Za sluníčkem na sever (2.) – Švédskem přes Öland na Åland

Za pět dní jsem podél stezky Odra-Nisa došlapal z Prahy na Rujánu, kde silnice končí. Cestu do Skandinávie jsem si proto zpříjemnil plavbou na trajektu přes Baltské moře. Na lince, která tvoří hlavní lodní spojení mezi Německem a Švédskem, ale nastaly problémy.

Blížíme se k Trelleborgu.

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Ovšem pěkně po pořádku. Cestování na lodi mám rád, a tak si plavbu přes Baltské moře náležitě vychutnávám. Po tom několikadenním šlapání na Rujánu je to příjemný relax. Potkávám tu i partu Čechů, kteří vyrážejí za rybolovem do Norska. Prohodili jsme pár slov a za chvilku už je vidět švédské pobřeží. Kajuty se pomalu vylidňují a v chodbách se začínají tvořit fronty. Nastává tradiční davová psychóza, aby každý včas seděl ve svém autě. V klidu dopíjím svoje pivko a do podpalubí mířím, až ve chvíli, kdy přichází uklízecí četa. To už by mohlo být dole dýchatelno. Jenže, Hjústne, máme problém. Rampa, po které by mělo všechno, co má kola, z podpalubí vyjet, nějak nepasuje. Asi se porouchala hydraulika a vylodění se proměnilo v téměř dvacetiminutové divadelní představení. Po dohře sklidili hlavní aktéři aplaus publika a já jsem se konečně ocitnul na švédské půdě.

Na pláž nebo do skanzenu? foto: NaKole.cz

S tělem naplněným endorfiny a s větrem, konečně v zádech, jsem se pustil podél pobřeží do vikinského skanzenu Foteviken. Idylka skončila ve chvíli, kdy to v zadním kole nejprve luplo a potom mezi brzdovými špalky drhlo. V tu chvíli jsem zjistil, že bič a stahovák kazety nevezu s sebou nadarmo a pustil jsem se do výměny prasklého drátu ve výpletu. Za chvíli u mě zastavuje mladá sympatická Švédka. Asi jí vyděsilo moje odstrojené kolo, nerudný výraz a pohozená lékárnička, ve které jsem si vezl nářadí. Ujistil jsem jí, že mi nic není, a že mám pouze defekt na kole. V její společnosti jsem měl kolo spravené cobydup :o)

První plánovanou zastávkou byl již zmíněný vikinský skanzen. Prý tu žijí lidé po vzoru starých Vikingů bez vymožeností současné civilizace. Se svým dotazem, jestli bych si tu mohl dobít mobil, jsem si připadal zpočátku mezi dobově oděnými válečníky trochu nepatřičně, ale vstupní budova se naštěstí elektrifikaci nevyhnula. Za hradbami vikinské vesnice se ale rázem ocitnete o jedno tisíciletí zpátky. Pokud někdy pojedete kolem, určitě se tu zastavte.

Tradiční švédský dům, foto: NaKole.cz

Dalším plánovaným cílem mojí cesty je ostrov Öland. Ponořil jsem se tedy do mapy, abych našel optimální cestu. Jižní cíp Švédska je na skandinávské poměry celkem hustě osídlený, a protože jsou místní obyvatelé zvyklí stavět hlavně do šířky, lesů v této oblasti Skåne zrovna moc není. Městečka a vesnice tu na sebe téměř plynule navazují, ale přitom jsem se tu necítil nijak stísněně. Domy mají kolem sebe většinou velký pozemek, na kterém často chovají koně. Mimochodem nejčastější výstražnou značku, kterou jsem po cestě Švédskem zaznamenal, byla právě „Pozor, jezdci na koních“. Další doménou Švédů je golf. Přišlo mi, že golfová hřiště se tu do počtu vyrovnají těm fotbalovým.

Kalmarský zámek foto: NaKole.cz

Tato téměř bezlesá krajina se zlomila u jezera Ringsjön, na jehož břehu jsem strávil první švédskou noc. Ráno jsem poklábosil s kolemjdoucím domorodcem, který tu byl zrovna na procházce se psem. Na rozloučenou mě ujistil, že se nemusím obávat špatného počasí, protože má před sebou čtyři týdny dovolené, takže pršet prostě nemůže. Plný optimismu jsem se tedy rozjel do lesů, kterými jsem projel severovýchodní oblastí Skåne a nejmenší ze švédských provincií Blekinge. Po dvou dnech jsem se vynořil na východním pobřeží v Kalmaru. Cyklostezka mě dovedla až ke kalmarskému zámku, kde v roce 1397 podepsala dánská královna Margareta I. tzv. Kalmarskou unii, která sjednotila Švédsko, Dánsko a Norsko pod jednu korunu.

Cyklobus u mostu přes Kalmarskou úžinu, foto: NaKole.cz

Přístav Kalmar je vstupní branou na ostrov Öland. S pevninou ho od roku 1972 spojuje více než 6 km dlouhý most Ölandsbron. Vjezd na kole je ale na něj bohužel zakázaný, a tak jsem se vydal do infocentra zjistit, jak bych se mohl na ostrov dopravit. Podle instrukcí vstřícného personálu jsem projel centrem a po cyklostezce dorazil na začátek mostu, kde je autobusová zastávka. Tady už čekal speciálně upravený cyklobus, který zajišťuje kyvadlovou dopravu přes Ölandsbron. Zaplatil jsem tedy 20 SEK a nechal se převézt přes Kalmarskou úžinu.

Na první pohled není pochyb, že Öland je skutečně zemí větrných mlýnů. Jsou snad všude. Někde polorozpadlé, někde zachovalé. Z původních dvou tisícovek jich tu stále stojí okolo čtyř set. Do některých je možné nahlédnout a obdivovat práci starých mistrů.

Větrné mlýny jsou symbolem Ölandu, foto: NaKole.cz

Moje cesta po Ölandu vedla z přístavu Färjestaden, kolem největšího kruhového opevnění ve Švédsku z doby železné – Gråborg, na východní pobřeží do Norra Möckleby, kde jsem řídítka stočil opět k severu. Krajina kolem je spíše zemědělská. Větší zalesněná plocha je až na severu ostrova. Tady se ale před větrem schovávají hejna komárů. Jakmile jsem zastavil, už se do mě pustily. Vyzkoušel jsem tedy některou z cest k východnímu pobřeží, ale všechny končily buď na soukromém pozemku nebo v kempech, které byly přeplněné turisty. Tady se mi tedy nocovat rozhodně nechtělo, a tak jsem se vzdal představy přespání na některé z vyhlášených písečných pláží a vrátil se zpátky mezi komáry. Hlavně nezastavovat a jet dál. Jenže už skoro není kam. Na krku půlnoc a do přístavu, odkud mi zítra vyplouvá trajekt, to mohlo být tak 10 km. A v tom jsem najednou uslyšel zvuk podobný velkému vodopádu. Vodopád a tady? Kam jsem se to dostal? Jel jsem pořád blíž za tím zvukem, proběhl úzký pruh lesa za silnicí a přede mnou se najednou rozprostřelo nádherné kamenité mořské pobřeží, bičované ostrým větrem a vysokými vlnami. Kouzelnou atmosféru ještě dokreslovala sluneční záře nad obzorem. A teď mi komáři můžete, víte co!

Trajekt na švédskou pevninu, foto: NaKole.cz

Ráno jsem se ještě koupelí rozloučil s tímto nádherným místem a spěchal na trajekt do přístavu Byxelkrok. Lodní spojení do Oskarshamnu funguje jen v letní sezóně a jednosměrná jízdenka přijde na 150 SEK. Propluli jsme kolem magického ostrova Blå Jungfrun, kde se podle pověsti slétají na zelený čtvrtek čarodějnice a po dvou a půl hodinách jsme zakotvili zpátky na švédské pevnině v provincii Småland. A kudy dál? Pustit se po hlavní silnici E22 by bylo sice nejjednodušší řešení, ale radši bych se toulal po méně frekventovaných cestách. Spletí lesních cest a silniček podél východního pobřeží, s nesčetnými zálivy a jezery, mě nakonec provedly cedulky „cykelspåret“, na které jsem narazil kousek za Oskarshamnem. Neměl jsem sice potuchy, kam vedou, ale moc možností nebylo. Vpravo bylo moře a vlevo silnice E22. Dokud jí nebude cyklotrasa křižovat, mohl jsem být v klidu.

V lesích je plno čisťounkých jezer, foto: NaKole.cz

Jestli máme se Švédy něco společného, tak je to záliba v chataření. Tradiční červené dřevěné domky jsou řídce rozeseté podél cesty, převážně ale podél vodních ploch, kde mohou kotvit svoje motorové čluny nebo alespoň pramice. S kutilským nářadím v rukách přemýšlejí, co by na svých chatách a zahradách ještě vylepšili. Večer s přáteli grilují maso, popíjejí a užívají si léta. To letošní se jim zatím vyvedlo.

Postupně jsem se dostal do regionu Östergötland. Tady se už mořské zálivy zakusují hlouběji do pevniny, a tak jsem si cestování zpestřil několika přívozy nebo spíš trajekty. Jejich použití je zdarma, což pro mě bylo příjemným překvapením. Celkem jsem využil čtyř přívozů, až jsem se ocitl na předměstí Stockholmu u jezera Mälaren, které je svou rozlohou třetí největší ve Švédsku. Ideální místo pro odpočinek.

Královský palác v Drottningholmu, foto: NaKole.cz

Další den jsem šlápnul do pedálů už ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad hladinu jezera, abych se vyhnul ranní dopravní špičce při průjezdu okrajovými částmi Stockholmu. Zkrátka ve čtyři hodiny jsem už byl v sedle a mířil na Drottningholm, kde je palác švédské královské rodiny, který slouží jako jejich soukromá rezidence. Potom jsem přejel most do stockholmské čtvrti Bromma. A protože jsem měl ještě jeden den k dobru, zamířil jsem se podívat do známého univerzitního města Uppsala. Na okraji města jsem se podivil, kdeže je to město cyklistům zaslíbené? Cyklostezky sice podél silnic nechyběly, ale cyklistů na nich bylo poskrovnu. Auta tu měla naprostou převahu. Poměr se obrátil, až když jsem zamířil hlouběji do centra a já si začal připadat jako v Amsterodamu. Klidné ulice s pouličními kavárnami a obchody, po kterých plují proudy cyklistů. Za shlédnutí stojí také runové kameny, které jsou vztyčené v parku před univerzitou. Runy jsem i různě míjel u cest v regionech Uppland a Södermanland.

Setkání v Kapellskäru, foto: NaKole.cz

Uppsala byla moje nejsevernější zastávka ve Švédsku. Odsud jsem pokračoval nejkratší cestou do nejvýchodnější části provincie Uppland. Po 16 dnech a 1770 ušlapaných kilometrech jsem před sebou uviděl ceduli s nápisem Kapellskär. V přístavu jsem si ještě stačil dát sprchu a hned potom jsem šel vyhlížet Jitku s našima princeznama, které by měly každou chvilku dorazit autobusem ze Stockholmu. Netrvá to ani deset minut a už je tady mám. Holky mi padají kolem krku a mě se zmocnil obrovský pocit radosti a štěstí. Mezitím už do přístavu připlula loď Rosella, kterou se dopravíme do finského Mariehamnu na souostroví Åland. Na chvilku se tedy rozdělíme, abychom se znovu potkali na palubě lodi. Tak vzhůru na Ålandy, vyplouváme!

Užitečné odkazy:

Viking Line – lodní spojení mezi Švédskem a Finskem
Ölands-Färjan – lodní spojení mezi ostrovem Öland a Švédskem
Švédské přívozy – jízdní řády přívozů na švédských silnicích
Foteviken – vikinský skanzen u Öresundské úžiny
Banvallsleden – cyklotrasa po bývalé železnici Halmstad – Ljungby – Karlshamn
Svenska Cykelsällskapet (SCS) – sdružení švédských cyklistů

Seriál „Za sluníčkem na sever“:

(1.) – Z Prahy na Rujánu
(2.) – Švédskem přes Öland na Åland
(3.) – Souostroví Åland a Stockholm
(4.) – Přes Göta Kanal do Dánska
(5.) – Od Baltu přes Berlín do Čech

Fotogalerie