Na veliké cestě – část 1. – Přípravy

Putování s pracovním názvem „Velká cesta“ se uskutečnilo v létě 2006. Pro nás i naše děti to byla šance sáhnout si o kousíček dál za hranice poznaného, vybočit ze zaběhlých stereotypů a vyzkoušet si, co měsíční putování udělá s naší rodinou. Série článků popisuje naše zkušenosti a dojmy z různých úhlů pohledu.

Anička je rozený cestovatel. Ještě jí nebyl ani rok, když se s námi byla podívat ve Skandinávii.

Foto: Jitka Vrtalová

Další fotografie

Když manžel poprvé přišel s nápadem vyrazit na měsíc na kola, moc se mi to nepozdávalo. Děti jsou příliš malé, pro holčičky ve věku jeden a čtyři roky je to moc dlouhé. Navíc takovou cestu nemusíme zvládnout zdravotně. Katastrofické scénáře jsou moje specialita, a tak jsem mnoho hodin strávila vyráběním představ, co strašného se může na takové cestě stát.

Jak jsme si o tom povídali, objevovala jsem ale víc a víc důvodů, proč to zkusit. Především budeme měsíc jenom spolu, odkázání jeden na druhého. Sáhneme si do rezerv a něco se možná naučíme. Pak jsem měla taky jeden vééélmi pádný osobní důvod, na který nejsem zrovna pyšná, a tak si ho raději nechám pro sebe.

Začali jsme formulovat pravidla:

• Pojedeme podle možností, denní předepsaná dávka kilometrů neexistuje.
• Trasa Praha – Polabí – Haná – Slovácko – Podunajská stezka – Šumava – Praha je jenom orientační. Okruh se dá podle potřeby zkrátit nebo prodloužit.
• Pojedeme zhruba měsíc, za výjimečné situace cestu ukončíme.
• Pokud by putování mělo špatný vliv na naše holčiny, končíme ho.

Nepozorovaně a plíživě, než jsem se rozkoukala, už jsem v tom jela taky. Studování map, vytváření seznamů, shánění věcí, rozhovory s dětmi. Katastrofické scénáře jsem zaháněla představou nomádů, pro které je putování způsobem života, a taky při tom nějak vyrostou.

Naše starší dcera Vendulka má ve svých čtyřech letech přirozeně jen omezenou schopnost představit si vzdálenosti, číst mapy nebo plánovat. Povídali jsme si tedy hlavně o situacích, které nás můžou potkat, o místech, která možná navštívíme. Protože tahle zkušenost přesahovala všechno, co jsme do té doby společně zažili, začali jsme tomu říkat „Velká cesta“.

Hodně času nám zabralo doplnění výbavy. Když jsme se rozhodli do toho jít, nechtěli jsme nic ponechat náhodě a vybavit se pro všechny situace. Václavova výstroj na cesty obvykle spočívala v kraťasech, dvojích ponožkách a v šusťákové bundě z vietnamského tržiště. Ta se časem stala vysoce nasákavou, takže Václav jel v mokru ještě dlouho po tom, co přestalo pršet. Letos jsme se rozhodli to změnit a počasí čelit trošku důstojněji.

A tak jsme s rozhlíželi po obchodech, porovnávali, studovali tabulky a recenze a ptali se kamarádů. S kvalitním stanem a spacáky, nepromokavým oblečením a s kompletní kuchyní jsme byli zase o něco jistější. Je pravda, že jsme jeli poměrně „natěžko“, s hromadou nákladu. Holčiny a velkou část našich věcí jsme bez problémů nasypali do přívěsných vozíků Croozer, zbytek se vešel do zadních brašen. A to dokonce nebyly ani ty největší, ale jenom střední.

Na trénování fyzičky moc času nebylo, spoléhali jsme na naše každodenní cesty na kole po městě. Jak se později ukázalo, denní popojíždění mezi mateřskou školkou, obchodem, poštou a kanceláří úplně stačilo. Obávané bolesti svalů a otlačené „tataráčky“ se nám na cestě úplně vyhnuly.
Dalším úkolem bylo obstarat si měsíc volna. Já na mateřské dovolené jsem to měla poměrně jednoduché. Manžel Václav, který pracuje jako živnostník, to měl horší. Musel na účtu vytvořit dostatečnou rezervu a vysvětlit klientům, že na měsíc bude mimo dosah. Obstarat rezervních třicet tisíc se nakonec zadařilo, i klienti to vzali v zásadě dobře.

Takže po několika měsících konečně nastal velký den a mohli jsme vyrazit. Následující série článků popíše naši cestu z různých pohledů.

Seriál Na veliké cestě:

1. část – Přípravy
2. část – Trasa
3. část – Jak to snášely děti
4. část – Jídlo a vaření
5. část – Zdraví
6. část – Jak jsme spali

Fotogalerie