Pobaltí na kole (4.) – K estonskému severu

Cesta české výpravy směřuje dále na sever Estonska. V dalším díle seriálu se dozvíme, jaké jsou estonské lokomotivy a kde leží Kunda.

Rakvere – směrovky na hlavní ulici

Foto: Jaroslav Tvrdík

Další fotografie

Ráno jsme si přispali, aby sluníčko zahnalo ty štípavé potvory – komáry. Rozhodli jsme se nezastavovat v Elvě, nýbrž dojet rovnou do druhého největšího estonského města Tartu, známého svojí univerzitou, a teprve odtud se naložit do vlaku. Čekalo nás 42 km opět po silnici. Cesta uběhla celkem rychle a bez dalších překvapení, ale dnes nás opět ještě jedno čekalo. Najít nádraží nebylo jednoduché. Naštěstí nám dost dobře sloužila navigace Tom-tom, kterou jsme vypojili z auta a napojili na sluneční nabíječku, umně připevněnou na spacákové brašně, a ve spolupráci s místními obyvateli jsme nádraží konečně našli. Zde jsme zjistili, že vlak směr Tapa-Rakvere má jet ve 14.20. Nádraží jsou vůbec v Estonsku kapitola sama pro sebe. Obecně slouží jako čekárna a informační středisko, nákupní místo (restaurace, stánky), ale nenajdete tam žádnou pokladnu, ani odbavení zavazadel a další kanceláře, na které jsme zvyklí od nás. Některá nádraží jsou zdevastovaná, nebo probíhá rekonstrukce, jiná zcela zavřená a pustá. Nádraží v Tartu patří k těm prvním – vypálené, zdevastované, zatlučená okna a dveře, jako ruina. Zajímavostí je, že železniční doprava v Estonsku je zcela v soukromých rukou, tratě vlastní tři společnosti, elektrifikována je pouze krátká trať z Tallinnu do Riispere. Železniční síť je všeobecně velmi řídká, s tou naší se to vůbec nedá srovnávat. Jízdenky se kupují ve vlaku, o zavazadla se každý stará sám, v některých vlacích jsou háky na kola, nebo příslušný prostor. Taky cena za dopravu kol je zde řešena mnohem spravedlivěji než u nás, odvíjí se totiž od ceny jízdenky, tj. od příslušné vzdálenosti cílového místa, a činí asi 10 % z ceny. Nějak se nám to líbilo víc než u nás, až na ty nástupy do vlaku, ale o nich ještě bude řeč, a taky byly zařazeny mezi dobrodružství nebo přinejmenším silný zážitek. Vraťme se ale zpět na nádraží v Tartu.

Pavel se druží s estonskými strojvůdci, foto: Jaroslav Tvrdík

Pavel byl ve svém živlu, protože coby mašinfíra neváhal navštívit estonské kolegy přímo v lokomotivě a dal s nimi „řeč“, nad čímž nám zůstával rozum stát, jak to zvládl svojí lámanou ruštinou a rukama, nohama. Ale zadařilo se. Zjistil, že mají lepší vybavení než naše lokomotivy (ty klasické dieselové). Jarda a já jsme zatím čekali na vytoužený vlak. A zase nic. Po půlhodině začali čekající cestující odcházet. Čekali jsme už více než hodinu, pak projel kolem opravárenský vůz. Pavel, dobrý znalec poměrů na naší železnici, se kamsi vydal zjistit, co se děje. A dělo se – opět se opravuje trať v našem směru, zrovna dnes, a vlak prý pojede až v 17.24. Informace na vyhořelém nádraží byly nulové. Tak jsme nasedli na kola, popojeli do města na obhlídku a něco pojíst. Město nás nijak neohromilo, budovy univerzity byly tuctové, žádnou viditelnou a zajímavou historickou památku jsme nenašli ani neviděli, hezké jsou parky a jejich úprava. Zakotvili jsme v pizzerii a tam si dali náplasti na tu smůlu, co nás pořád provázela v oblasti vlakové dopravy. Asi to pomohlo, protože vlak v 17.24 skutečně jel! Ve vlaku jsme zakoupili lístky za sebe i naše kolečka, konečně se pohodlně usadili a jeli do přestupního města Tapa. Odtud se trať větví, jedna větev vede do Tallinnu, druhá k severnímu pobřeží přes město Rakvere do Narvy. A to taky byl pro tentokrát náš směr. V Tapě jsme tedy vystoupili a další vlak měl jet až za 1,5 hodiny. Naše skupina se rozdělila, protože Jardovi a mně se tam nechtělo tak dlouho čekat. Pavel dal přednost čekání. Rakvere je vzdáleno asi 30 km od Tapy po silnici. A skutečně – těsně před Rakvere nás míjel vlak s Pavlem a na nádraží jsme si to dohrnuli ve stejnou dobu. A to jsme si jeli docela pohodově, žádný spěch.

Rakvere – středověký hrad, foto: Jaroslav Tvrdík

Rakvere je historické město založené někdy ve 13. století, ve kterém se vystřídali různí vládcové a dobyvatelé, od Dánů, přes řád německých rytířů, ruskou nadvládu, Švédy a nakonec sovětskou okupaci. Vévodí mu krásný starý hrad jako z pohádky, postavený Dány, který dnes slouží kulturním účelům, např. středověkým divadelním představením a koncertům. Nedaleko hradu stojí obrovská bronzová socha zubra, vytvořená v r. 2002 k výročí 700 let udělení městských práv. Město je taky postaveno výjimečně na zvlněném terénu, takže jsme si tam zase konečně užili pár kopečků. Bohužel hrad byl zavřený pro již pokročilou hodinu. Díky své dávné historii patří centrum Rakvere k nejhezčím v Estonsku. Projeli jsme Dlouhou ulicí s upravenými historickými domy a evangelickým kostelem z 15. století. Protože již bylo zase značně pozdě – asi 9 hod. večer, město jsme opustili a vyjeli směrem k severu hledat nocleh. Blízko silnice jsme našli zajímavou lokalitu – rozlehlou louku, zvlněnou do malých kopců, s keříky, stromy a kameny, ovšem zas bez vody. Tak jsme tam zajeli a bez večeře, nějak již zničeni z těch všech dobrodružství, jsme za světla ve 22.45 zalezli do spacáků.

Ráno bylo beznadějně zataženo, což nevěstilo nic dobrého. Do stanů nám vnikal nějaký příšerný zápach, nevěděli jsme z čeho, jakoby se pálilo maso. Opodál jsme zahlédli komíny nějaké fabriky, někdo prohodil, že to bude asi kafilérie, kde se pálí mršiny. Ale skoro by se tomu dalo věřit. Chtěli jsme vyrazit i bez snídaně, kdo by v tom smradu měl chuť k jídlu? Ale než jsme se sbalili, začalo lít jako z konve. Tak jsme opět zalezli dovnitř, vařili ve stanu snídani, venku déšť neustával a ochladilo se. Až kolem 10 hod. přestalo pršet, ve větru stany rychle uschly, sbalili jsme se a vyrazili k severnímu pobřeží, kde naším cílem a zároveň východiskem k západnímu putování kolem pobřeží bylo město pro Čechy s pikantním názvem Kunda.

foto: Jaroslav Tvrdík

Město není vůbec ničím zajímavé, jenom tím názvem. Chlapi oblehli vstupní cedule (byly dvě) a fotili se jako o závod, dokonce na ni šplhali, tak jsem se taky přidala. Měli jsme z toho pěknou zábavu, a ti, co jeli kolem, asi taky. Kdyby Estonci věděli… Myslím, že tato cedule je ze všech nejfotografova­nější, fotku jsme pak posílali dodatečně z domova jako pohled kamarádům. Za cedulemi už pak trčely jenom komíny ošklivé cementárny a bylo vidět šedivé nevábné moře. Silnice nás zavedla mezi spíše venkovské domečky až do infocentra, naproti pak byla banka, kde jsme zas měnili peníze. V infocentru jsme získali mapy severního pobřeží i s cyklostezkami a vyznačenými pamětihodnostmi a přírodními zajímavostmi, v restauraci pojedli zaslouženou dobrotu – lososa s brambůrky a pivko (docela dobré, až s podivem!). Na druhém konci města v moři blízko břehu se nachází obrovský bludný balvan, ale už se nám k němu nechtělo, protože další obří bludné balvany nás měly očekávat na cestě podél pobřeží. Tyto balvany jsou estonskou specialitou, kterou tam zanechal ledovec při ústupu na sever na konci doby ledové. Jejich výskyt nemá v Pobaltí obdoby. Bludné balvany jsou v Estonsku skutečně všude, všech možných rozměrů. Nejlépe působí v zahrádkách u domků, kde jsou osázeny skalkami nebo jinak citlivě zvýrazněny, takže jsem zalitovala, že u nás tyto balvany v zahrádkách taky nemáme. Hodně často jsou z růžové, jindy namodralé nebo černé žuly se stříbřitými kousíčky slídy, moc krásné.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie