Pobaltí na kole (2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury

Na cestu přes Polsko do litevské Klaipédy a přes Kuršskou kosu navazuje po malém dobrodružství s nosičem výlet do Šiauliai na známou Horu křížů (Kryžių kalnas).

Hora křížů v Litvě

Foto: Jaroslav Tvrdík

Další fotografie

Rychle jsme se přesunuli k trajektu, abychom tomu dešti ujeli. Neujeli jsme mu, naopak. V přístavišti jsme zjistili, že si vůbec nepamatujeme cestu k autu. Jezdili jsme kolem centra města různými směry, celkem jsme to objeli 5×, chvíli lilo, pak zas ne, radili nám policisté, ochotní domorodci, jeden z nich do toho zapojil i recepční v hotelu, ta zas další lidi, ale bez jména ulice to bylo k ničemu. Pavel to jméno nakonec zjistil, i název podniku, kde jsme měli auto, a tu informaci nám poslal, ale tu ulici zas nikdo neznal, protože ji nedávno přejmenovali… Jen čirou náhodou jsme natrefili na křižovatku, která nám byla jaksi povědomá, a to už se Jarda „chytil“ a za tmy ve 20 hod. jsme dorazili konečně k autu. Pochopitelně v lijavci, celí promočení, v botách čvachtalo.

Rozhodli jsme se odjet do Palangy, lázeňského města asi 20 km od Klaipédy, kde měl být autokemp. Smůla nás však neopustila. Při montáži nosiče kol na auto se ulomila jedna z nosných tyčí, čímž byl nosič k ničemu a nic jiného jsme neměli. Tady ovšem vstoupila do hry pohostinná a přátelská povaha místních obyvatel. Vrátná z podniku, před nímž jsme parkovali, zavolala manželovi, ten přijel na kole, rusko-německo-anglicky chlapi vysvětlili, oč jde, pán vzal nefunkční části s sebou, maje známého svářeče, s nímž domluvil okamžitě opravu. Paní nám nechala kola ve výklenku vedle vrátnice, že je ohlídá. Můžete si představit naši starost, aby hlídala bedlivě, neb jsme tam nechali naše miláčky v ceně asi 50 tisíc. Bylo dohodnuto, že ráno kolem 10 hod. si pro opravený nosič přijedeme a kola vyzvedneme.

Ubytování v soukromí – luxus za stovku (litevských), foto: Jaroslav Tvrdík

V lijavci, jak jinak, vyrážíme do Palangy. Stěrače málem nestíhají, orientace není jednoduchá, v městečku hledáme kemp, kde má podle mapy být, ale nemůžeme jej ve tmě, dešti a nulovému značení najít. Jakmile jsme na okraji města zastavili, vrhli se na nás postávající nadháněči penzionů, hotelů, aj. ubytovacích zařízení. Předháněli se v nabídkách, ukazovali fotky a málem se u toho pobili. Nakonec zvítězil přiopilý chlapík s nabídkou soukromého ubytování v domě se zvláštním vchodem, který nabízel nocleh se sprchou a WC, třemi postelemi (povlečenými), možností uvařit a lednicí, a to za 100 Lit za všechny, což je našich asi 700 Kč. Byli jsme rádi, že se můžeme omýt a usušit tu haldu mokrých oděvů a bot a vyspat se po tom martýriu v posteli. Ráno jsme chvátali zpět do Klaipédy pro opravený nosič a kola. Byla na místě a štafetu hlídání převzal mladý kolega ochotné vrátné, nosič byl bezvadně přivařen. Nebudete věřit, že ti lidé si nechtěli vzít víc peněz, než činila oprava u svářeče, rezolutně odmítali vyšší částku, byť jenom kvůli nám protelefonovali značnou částku peněz. Dalo nám hodně práce jim vnutit něco navíc za starost a ochotu, bez které by naše cesta buď skončila, nebo bylo vše mnohem komplikovanější. Navždy na tyto milé neznámé lidičky, zcela nezištné a pohostinné, budeme vzpomínat. Trochu jsme se i zastyděli, protože si nejsme jisti, zda by obyvatel Litvy u nás dopadl stejně dobře.

Jantarové dílko socialistického realismu, foto: Jaroslav Tvrdík

Naše cesta pak vedla nazpět do Palangy, neboť jsme si chtěli město prohlédnout, poslat pohledy a navštívit proslulé Muzeum jantaru umístěné na okraji města v zámečku obklopeném nádherným parkem. I počasí se trochu umoudřilo a vykouklo sluníčko. Muzeum opravdu stojí za to vidět. Za obrovskými lupami se ukrývá netušený jantarový poklad. Proč za lupami? Protože pokladem není ani tak samotný jantar jako pravěcí živočichové a rostliny, kteří utonuli před miliony let v pryskyřici mohutných borovic na pobřeží Baltického moře v místě dnešního Švédska. Zkamenělou pryskyřici-jantar zanesly mořské vlny až k pobřeží dnešní Litvy a dalších států kolem Baltu. Litva ale patří k nalezištím z nejbohatších, a my si můžeme prohlédnout malé pravěké ještěry, komáry, mravence, šídla, pavouky, květy a listy, tak jak tehdy vypadali, a lupy slouží k prohlížení detailů. V muzeu se dají vidět různé druhy jantaru, ani jsme netušili, že je jich tolik, dále šperky, umělecké předměty, plastiky v kombinaci jantar a dřevo, ale také kuriozity, jako obří šachy a model pásového traktoru (nejspíš dílko socialistického realismu) – vše pochopitelně z jantaru. V malém obchůdku se dají koupit i za eura nefalšované jantarové šperky a malé kousky se zkamenělými živočichy s malou lupou, jsou k nim připojeny certifikáty o pravosti. Proč tomu tak je, jsme zjistili brzy, když jsme viděli ty záplavy „jantaru“ ve stáncích všude kolem, jak v Palanze, tak v Klaipédě dva dny před tím. To vše je jantar z plastu, tvářící se jako pravý a za pěkně mastné ceny. Ještě že jsme si v těch stáncích nic nekoupili, tohle jsme totiž vůbec netušili.

Oltář pod širým nebem u Hory křížů, foto: Jaroslav Tvrdík

Kolem poledne jsme vyjeli z Palangy směrem na město Šiauliai ke známému památníku „Hora křížů“. Silnice je dobře značena, odbočka ke křížům se nedá přehlédnout. Už víckrát jsem viděla fotky z tohoto proslulého místa, tak jsem byla zvědavá na reál. Ten tedy předčí všechny fotky. Na dvou malých kopečcích se vyskytuje okolo miliónu křížů všech tvarů, velikostí, zdobení a proslulosti. Vyniká zde kříž od papeže, ale těmi nejcennějšími jsou ty nejstarší, nejprostší, postavené v době, kdy byly v noci postaveny, ve dne bývalou sovětskou mocí pokáceny. Původně to totiž byly kříže za oběti stalinských represí. Obyvatelé se nedali zastrašit a pokácené kříže vždy zase postavili zpět, tak to sověti vzdali a „Hora“ se rozrůstala. Dnes tam najdeme i kříž za utonulého na trajektu Estonia, upomínky z Japonska, Izraele a dalších zemí světa, fotky zesnulých apod. Místo má velmi podmanivý charakter. Trochu jej však narušuje komerční činnost v okolí jako stánky, kde si každý může koupit křížek či nějakou tretku. Hromadným akcím slouží dřevěný přístřešek s oltářem pro konání bohoslužeb, přičemž zcela blízko je i budova nového kostela.

Z „Hory křížů“ jsme chvátali rychle k hranici z Lotyšskem, neb se blížil večer. Zatábořili jsme nedaleko hranice na břehu regulovaného vodního toku, kde se komáři ženili, bzučeli a hledali, jak si zajistit hostinu.

Značným problémem, a to nejen v Litvě, je pitná voda. V přírodě se téměř nevyskytuje (písek, roviny, lužní lesy), kašny a žlaby známé z Alp zde neexistují, voda z vodovodu je nekvalitní. Na tomhle místě sice bylo vody až příliš, ale pít se nedala, tak jsme šetřili každou kapkou, která se musela kupovat balená v obchodech nebo u benzinových pump.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie