Pobaltí na kole (8.) – Kolem ostrova Vormsi

Estonsku náleží více než 1500 ostrovů a ostrůvků v Baltském moři. Na jeden z nich, kouzelný ostrov Vormsi nás zavedou i naši cyklocestovatelé. Po necelé hodině plavby na trajektu se najednou ocitnete v úplně jiném světě.

Na trajektu silně foukalo

Foto: Jaroslav Tvrdík

Další fotografie

Ostrov Vormsi západně od břehů Estonska patří k nejmenším ostrovům. Tip na jeho návštěvu jsme dostali na nádraží v Tallinnu, kde starší paní obdivovala a fotila naše naložená kola a dala se se mnou do řeči. Ostrov nám doporučila kvůli jeho malému osídlení, klidu, odlehlosti, krásným lesům a tichým zákoutím. Zahrála na správnou strunu, nicméně byla to taky z nouze ctnost, protože nám zbýval už jenom jeden den, kromě cesty zpátky. A ostrov vypadal na to, že se za den objet dá.

Stezka přes bažinu do osady Rumpo, foto: Jaroslav Tvrdík

Cesta na trajektu z přístavu Rohuküla trvala asi tři čtvrtě hodiny. Na moři příšerně studeně foukalo, na horní i dolní palubě jsme vydrželi opravdu jenom chvíli, a raději jsme zalezli do velké kajuty – restaurace. Z horní paluby byly na obzoru vidět ostrovy Saaremaa, Hiiumaa a náš cíl – Vormsi. V kajutě visela na zdi mapa ostrova, tak jsme si ji ofotili, protože podrobnější mapu jsme neměli. Na mapě jsou zaznačeny všechny sjízdné cesty i stezky a význačné body ostrova. Po vylodění na ostrově jsme byli překvapeni krásným počasím, slunečným, vítr zde skorou nefoukal. Kolem nás bylo téměř liduprázdno. Rozhodovali jsme se o směru cesty. Napřed jsme měli chuť zajet do správního střediska Hullo někam na večeři, ale pak Jarda objevil odbočku – cyklostezku do osady Rumpo, kde mají údajně být dvě hospody. To rozhodlo, a rozjeli jsme se do Rumpo. Na to, že byl už večer, sluníčko krásně pražilo. Konečně jsme se toho dočkali, bohužel jenom krátkodobě. Stezka, spíše lesní a močálová pěšina, byla velmi malebná, místy až kouzelná, ale sjízdná moc ne. Vedla vysokým rákosím přes močály, kde ji nahrazují položené desky, napůl potopené ve vodě, skrze keře, přes krásnou kořenovku, malebnými zatáčkami a přes povalené kmeny. Hladovému člověku ta romantika trochu uniká. Po hodině plahočení jsme dorazili do Rumpo a překvapení bylo na naší straně. Rumpo je jenom pár domečků v severském stylu a hospoda žádná. Silnice vedla zpět směrem na městečko Hullo, opět jsme se ocitli v lese, žádná civilizace. Nakonec jsme hospodu vzdali, odbočili na krásnou louku a povečeřeli ze zásob. Po nabrání sil jsme se vrátili okruhem zpět téměř až k přístavišti Sviby, před nímž jsme odbočili vlevo směrem na osadu Norrby. Opět jsme nikoho nepotkali, všude pusto, liduprázdno. V osadách, které jsme míjeli, nás zaujaly záhadné dřevěné domečky u silnice, natřené na tmavě červeno, všechny vypadaly stejně. Tak jsme do jednoho nakoukli a co nevidíme – úložiště odpadkových nádob pro místní obyvatele. Takhle esteticky mají na ostrově zamaskované popelnice, domeček navíc zcela zapadá do okolí. Když už jsme u toho odpadu, zajímavé taky je, že v Estonsku nenajdete nikde v křoví nebo u silnice odhozené plastové láhve. Ty jsou totiž zálohované a v každém krámě, kde prodávají nápoje, je u dveří automat na tyto láhve, které pochopitelně nejsou používány znovu, ale automaticky stlačeny a pravidelně odváženy k recyklaci. S lístkem jde člověk k blízké pokladně a dostane zpět zálohu. Škoda, že to nefunguje taky u nás. Přírodě a pořádku by to hodně pomohlo a v Estonsku se to zřejmě vyplatí.

Osada Norrby sestává opět z pár roztroušených domků a zahrad. U autobusové zastávky je cedule vedoucí k bludnému balvanu v moři, který je taky zakreslen na místní mapě. Rozhodli jsme se k němu zajet a na břehu moře přenocovat. Balvan se jmenuje Kirikukivi. Jeli jsme kousek lesem, a pak vyjeli na nádherné rozlehlé louky s hedvábnou trávou, která se vlnila ve větříku. Louka nebyla jednotvárná, občas na ní byly malé kopečky porostlé netřesky a mechem, sem tam byly roztroušeny keříky jalovce, nikde ani noha, božské ticho. Cesta se vinula mezi balvany (samozřejmě bludnými) a na konci louky za úzkým pásem lesa jsme už uviděli moře. Na jeho okraji jsou ale mokřiny a rákosí, kolo se bořilo do bahna, tak jsme se museli vrátit na cestu. I ta byla místy rozbahněná. Moře zde vypadalo jako klidné jezero, i ty mokřiny mi připomínaly spíše Neziderské jezero, než pobřeží Baltu. Konečně za zatáčkou se ráz pobřeží mírně změnil. Blízký les je převážně borový, půda je pevnější, prostoupená zanořenými balvany. Tady je naše místo, zajásali jsme. Navíc jsme měli výhled na balvan Kirikukivi. Kolem 22. hodiny jsme postavili stan, umyli se v moři, na dně byl jemný píseček a voda ani nebyla tolik studená. Ve 22,45 Jarda fotil ze stanu západ slunce, které asi ve 2 hod. ráno zase vyjde. Pořád ještě trvaly „bílé noci".

Pošmourné ráno na břehu moře, foto: Jaroslav Tvrdík

Ráno nás čekalo překvapení v podobě zachmuřené oblohy. Začalo poprchávat, tak jsme ani nesnídali, rychle sbalili ještě jakž takž suchý stan a po svých stopách se vrátili přes louky do Norrby. Cestou se rozpršelo, tak jsme opět zastavili u autobusové čekárny, kde jsme si rozložili vařič, a aspoň takhle trochu v suchu jsme vařili snídani. V čekárně byly taky umístěny poštovní schránky obyvatel osady. Najednou jsme měli návštěvu. Přišel se na nás podívat děda z protějšího domku. Byl ruské národnosti, tak se s ním dalo popovídat. Děda byl čilý, byť měl 83 let, žije sám, děti má ve světě, přišel se podívat, zda mu nepřišla pošta. Hned nás taky zval do domu a nabízel vodu ze své studny. Voda byla opravdu výborné kvality, což je v Estonsku kdekoliv spíše zázrak. Taky nám nabídl, zda si nechceme odpočinout, nabízel postel a pohodlí. Ale to jsme s díky odmítli. Jednak tam měl děsivý nepořádek a špínu, pes s ním jedl z jednoho talíře, a jednak proto, že čas a trajekt nepočkají.

Z Norrby jsme pokračovali po silničce západním směrem, abychom stihli jakž takž ostrov objet. Cesta vedla do vesnic Diby, Rälby a pak směrem na střediskovou obec Hullo. Stále jsme jeli po asfaltu. Na křižovatce před Hullo jsme se dali vpravo. Nemohli jsme minout krásný, ale strohý protestantský kostel, který připomíná tvarem Betlémskou kapli. Bohužel byl zavřený. Tak jsme alespoň vychutnali ticho, šumění vzrostlých modřínů a borovic a s pietou jsme si prohlédli malý hřbitůvek s pomníčky v trávě. Místo mělo nepopsatelné kouzlo, byť počasí bylo ponuré a studené. Ale je to jako všude na podobných lokalitách – dřívější obyvatelé měli snad zvláštní smysl a cit pro vybudování svatostánků na energeticky a pocitově nabitých místech.

Luteránský kostel v Hullo připomíná Betlémskou kapli, foto: Jaroslav Tvrdík

Od kostela jsme jeli ještě kousek po asfaltu, brzy se však změnil v šotolinu, po níž jsme pokračovali do Kersleti. Vesnice měla zase několik stavení, fotografovali jsme typický estonský statek, na konci vesnice pak stál nádherný dřevěný větrný mlýn hranatého tvaru, který lze otáčet pomocí zvláštního mechanismu. Mlýn si lze prohlédnout i uvnitř, ale je třeba se předem telefonicky objednat, což tedy u nás nepřicházelo v úvahu. Z Kersleti jsme zamířili do Saxby. Cesta vedla stále mezi lesy, v tichu, jenom gumy šustily. Kolemjedoucí auta bychom spočítali na prstech jedné ruky. Šlapali jsme o stošest, nesměli jsme propást trajekt, který odjížděl ve 13,05. Ještě jsme na chvíli zastavili u ruiny dalšího větrného mlýna ze 17. století, tentokrát kamenného, u obce Suuremoisa. Za obcí jsme najeli opět na asfalt, minuli znovu kostel v Hullo, a po projetí jinak nezajímavého centra ostrova, jsme zamířili znovu k přístavu Sviby. Trajekt už čekal. Zamračená obloha se cestou po moři začala vyjasňovat a po přistání u mola svítilo zase slunce. Jeli jsme po svých stopách do Haapsalu, kde jsme si prohlédli město a poobědvali v krásné moderní restauraci blízko centra s názvem „Afrika“. Asi v 15 hod. jsme se vydali na zpáteční cestu opět po tělese bývalé železnice. Tentokrát foukalo do zad, uháněli jsme jako o závod. Není divu, před námi bylo ještě 60 km, které jsme museli do večera urazit.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie