Za sluníčkem na sever (5.) – Od Baltu přes Berlín do Čech

Letos si v Čechách letního počasí užíváme už od dubna. Vloni by ale jen málokdo touto dobou uvažoval o krátkých kalhotách, tričku a sandálech. Ve Skandinávii tomu ale bylo tenkrát jinak. Zkrátka počasí vyšlo na jedničku. Chybí tu ale ještě popis, kudy jsem putoval od Baltského moře zpátky do Čech.

Od trajektu z Gedseru přijíždějí do Dánska na kolech i celé rodiny.

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Poslední skandinávskou noc jsem strávil na dánském ostrově Falster. Oproti jižnímu Švédsku je tu lesů mezi zemědělskými usedlostmi jen poskrovnu. Přesto se dá vhodné místo na přespání najít i tady. A když budete mít štěstí, uvidíte i pasoucí se srny. K ranní hygieně lze dobře využít silničních odpočívadel, kde nechybí toaleta s čistým splachovacím wc a umyvadlo s pitnou vodou, takže jsem tu mohl uvařit i vydatnou snídani.

Vplouváme do rostockého přístavu,
foto: NaKole.cz

Po cyklotrase č.9, která kopíruje mezinárodní silnici E55 jsem se potom vydal do nejjižnějšího dánského přístavu Gedser. Trajekt do Rostocku odsud vyplouvá každé dvě hodiny a kromě autoturistů a kamionů sem přiváží i nezanedbatelný počet německých turistů na kolech.

Plavba trvala necelé dvě hodiny a téměř celou jsem ji strávil na venkovní palubě. Tenhle pohled na moře mi bude jako suchozemci dlouho chybět. Kdo by si myslel, že koupání v Baltu je jen pro otužilé jedince, měl by vidět obsypané pláže lidmi u Warnemünde, kam jsme právě připluli. V tu chvíli jsem měl trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu bych tu ještě pár dní zůstal, na druhou stranu jsem se už těšil domů. Loď se mezitím dál zakusovala ústím řeky Varnavy do rostockého přístavu.

V Rostocku nastal čas vyndat ze dna brašny mapu Německa a zvolit nějakou zajímavou zpáteční cestu do Čech. Jako první varianta určitě každého napadne Labská stezka (Elberadweg), na kterou se dá odsud napojit v Havelbergu. Jenže tuhle trasu jsem si projel už před několika lety s dětmi a přívěsným vozíkem, proto bych chtěl zkusit něco nového. Volba tak padla na méně známou stezku podél řeky Sprévy (Spreeradweg), na kterou bych se mohl napojit v Berlíně. Takže do sedla, nabrat vítr do zad a kurz jihojihovýchod.

Cykloturisté u jezra Müritz,
foto: NaKole.cz

Už druhý den jsem stál na břehu největšího německého jezera Müritz, které se spoustou dalších meklenburských jezer, řek a sítí vodních kanálů tvoří největší jezerní plošinu ve střední Evropě. Oblast se tak stává hlavně rájem jachtařů, ale na své si přijdou i cykloturisté. Síť značených cyklotras prochází skrze přilehlý národní park i okolo samotného jezera Müritz. S kolem se můžete také nalodit a přidat tak cyklovýletu další dimenzi.

Čtvrtý den jsem se ocitnul před branami Berlína v Hennigsdorfu. Začátek (z pohledu průvodce vlastně konec) Spreeradweg by měl být někde v berlínské čtvrti Spandau v místech, kde Spréva ústí do řeky Havoly. Ale ať jsem se u soutoku jakkoli rozhlížel po cyklistických cedulích, značení s logem Sprévské cyklostezky jsem nenašel. Narazil jsem na něj až v centru, když jsem se přes zelený park Tiergarten blížil k budově bývalého Říšského sněmu (Reichstag) a Braniborské bráně (Brandenburger Tor).

Braniborská brána, foto: NaKole.cz

Všude kolem vládnul čilý turistický ruch. Návštěvníci německé metropole využívají k prohlídce také cyklistické rikši nebo jízdní kola z městských půjčoven. Dnes by jen stěží někdo poznal, že tudy vedla neblaze proslulá berlínská zeď, která oddělovala „zlý“ Berlín od toho „hodného“. Ale přeci jenom jí tu ještě kousek zbyl a pod názvem East Side Gallery ji najdete na břehu Sprévy na Mühlenstraße. Chcete-li si projet místa, kudy celá zeď vedla, vezměte to sem z centra přes Checkpoint Charlie po Berliner Mauerradweg.

Ve čtvrti Neuköln jsem okusil také městský přívoz přes Sprévu. Za krátkou plavbu na druhý břeh jsem utratil 2,30 €, aby mě po pěti kilometrech navedla Spreeradweg zase přes most zpátky. Jo, někdy se vyplatí, podívat se do mapy a nedržet se striktně cedulek se značením cyklotrasy. Značená cyklotrasa je totiž vždy vedena zklidněnými ulicemi, a to i za cenu zajížďky nebo horšího povrchu.

Okraj Berlína už není tak rušný a stezka vede více parky než obydlenými částmi. Objevily se i první jezera: Großer Müggelsee, Dämeritzesee a rázem jsem byl z Berlína venku.

Řeka Spréva ve Spreewaldu,
foto: NaKole.cz

Tok řeky Sprévy mezi Berlínem a Chotěbuzí připomíná tvar obráceného písmene „S“. Cestu jsem si proto trochu zkrátil a zakroucené esko narovnal do písmene „I“. Brzy jsem se tak ocitnul v Lübbenu, srdci Spreewaldu. Projet touto oblastí a neochutnat proslulé spreewaldské okurky bych považoval za hřích, a tak jsem v tržnici okusil jak klasické, tak i s feferonkami nebo česnekem. S chutí jsem se pak ještě pustil po Gurkenradweg a zamířil do Chotěbuzi a Sprembergu.

Dvojjazyčné nápisy na ukazatelích, kromě němčiny i v lužické srbštině, dávaly najevo, že se pomalu blížím k českým hranicím. Po měsíci azurové oblohy téměř bez mraků se nebe najednou zatáhlo a v oblasti lužických jezer se na mě spustil déšť. Vzal jsem to jako symbolickou tečku za putováním na prosluněný sever a na jedné z nově vybudovaných odpočívek jsem spřádal plány, kde případně nasednu do vlaku.

Ale vraťme se ještě k lužickým jezerům. Kde se v téhle oblasti, na pomezí Saska a Braniborska vlastně vzaly? Na starších mapách tu najdete jen bílá místa, ale když si pořídíte mapu aktuální, zjistíte, že kartografové modrou barvou nešetřili. Po rekultivaci hnědouhelných dolů tu vznikla soustava umělých jezer, které spolu s nově budovanými asfaltovými stezkami mají ambice stát se rájem bruslařů a pohodových cykloturistů. Zatím mám pocit, že se jim to daří na výbornou.

Budyšín (Bautzen), foto: NaKole.cz

Mezitím déšť trochu ustal a já se i přes nepřízeň počasí rozhodl dál pokračovat na kole. Stan jsem rozbalil v lesích kousek za Budyšínem a doufal, že se do rána vyčasí. Byla to dobrá volba, ráno bylo opět jako vymalované. Pustil jsem se znovu ke Sprévě, ze které se postupně stal už jen širší potok a pokračoval proti jejímu proudu. Tytam jsou rozlehlé roviny a terén se začal pěkně vlnit. Vyhnal jsem pavouky z lehkých převodů a ve stoje se opřel do pedálů. Že by po včerejším dešti další zkouška? Kdepak, už mě nic nezviklá, hranice překonám po svých. V Sohlandu jsem ještě trochu váhal, jestli to mám vzít nejkratší cestou do Čech po silnici, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat podél Sprévy ještě kousek dál a rozluštit záhadu malého neobydleného úzkého výběžku, kde naše území na necelého půl kilometru protíná německá železnice a tím se zároveň stává nejsevernější tratí na české půdě.

Cesta přes Sprévu ve Fukovském výběžku,
foto: NaKole.cz

Co bylo na tomto malém území tak vzácného, že hranice tak nepřirozeně vybočuje ze své linie? Nebylo to ani zlato, ani ropa, ale do roku 1960 tu stávala obec Fukov, která byla nejsevernější obcí tehdejšího Československa. Přestože její obyvatelé byli převážně německého původu, tak i v posledním referendu v roce 1919 odmítli přičlenění obce k saskému území. Jejich náklonnost k Československu se jim nakonec stala osudnou. Obec, která ještě před 2. světovou válkou čítala téměř 150 domů a 800 obyvatel se po nuceném odsunu Němců po roce 1945 téměř vylidnila a v roce 1950 tu žila jen necelá stovka lidí. Roku 1956 došlo při tzv. „akci Fukov“ k úplnému vysídlení a v září 1960 byla obec zničena a definitivně vymazána z mapy.

V Oppachu jsem tedy odbočil ze Spreeradweg a po zarostlé polní cestě překročil českoněmeckou hranici na území zaniklé obce. Kromě chátrajícího mostku přes železnici a zbytků hřbitovních zdí tu nic nedávné osídlení už nepřipomínalo a já se lesem pomalu prokousával dál ke Šluknovu.

Cyklostezka Varhany na Českolipsku,
foto: NaKole.cz

K domovu jsem si to pak namířil přes kopečky na Krásnou Lípu a k Novému Boru. Tady jsem v lesích na úpatí Českého středohoří strávil poslední noc a ráno se s popěvkem „Čechy krásné, Čechy mé“ vydal obdivovat Panskou skálu u Kamenického Šenova, známou též pod názvem Varhany. Do České Lípy potom odsud vede luxusní cyklostezka po tělese zrušené železnice, což byla taková třešnička na dortu. Po klidnějších silnicích jsem se pak dostal do Štětí, kde jsem se už napojil na Labskou cyklotrasu a pod mělnickým zámkem, symbolicky na soutoku Vltavy a Labe, jsem završil okruh cyklovýletu na sever. Pohodově jsem si pak šlapal podél Vltavy do Kralup, kam jsem dorazil už za tmy. Přišlo mi proto vhod, že jsem tu ještě chytil poslední vlak, který mě odvezl do Prahy. V klidu jsem si tak ještě v hlavě přemítal celou 3700 km dlouhou cestu, lidi, které jsem potkal a místa, která jsem navštívil. A nakonec děkuji všem, kteří jste mi drželi palce a byli připraveni mi pomoct, kdyby se na cestě něco špatného přihodilo.

Užitečné odkazy:

Scandlines – lodní spojení mezi přístavy Gedser a Rostock
Bett&Bike – certifikovaná zařízení „Cyklisté vítáni“ v Německu
Spreeradweg – cyklotrasa podél Sprévy
Lausitzer Seenland – turistická oblast Lužická jezera
Bautzen – saské město Budyšín
Cyklostezka Varhany – cyklostezka na Českolipsku

Seriál „Za sluníčkem na sever“:

(1.) – Z Prahy na Rujánu
(2.) – Švédskem přes Öland na Åland
(3.) – Souostroví Åland a Stockholm
(4.) – Přes Göta Kanal do Dánska
(5.) – Od Baltu přes Berlín do Čech

Fotogalerie