reklama

Pobaltí na kole (8.) – Kolem ostrova Vormsi

Estonsku náleží více než 1500 ostrovů a ostrůvků v Baltském moři. Na jeden z nich, kouzelný ostrov Vormsi nás zavedou i naši cyklocestovatelé. Po necelé hodině plavby na trajektu se najednou ocitnete v úplně jiném světě.

Na trajektu silně foukalo
Na trajektu silně foukalo
Foto: Jaroslav Tvrdík

Ostrov Vormsi západně od břehů Estonska patří k nejmenším ostrovům. Tip na jeho návštěvu jsme dostali na nádraží v Tallinnu, kde starší paní obdivovala a fotila naše naložená kola a dala se se mnou do řeči. Ostrov nám doporučila kvůli jeho malému osídlení, klidu, odlehlosti, krásným lesům a tichým zákoutím. Zahrála na správnou strunu, nicméně byla to taky z nouze ctnost, protože nám zbýval už jenom jeden den, kromě cesty zpátky. A ostrov vypadal na to, že se za den objet dá.


Stezka přes bažinu do osady Rumpo, foto: Jaroslav Tvrdík

Cesta na trajektu z přístavu Rohuküla trvala asi tři čtvrtě hodiny. Na moři příšerně studeně foukalo, na horní i dolní palubě jsme vydrželi opravdu jenom chvíli, a raději jsme zalezli do velké kajuty – restaurace. Z horní paluby byly na obzoru vidět ostrovy Saaremaa, Hiiumaa a náš cíl – Vormsi. V kajutě visela na zdi mapa ostrova, tak jsme si ji ofotili, protože podrobnější mapu jsme neměli. Na mapě jsou zaznačeny všechny sjízdné cesty i stezky a význačné body ostrova. Po vylodění na ostrově jsme byli překvapeni krásným počasím, slunečným, vítr zde skorou nefoukal. Kolem nás bylo téměř liduprázdno. Rozhodovali jsme se o směru cesty. Napřed jsme měli chuť zajet do správního střediska Hullo někam na večeři, ale pak Jarda objevil odbočku – cyklostezku do osady Rumpo, kde mají údajně být dvě hospody. To rozhodlo, a rozjeli jsme se do Rumpo. Na to, že byl už večer, sluníčko krásně pražilo. Konečně jsme se toho dočkali, bohužel jenom krátkodobě. Stezka, spíše lesní a močálová pěšina, byla velmi malebná, místy až kouzelná, ale sjízdná moc ne. Vedla vysokým rákosím přes močály, kde ji nahrazují položené desky, napůl potopené ve vodě, skrze keře, přes krásnou kořenovku, malebnými zatáčkami a přes povalené kmeny. Hladovému člověku ta romantika trochu uniká. Po hodině plahočení jsme dorazili do Rumpo a překvapení bylo na naší straně. Rumpo je jenom pár domečků v severském stylu a hospoda žádná. Silnice vedla zpět směrem na městečko Hullo, opět jsme se ocitli v lese, žádná civilizace. Nakonec jsme hospodu vzdali, odbočili na krásnou louku a povečeřeli ze zásob. Po nabrání sil jsme se vrátili okruhem zpět téměř až k přístavišti Sviby, před nímž jsme odbočili vlevo směrem na osadu Norrby. Opět jsme nikoho nepotkali, všude pusto, liduprázdno. V osadách, které jsme míjeli, nás zaujaly záhadné dřevěné domečky u silnice, natřené na tmavě červeno, všechny vypadaly stejně. Tak jsme do jednoho nakoukli a co nevidíme – úložiště odpadkových nádob pro místní obyvatele. Takhle esteticky mají na ostrově zamaskované popelnice, domeček navíc zcela zapadá do okolí. Když už jsme u toho odpadu, zajímavé taky je, že v Estonsku nenajdete nikde v křoví nebo u silnice odhozené plastové láhve. Ty jsou totiž zálohované a v každém krámě, kde prodávají nápoje, je u dveří automat na tyto láhve, které pochopitelně nejsou používány znovu, ale automaticky stlačeny a pravidelně odváženy k recyklaci. S lístkem jde člověk k blízké pokladně a dostane zpět zálohu. Škoda, že to nefunguje taky u nás. Přírodě a pořádku by to hodně pomohlo a v Estonsku se to zřejmě vyplatí.

Osada Norrby sestává opět z pár roztroušených domků a zahrad. U autobusové zastávky je cedule vedoucí k bludnému balvanu v moři, který je taky zakreslen na místní mapě. Rozhodli jsme se k němu zajet a na břehu moře přenocovat. Balvan se jmenuje Kirikukivi. Jeli jsme kousek lesem, a pak vyjeli na nádherné rozlehlé louky s hedvábnou trávou, která se vlnila ve větříku. Louka nebyla jednotvárná, občas na ní byly malé kopečky porostlé netřesky a mechem, sem tam byly roztroušeny keříky jalovce, nikde ani noha, božské ticho. Cesta se vinula mezi balvany (samozřejmě bludnými) a na konci louky za úzkým pásem lesa jsme už uviděli moře. Na jeho okraji jsou ale mokřiny a rákosí, kolo se bořilo do bahna, tak jsme se museli vrátit na cestu. I ta byla místy rozbahněná. Moře zde vypadalo jako klidné jezero, i ty mokřiny mi připomínaly spíše Neziderské jezero, než pobřeží Baltu. Konečně za zatáčkou se ráz pobřeží mírně změnil. Blízký les je převážně borový, půda je pevnější, prostoupená zanořenými balvany. Tady je naše místo, zajásali jsme. Navíc jsme měli výhled na balvan Kirikukivi. Kolem 22. hodiny jsme postavili stan, umyli se v moři, na dně byl jemný píseček a voda ani nebyla tolik studená. Ve 22,45 Jarda fotil ze stanu západ slunce, které asi ve 2 hod. ráno zase vyjde. Pořád ještě trvaly „bílé noci".


Pošmourné ráno na břehu moře, foto: Jaroslav Tvrdík

Ráno nás čekalo překvapení v podobě zachmuřené oblohy. Začalo poprchávat, tak jsme ani nesnídali, rychle sbalili ještě jakž takž suchý stan a po svých stopách se vrátili přes louky do Norrby. Cestou se rozpršelo, tak jsme opět zastavili u autobusové čekárny, kde jsme si rozložili vařič, a aspoň takhle trochu v suchu jsme vařili snídani. V čekárně byly taky umístěny poštovní schránky obyvatel osady. Najednou jsme měli návštěvu. Přišel se na nás podívat děda z protějšího domku. Byl ruské národnosti, tak se s ním dalo popovídat. Děda byl čilý, byť měl 83 let, žije sám, děti má ve světě, přišel se podívat, zda mu nepřišla pošta. Hned nás taky zval do domu a nabízel vodu ze své studny. Voda byla opravdu výborné kvality, což je v Estonsku kdekoliv spíše zázrak. Taky nám nabídl, zda si nechceme odpočinout, nabízel postel a pohodlí. Ale to jsme s díky odmítli. Jednak tam měl děsivý nepořádek a špínu, pes s ním jedl z jednoho talíře, a jednak proto, že čas a trajekt nepočkají.

Z Norrby jsme pokračovali po silničce západním směrem, abychom stihli jakž takž ostrov objet. Cesta vedla do vesnic Diby, Rälby a pak směrem na střediskovou obec Hullo. Stále jsme jeli po asfaltu. Na křižovatce před Hullo jsme se dali vpravo. Nemohli jsme minout krásný, ale strohý protestantský kostel, který připomíná tvarem Betlémskou kapli. Bohužel byl zavřený. Tak jsme alespoň vychutnali ticho, šumění vzrostlých modřínů a borovic a s pietou jsme si prohlédli malý hřbitůvek s pomníčky v trávě. Místo mělo nepopsatelné kouzlo, byť počasí bylo ponuré a studené. Ale je to jako všude na podobných lokalitách – dřívější obyvatelé měli snad zvláštní smysl a cit pro vybudování svatostánků na energeticky a pocitově nabitých místech.


Luteránský kostel v Hullo připomíná Betlémskou kapli, foto: Jaroslav Tvrdík

Od kostela jsme jeli ještě kousek po asfaltu, brzy se však změnil v šotolinu, po níž jsme pokračovali do Kersleti. Vesnice měla zase několik stavení, fotografovali jsme typický estonský statek, na konci vesnice pak stál nádherný dřevěný větrný mlýn hranatého tvaru, který lze otáčet pomocí zvláštního mechanismu. Mlýn si lze prohlédnout i uvnitř, ale je třeba se předem telefonicky objednat, což tedy u nás nepřicházelo v úvahu. Z Kersleti jsme zamířili do Saxby. Cesta vedla stále mezi lesy, v tichu, jenom gumy šustily. Kolemjedoucí auta bychom spočítali na prstech jedné ruky. Šlapali jsme o stošest, nesměli jsme propást trajekt, který odjížděl ve 13,05. Ještě jsme na chvíli zastavili u ruiny dalšího větrného mlýna ze 17. století, tentokrát kamenného, u obce Suuremoisa. Za obcí jsme najeli opět na asfalt, minuli znovu kostel v Hullo, a po projetí jinak nezajímavého centra ostrova, jsme zamířili znovu k přístavu Sviby. Trajekt už čekal. Zamračená obloha se cestou po moři začala vyjasňovat a po přistání u mola svítilo zase slunce. Jeli jsme po svých stopách do Haapsalu, kde jsme si prohlédli město a poobědvali v krásné moderní restauraci blízko centra s názvem „Afrika“. Asi v 15 hod. jsme se vydali na zpáteční cestu opět po tělese bývalé železnice. Tentokrát foukalo do zad, uháněli jsme jako o závod. Není divu, před námi bylo ještě 60 km, které jsme museli do večera urazit.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie

Na trajektu silně foukalo Ostrov a jeho přístavní molo na obzoru Pohled na molo z ostrovní silnice se zajímavou dopravní značkou Mapa poloostrova Vormsi s vyznačenými komunikacemi a zajímavostmi Stezka přes bažinu do osady Rumpo Krásná zákoutí se střídala s kořenovkou Hladový cyklista nemiluje takové překážky (stále stezka do osady Rumpo) Moderní selská architektura v osadě Rumpo A toto jsou pozůstatky řádění sovětských okupantů – ruina pravoslavného kostela blízko správního centra ostrova Hullo Večeře v trávě po marném hledání hospody na ostrově Idylická loučka za osadou Norrby směrem k moři Nikde nikdo, jenom balvany, keříky jalovce a plané růže Naše tábořiště u moře blízko bludného balvanu Kirikukivi Západ slunce o půlnoci zabíraný ze stanu Pošmourné ráno na břehu moře, v pozadí balvan Kirikukivi s načervenalou barvou Přímořská bažina Autobusová budka v Norrby posloužila jako kuchyně i jídelna Domeček na popelnice Dřevěný větrný mlýn v Kersleti Luteránský kostel v Hullo připomíná Betlémskou kapli Typický estonský statek
Marie Tvrdíková, 11.06.2010
Do vaší knihovny
Blogy

Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s názvem „Smutná cesta do Prahy#mce_temp_url#", ve kterém popisuji tragickou výpravu z brdského kopce Praha, do hlavního města. V tomhle blogu jsem se také zmínil o tom, že tu cestu prostě jednou…
Stanley58 | 13.11.2024

RUNDREISEN 2024: Dunajec - Wisla - Saalach - Soča - Kwisa ... + Hel

 ()
Protože se přece jen trochu cítím součástí zdejšího společenství, rozhodla jsem se opět přispět, i když jsem už jednou utrousila poznámku, že z toho nic nemám, no a nemám potřebu prezentace. Ráda ovšem čtu cestovatelské příspěvky vás ostatních. Tak něco na oplátku. Už někdy v létě jsem venku při…
Quatsch | 04.11.2024

Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny

 ()
Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50 km denně, pokračovali jsme v cestě na střední Slovensko. Oskarovy schopnosti se každým dnem zlepšovaly. Tažné lano zůstalo hezky odpočívat a Oskar se stal pro nás plnohodnotným cyklistickým…
Kristina | 03.10.2024

Centrální stezkou od západu na východ_3

 ()
Úterý 23. červenceKdyž pominu stále trvající vedra, začal dnešek příjemně. Ráno jsme měly poměrně brzy sbaleno, stihly jsme i promazat kola (a vyloudit u paní ubytovatelky nový hadr na jejich utření) a vyjet chvilku před devátou. Asi 5 km se mírně stoupavá cesta zdála příjemná, ale za přístřeškem…
Aar | 02.10.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část

 ()
Kolečko se uzavírá Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity. „Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem," pozdravil nás chlapík kdesi na benzínce. „To je docela dobře možné." „Nebyli jste tuhle kousek za Almatou?" zase jiný chlapík jinde. „Asi měsíc nazád? To jsme…
Peggy | 24.09.2024

O čem se mluví:

Ostatní – cyklo Tour de France 2025 dnes v 01:30
NEcyklo Ukrajina 48 dnes v 01:02
Co vás zaujalo 283. včera v 16:48
Ostatní – cyklo Co vás pobavilo, potěšilo 193 včera v 13:07
Jaké to bylo 153. včera v 11:47
Trénink a zdraví Co užíváte při namožení svalů? 21.11.2024
Cyklozájezdy | Dokempu.cz | Cyklobazar | Aktivni dovolená
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

620 cyklistů (1 přihlášený)

Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…
Stanley58 | 13.11.2024

RUNDREISEN 2024: Dunajec - Wisla - Saalach - Soča - Kwisa ... + Hel

Protože se přece jen trochu cítím součástí zdejšího společenství, rozhodla jsem se opět přispět, i když jsem…
Quatsch | 04.11.2024

Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny

Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50…
Kristina | 03.10.2024