V další části vyprávění o putování Estonskem se projedeme po luxusní cyklostezce, která nás dovede na západní pobřeží do lázeňského města Haapsalu.
Původně jsme zamýšleli jet vlakem až na pobřeží do stanice Haapsalu, ale to bylo nemožné z jednoho prostého důvodu – trať z Riispere do Haapsalu byla zrušena, byť na mapě z r. 2006, kterou se nám v Česku podařilo sehnat, je trať v mapě stále zakreslena, jakoby existovala. Tahle skutečnost znamenala další zpoždění na naší cestě a změnu plánů ohledně návštěvy estonských ostrovů. Vlak je navíc hlučný courák, který staví skutečně u každé „suché vrby“. Do Riispere jsme přijeli kolem 18. hodiny a přemýšleli, jak a kudy dál. Někdo z místních nám doporučil zkusit autobus. Jeden už ujel a další teprve měl jet. Rozhodli jsme se zkusit štěstí, zda by nás i s koly nevzal k moři. Na zastávce za Riispere, u hlavní silnice, se s námi dal do řeči čekající muž. Nejdříve povyprávěl historii svojí rodiny, kterou odvezli Rusové na Sibiř v době stalinských represí, pak hovořil chvíli o sobě a svojí práci námořníka a nakonec nás informoval o cyklostezce, která vede z Riispere po tělese zrušené železnice až do přístavu Rohuküla. Mezi tím kolem nás projel očekávaný autobus, aniž zastavil, a to rozhodlo o naší další cestě. Muž nám vysvětlil jak najdeme začátek cyklostezky po bývalé trati, sám se odporoučel zpět domů, bylo jasné, že to byl poslední přeplněný autobus.
Vyhlídková plošina a odpočívadlo na cyklostezce do Haapsalu, foto:
Jaroslav Tvrdík
Podle instrukcí jsme se vrátili po silnici do Riispere. Silnice vedla kolem nádraží a kousek za městem u dopravní značky „Příčná stružka nebo hrbol“ jsme našli začátek cyklostezky, která odbočuje vpravo ze silnice. Byli jsme touto cestou hned od počátku zcela ohromeni. Na bývalé trati pouze vytrhali koleje, z náspu vytvořili krásnou širokou šotolinovou cestu, okolí bylo ponecháno původní. Dokonce vedle náspu zůstaly patníky označující každých 100 m a cedulky s počtem km zbývajících na začátek–konec stezky (podle toho, z které strany člověk vyjel).
Cyklostezka byla vybudována jako projekt Evropské unie a dá se nazvat ideálem cyklistů: rovná skoro jako vzdušná čára, bez stoupání, okolo krásná příroda, bez aut a jiných nebezpečí. Jenom v několika místech u vesnic ji křižuje silnice, zde je nutno dávat pozor a přednost. V určitých vzdálenostech jsou rozmístěny cedule s plánkem cyklostezky v daném úseku, informacemi v angličtině a fotografiemi zajímavostí. Ve vesnicích, kudy stezka probíhá, lze nakoupit potraviny a vodu. Po této krásné cestě jsme, bez deště (!) ujeli ještě tentýž večer asi 20 km a na 40. kilometru dle místního značení jsme našli hezkou louku pro nocleh. Otravovali nás jako vždy všudypřítomní komáři a mušky, voda nebyla opět nikde, ale byli jsme spokojeni s tím, že jsme si ušetřili kilometry i nervy na frekventované silnici, kdybychom nenarazili na onoho muže. O této cestě jsme se dosud nikde nedověděli, ani v průvodci, ani na internetu, ani v mapách.
Památník obětem stalinismu na bývalém nádraží v Risti, foto:
Jaroslav Tvrdík
Ráno svítilo zase sluníčko a ale hned od rána jsme nabrali mírné zpoždění. Pavel se jaksi nemohl sbalit, takže jsme vyrazili až v 10,30 a pokračovali po tělese bývalé železnice. Včera cesta ubíhala rychle, ale dnes je to bída. Od moře vzdáleného asi 25 km dul silný protivítr, což se dalo očekávat, větry zde foukají převážně od západu. Pokud cestu lemuje stromořadí, dalo se to ještě ustát, ale na volných prostranstvích to byl vyloženě boj. Nejvyšší rychlost dosahovala sotva 16 km v hodině. Zajímavou zastávkou asi v polovině cesty je bývalé nádraží v Risti. Zde budovatelé cyklostezky záměrně ponechali jak budovu nádraží, tak nakládací rampu a kousek trati. Na rampě je postaven moderní kříž vytvořený z kolejnic na památku obětí stalinských represí, a na nedaleké tabuli se dovídáme, že v l. 1941–1949 zde bylo překladiště transportů s estonskými obyvateli, které Stalin deportoval na Sibiř do pracovních lágrů bez naděje na návrat. Téměř každá estonská rodina má někoho, kdo se odtud nevrátil.
Po 40 km jsme konečně přijeli do přístavního města Haapsalu. Je to velký přístav pro nákladní lodě, a pro nás tím pádem bezvýznamný. Prohlédli jsme si opuštěnou a celkem zrenovovanou nádražní budovu, před níž stojí několik historických parních lokomotiv. Jednu z nich právě natíral nějaký dělník, a právě u ní cyklostezka odbočuje a pokračuje lesem v délce asi 6 km až do přístavu Rohuküla, odkud vyjíždějí trajekty na estonské ostrovy Hiiumaa a Vormsi. Nás zajímal ostrov Vormsi, na který jsme dostali doporučení už v Tallinnu. Nicméně ostrov Hiiumaa je příliš velký na to, jak málo času jsme měli. Jeho projetí či objetí by vydalo na pár dní, a my jsme měli, bohužel, pouze jeden den. Proto jsme neměli proč váhat a po příjezdu do přístavu jsme ihned pátrali po jízdním řádu trajektu na Vormsi. Na přístavním molu foukalo ještě víc než cestou a museli jsme na sebe navléct další oblečení. Trajekt jezdí pětkrát denně a bohužel právě ujel před nosem. Zase jsme měli smůlu, jako už tolikrát cestou po Estonsku. Další jel až v 18,15. Tento údaj se podařilo zjistit až později, protože v hale hlavní budovy bylo pusto a prázdno, obchůdek i informace zavřené. Naštěstí jsme byli na správném molu, u toho druhého přistávaly a odplouvaly trajekty na Hiiumaa, ale ani tam jsme jízdní řády nenašli. Až v 17 hod. nám jakýsi místní člověk ukázal papírek na dřevěné boudičce, kde navíc byly odjezdy záhadně zakuklené do estonštiny, nevěděli jsme, že přístav na Vormsi se jmenuje Sviby, a časy byly divně poskládané. Nějak jsme tomu nemohli porozumět. Nicméně pro zájemce mohu poskytnout webovou stránku s informacemi o trajektech, a to i v angličtině: www.veeteed.com. Pro orientaci je údaj Sviby – Rohuküla hned v prvním řádku, pak se rozvine celý časový rozvrh.
Trajekt na ostrov Vormsi přiráží k molu, foto: Jaroslav Tvrdík
Pavel se krátce po příjezdu rozhodl, že s námi na ostrov nepojede a že se vrátí zpět a již pojede po své vlastní ose k autu na hranicích s Lotyšskem. Do konce našeho výletu totiž zbývaly asi tři dny a Pavel měl obavy, že bude honička stihnout vše načas a že raději ostrov oželí a pojede si klidným tempem zpět do Riispere, pak vlakem do Tallinnu a odtud vlakem až kam to půjde a kousek na kole k autu. A tak to taky udělal. My jsme věděli, že to honička opravdu bude a museli jsme vše naplánovat velmi pečlivě a opatrně, nic nesmělo kiksnout, jinak hrozil pozdní návrat do Česka a do práce. Zejména u Pavla, který musel nastoupit na směnu do svého vlaku, to bylo značně riskantní. Již dopředu jsme měli zjištěný první ranní vlak, který jede z Riispere do Tallinnu a který nám nesmí ujet. Ale to trošku předbíhám.
V 18 hodin přijel vytoužený trajekt, kromě pár lidí z něj vyběhl chlapík s kufříkem, usadil se do té dřevěné boudy vedle hlavní haly a začal prodávat jízdenky na trajekt. Dva zpáteční lístky stály 220,– EEK. Do trajektu vjelo několik málo aut, naše kola jsme zaklínili na palubě mezi jakési výstupky, trajekt se otočil a vyrazil dnes již naposled na ostrov Vormsi.
(1.) – Přes
Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství
v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes
Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému
severu
(5.) – Putování
podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na
Tallinn!
(7.) – Po trati
na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova
Vormsi
(9.) – Vlakové
dobrodružství na zpáteční cestě