Pobaltí na kole (6.) – Na Tallinn!

Tallinn bývá částo nazýván perlou Pobaltí. Tento původně dánský přístav je zároveň krásným historickým městem, které svojí atmosférou asi nejvíce připomíná křivolaké uličky Starého města pražského. Jak zapůsobil na naše cyklopoutníky, to se dočtete v dalším díle cestopisu.

Turistický průmysl v centru Tallinu

Foto: Jaroslav Tvrdík

Další fotografie

Další den v 10 hodin dopoledne jsme vyjeli z hostelu s cílem dorazit dnes co nejblíže hlavnímu městu Tallinnu. Ovšem – člověk míní a… Hned na první křižovatce Pavel, který se trhnul a jel dopředu, špatně odbočil, a to na stranu opačnou než byl náš směr. Tak jsme čekali, posílali sms-ky a naháněli se drahnou dobu. Až jsme se konečně ve vsi Kaberla sešli, přičemž Pavel měl najeto o pár pěkných kilometrů navíc. Zase začalo pršet, postupně se lehký  déšť změnil v prudký lijavec. Začaly se častěji objevovat směrovky „Tallinn“, narazili jsme na cyklostezku se směrem na Tallinn, takže jsme se zaradovali, že tam přece jenom trefíme. Jak jsme se blížili k dálnici na Tallinn a slejvák houstl víc a víc. Naštěstí u dálnice stála budova s restaurací. Ani chvíli jsme nezaváhali, uložili kola, tašky a sedla zakryli pláštěnkami a vešli dovnitř, do tepla a do sucha. Za oknem se čerti ženili a všechny nebeské kyblíčky se obracely směrem dolů, aby vylily vodu ze všech mraků Estonska. Restaurace Sevan patří Arménům, jídelníček je taky arménský, a není příliš obsáhlý, tak jsme začali hodovat: napřed šašlik, k tomu pivo, pak všechny možné koláče a různé pečivo, borůvkový koktejl, palačinky se šlehačkou, kávu, čaj, zmrzlinu, džus… Prostě vyjedli jsme celý jídelníček a za oknem byla situace stále stejná – lilo jako z konve. Už jsme tam seděli asi 5 hodin, majitel kolem nás kmital, nosil na stůl, vyhodil místního opilce, který se chtěl družit, aby nás neobtěžoval. Nicméně čas pokročil a bylo třeba řešit otázku, kde dnes budeme spát. V 16.30 se Jarda rozhodl, že se pojede podívat po okolí, kde by se dalo přespat. Bohužel restaurace žádný nocleh neposkytovala, tak jsme to museli řešit nouzově. Podle mapy měl být nedaleko nejvyšší souvislý vodopád Estonska – Jägala. Jarda nelenil a i v dešti se k němu jel podívat. Podle pořízených fotek pro nás, zvyklé na lepší vodopády, není nic moc, asi 10 m vysoký, rozvodněný spoustou spadlé vláhy. Zároveň se chtěl podívat po nějakém nepříliš vzdáleném místě vhodném k přenocování.

Největší estonský vodopád Jägalla, foto: Jaroslav Tvrdík

To taky našel, a to 2 km od restaurace. Byl to sice polorozbořený vojenský barák po okupační armádě, ale do dvou místností ještě nezatékalo. Podle zbytků vybavení jsme soudili, že to byla asi vojenská jídelna z doby SSSR. V 18.30 přestává pršet, tak jsme neradi opustili teplou a útulnou restauraci a vydali se k baráku. Kolem tráva, nepřístupné křoviny, blízko silnice. Z větví jsem vyrobila metlu, a tou jsem vyčistila jednu z místností od nepořádku, až byla podlaha čistá. Na tu jsme postavili naši Gemmu, kola opřeli o zeď a šli se mýt do kaluží okolo, z čehož by hygienik asi radost neměl. Voda tam totiž tekla jenom ze střechy. Pavel si stloukl dvě desky a ustlal si na nich, přičemž v jeho místnosti byl děsný průvan, ale nechtělo se mu stavět stan. Vzhledem k celodenní konzumaci dobrot jsme necítili potřebu cokoli vařit nebo vůbec jíst. Venku mezitím začal opět další z prudkých lijáků, ale my jsme byli v suchu, jenom mokré tašky připomínaly venkovní slotu.

V noci se muselo konat nějaké vojenské cvičení, protože jsme slyšeli dunění dělostřelecké palby a vzápětí se rozšířil zápach střelného prachu. Moc jsme se nevyspali, protože kromě střelby nás budila hudba z diskotéky a hluk projíždějících aut.

Ani v noci, ani ráno déšť neustal. V pauze mezi sprchami balíme kola a vyjíždíme na cestu k Tallinnu. Hlavní město již není daleko, ale o to horší je orientace. Nejdříve jsme bloudili kolem dálnice, abychom našli cyklostezku, která se slibně objevila nedaleko arménské restaurace, i s číslem a směrem. Nenašli jsme nic, protože nám až později došlo, že nová cedulka označuje cyklostezku, která se teprve buduje a její kousky nás vždy zavedly mezi svištící auta. Takže jsme se snažili jet po komunikacích blízko nebo vedle dálnice, občas však nezbylo než na tu dálnici vjet. V tom lijáku to byl opravdu silný, a tudíž nezapomenutelný, zážitek. Na předměstí Tallinnu jsme usilovali vyčíst z plánku u autobusové zastávky, kudy se dostat do centra. Vše marně, v plánku se nebylo možné vyznat, nevěděli jsme, kde se vůbec nacházíme, kolem samá sídliště-bludiště. Snažili jsme se vymáčknout informaci z vybité autonavigace, a konečně získali údaje o přibližném směru.

V centru Tallinnu u brány Viru, foto: Jaroslav Tvrdík

Do Tallinnu jsme vjeli po šestiproudé dálnici, v prudkém lijavci a vichru, oplachováni ze všech stran vodou z kaluží, kterou na nás stříkala kolemjedoucí auta. Bylo třeba jet přesně za sebou po dělící čáře mezi 1. a 2. pruhem a dávat pozor na auta přijíždějící zprava. Při špatné viditelnosti to v tom lijavci bylo vyloženě riskantní počínání, ale nic jiného nám nezbylo. Lidi stojící na zastávkách autobusu se na nás dívali jako na blázny z jiné planety. Celou dobu jsem se soustředila na jedinou myšlenku: Neztratit Jardu před sebou a nedostat se pod kola auta. Po několika kilometrech této šílené jízdy dálnice končila a my byli někde blíže centra. Místní člověk nám poradil, jak se dostat do historické části města. Zde už jsme měli plánek z tištěného průvodce, tak jsme se dokázali orientovat. Nejdříve jsme si dali něco k jídlu u Fast food stánku, jídlo bylo hned studené, venku teplota kolem 10 stupňů. Studený vítr fičel dál, ale déšť ustával, v botách čvachtalo, mokré rukavice, no lahůdka k pohledání.

Historická část Tallinnu má hodně společného se starobylými částmi jiných měst. Je poznamenaná davy hlučných turistů z cestovních kanceláří, stánky se suvenýry (zde hlavně pletené zboží), obchůdky s předraženými cetkami, drahými pohlednicemi. Celou část jsme prošli pěšky, jinak to ani nešlo. Zajímavé jsou historické domy za bránou Viru, dominikánský klášter ze 13. století, malebná ulička Kateřinský průchod s řemeslnickými obchůdky a dílničkami. Uprostřed Starého města leží Radniční náměstí, jemuž dominuje budova radnice z 15. stol., okolo jsou středověké domy. Severně od náměstí stojí luteránský kostel Svatého Ducha. Prošli jsme se uličkami kolem hradebních věží a chystali se vydat na hradní návrší Toompea. Vzhledem k terénu (schody, úzké průchody) nebylo možné vzít sebou kola. Nechali jsme je pod uličkou nazvanou Krátká noha (Lühike jalg) u informačního stánku, kde byl stojan na kola a hlídač, který si kola zapsal, zamkl tlustým řetězem a dal nám lístek. Ulička měla 80 schodů, takže jsme dobře udělali. Vyústila na Hradním náměstí u pravoslavné katedrály Alexandra Něvského, jedné z dominant Tallinnu. Naproti vchodu do katedrály sídlí estonský parlament, vedle stojí hradní věž Dlouhý Hermann, na níž vlaje estonská vlajka.

Katedrála Alexandra Něvského, foto: Jaroslav Tvrdík

Uprostřed Toompei je pak ještě Kostelní náměstí s luteránským kostelem Toomkirik, který je nejstarší v Estonsku. Kousek od kostela jsou vyhlídkové plošiny s výhledy na Staré město, přístav a výškové budovy. Nic moc jsme z nich neviděli, výhledy nás vyloženě zklamaly. Při cestě nazpět jsme zavítali ještě do katedrály A. Něvského, postaveného v ruském stylu, s baňatými věžičkami. Jeho vnější i vnitřní vzhled byl mnohem přívětivější než strohá stavba i interiér Toomkiriku. Uvnitř kolem pravoslavných ikon a stolů s mnoha svíčkami a pravoslavnými předměty nás zaujala vysoká nádrž, z níž si lidé nabírali do kanystrů vodu. Dověděli jsme se, že je to „svatá voda“, nejlepší v Tallinnu. Po ochutnání jsme konstatovali, že lepší vodu jsme už dlouho nepili. Vůbec nevíme, kde se tam vzala, ale rozhodli jsme se, že seběhneme ke kolům a vrátíme se zpět s petkami a naplníme je. Můžeme jenom doporučit, žádné střevní potíže jsme z ní neměli, naopak, voda byla jako z nejlepšího pramene.

Nabráním vody jsme prohlídku ukončili, protože bylo pozdě, my byli promočeni, počasí nevěstilo žádné zlepšení. Podle plánku jsme našli nejkratší cestu k vlakovému nádraží. Měli jsme štěstí, konečně. Zjistili jsme, že vlak na západní pobřeží, tedy ne až k moři, ale do stanice Riispere, jede za 10 minut. Rychle jsme se přesunuli k příslušnému nástupišti a nastoupili do vlaku na jediné elektrifikované trati v Estonsku Tallinn – Riispere.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie