Tomáš Sedláček: Politik na kole je sympatický

I když na kole jezdím po Praze vcelku pravidelně, jsou dny, kdy ho raději nechám zamčené v garáži. Přesně takový byl i den naší schůzky s Tomášem Sedláčkem, hlavním makroekonomem ČSOB. Studený vítr a drobný déšť na kolo vůbec nelákaly. Počasí nám připomnělo, že zima už dorazila i do Prahy. Byli jsme ale domluvení, že oba přijedeme na kolech, a tak jsem nakonec přece jen vytáhla svoji skládačku a vydala se s ní na pražskou Kampu.

Kolo udržuje člověka fit a přitom nevyžaduje sportovní oblečení.

Foto: Tomáš Tesař, Nakladatelství 65. pole

Další fotografie

Kdykoli zahájíte rozhovor na téma „Kdo je Tomáš Sedláček“, dočkáte se dvou možných reakcí. Je to televizní bavič nebo schopný ekonom s jedinečným talentem vysvětlit složité mechanismy? Ať tak či tak, jen málokdy narazíte na člověka, který o Tomáši Sedláčkovi ještě neslyšel. Mě zajímal především jeho pohled na budoucnost městské dopravy.

Kolo je vedle ekonomiky jedním z vašich oblíbených témat, kterým se věnujete ve svém blogu. Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Když jsem žil v Dánsku, jezdil jsem na kole prakticky všude. Denně jsem běžně najezdil přes 40 km, na to si zvyknete velmi rychle. V Dánsku má auto jen málokdo, pro auta jsou tam hodně vysoké daně. To funguje už psychologicky – na kole tu jezdí většina lidí. Osobně doufám, že v tom je budoucnost městské dopravy, hlavně kvůli zplodinám a místu na parkování.

Jak dlouho jste žil ve Skandinávii?
V nordických zemích, ve Finsku a Dánsku jsem dohromady strávil 10 let života. 

Co dalšího jste si přinesl, kromě už zmíněného vztahu ke kolu?
Potkal jsem tam neuvěřitelný lidi. Chodil jsem do mezinárodní školy a do mezinárodního kostela a tam jsem se setkával s komunitou z celého světa. Pro mě to byla asi nejvíc obohacující zkušenost, kterou jsem si tamodtud přivezl – chvíli se bavíte se Somálcem, chvíli s Pákistáncem, chvíli s úplně někým jiným. Pochopíte, proč se Pákistánci a Indové nemají rádi.
V Dánsku jsem chodil do výborné školy. Byla to sice státní škola, ale moc dobrá. Tam nás naučili přemýšlet. Tady u nás se studenti neučí přemýšlet, u nás se učí hlavně memorovat. Přitom v dnešní době Internetu potřebujete tak 10 % vědět nazpaměť, zbytek si dohledáte, stačí mít přehled. Dnes opravdu nemá smysl se drtit, kdy přesně se kdo narodil.
Finsko i Dánsko jsou krásné země, ale hrozně rád jsem se vrátil do České republiky. Uvědomil jsem si, že doma jsem tady.

Kolo ve městě vítězí

Opakovaně jste se nechal slyšet, že kolo je nejrychlejší dopravní prostředek ve městě. To je Vaše osobní zkušenost?
To jsem opravdu vyzkoušel, jednou jsem si dal závod s Lamborghini. Stejné výsledky byly v porovnání s MHD. Dám Vám příklad: S manželkou jsme byli na Muzeu. Já jsem počkal s kolem u vchodu, než vešla do metra a sešli jsme se na stanici Malostranská (pozn. red. To představuje vzdálenost cca 3 km, 3 stanice metra).
Když to spočítám, vejít do metra zabralo 4 minuty, pak čekala na metro další 3 minuty – to je celkem 7 minut a to já už jsem na kole už dávno v cíli. To jsem si stihl ještě dát pivo. Navíc tohle nebyl závod od dveří ke dveřím, kdy to kolo má největší výhodu, protože vám ušetří to plonkové popocházení. Samozřejmě nevím, jestli by stejný výsledek byl i na trase z centra třeba na Jižní Město (pozn. red. okrajová část Prahy). Na delší trasy si beru kolo do metra.
Ale toto byla jen doprava. Hlavní výhodou kola je snadné parkování. Když hledáte v Praze volné parkovací místo, vychází jízda na kole ještě mnohem lépe.

To co říkáte, opakovaně potvrdil závod dopravních prostředků v Praze, kdy spolu soupeří různé dopravní prostředky.
O tom jsem nikdy neslyšel – co to je?

Každým rokem se uskuteční nějaká forma závodu o čas, ve kterém se utkají automobil, kolo a veřejná doprava. Někdy v tom bývají také další dopravní prostředky jako motocykl nebo vlak. Obvykle se jezdí z okrajových částí Prahy, cíl bývá v centru. Letos závod v pražských ulicích zajišťovala organizace ROPID (pozn. red. Regionální organizátor Pražské integrované dopravy) a trasa vedla z Radotína na Smíchov. Stejně jako v předchozích letech, potvrdila se bezkonkurenční rychlost kola v pražských ulicích.
To vypadá zajímavě.

Chtěl byste se zúčastnit v některém z příštích ročníků, pokud by Vás organizátoři oslovili?
Určitě ano, pokud bych měl čas, tak ano.
A je tu další věc: Proč s sebou tahat tunu železa, když se vašich 60 nebo mých 90 kg máme potřebu někam přemístit? Pokud jde o budoucnost městské dopravy, auto nemá ekologicky ani náznakem šanci.
Dřív jsem jezdil asi pět let na klasickém kole. I když si vždycky říkám, že pojedu pomalu, tak nakonec hrozně šlapu. A když se pak jezdilo někam na kopec, tak jsem se strašně zpotil. Kvůli tomu jsem si proto nakonec vybral elektrokolo. Od té doby neřeším, jestli máme jednání nahoře na Strahově nebo nahoře na Vinohradech nebo v Černínském paláci. Někerá města už mají dokonce i stojany, kde si elektrokolo nabijete. Každopádně elektrokolo dělá z Prahy Amsterodam nebo Kodaň – pořád jedete jakoby po rovině. Vyřeší to kopce, které nejsou prohibitivní, ale jsou nepříjemné.

Musím myslet za dvanáct lidí kolem sebe

Jak dlouho jezdíte na elektrokole?
Půl roku.

Máte odhad, kolik jste už zhruba najezdil kilometrů?
Nemám tachometr, odhaduju to tak na 20 km denně, to je 100 týdně – vidíte, to je 400 km měsíčně. To je docela slušné, ne?

Slyšela jsem, že jste si své kolo přestříkal načerno. Proč?
To není úplně přesné, moje kolo je teď růžovo-černé. Chtěl jsem se bránit krádežím, tak jsem si to kolo zohyzdil, aby nebylo tak hezký. Třeba ve Francii to hodně lidi dělají, že nové kolo hned přestříkají.

Nakonec jste dnes na kole nedorazil, nechtělo se vám v tomhle počasí?
Ne, ale teď mám kolo v opravně. Nejezdím zhruba dva týdny a už to cítím – začíná mi růst bříško. Přece jen, i když tam je elektrika, člověk se hýbe. Nějakou energii do toho dát musíte, trochu se zapotit. Na druhou stranu ale ne tak, aby to bylo nepříjemný.
Tohle je další výhoda kola. Ve skutečnosti žijeme paradoxně, ještě víc je to vidět v Americe. Lidi sedí v autě, čekají v zácpě a tou zácpou jedou do tělocvičny. Mají kola přišroubovaná k zemi a šlapou na místě. To samé platí i tady – lidi mají doma rotopedy, celý den jezdí autem a na eskalátorech, pak přijedou domů a hrají si na kolo.
Jak jsem říkal, v kole je budoucnost městské dopravy. Auta způsobují hodně problémů – s místem, zplodinami. Navíc jsou lidi v autě agresivní a nepříjemný. Když sedíte v autě, máte takzvanou nula-jedničkovou komunikaci – buď na někoho zatroubíte, nebo ne. I jinak milí lidé se dostanou do situace, kdy můžou být agresivní. Jde tam o hodně – můžete tu zemřít, auto je drahý. Zatímco na kole lidi nemají důvod na sebe řvát. Mohou spolu mluvit, mohou se domluvit, v autě to nejde.

Letos jste napsal ve svém blogu, že Praha cyklistická má podle vás dva hlavní problémy – řidiče a kopce…
Za prvé je bariérou nedostatečná bezpečnost – lidi se bojí, že to je nebezpečné. Tak například cyklostezky v Praze jsem nepochopil. Jak to někdo mohl vymyslet? Cyklopruh končí dvacet metrů před křižovatkou, to je nejnebezpečnější místo. Vždyť cyklista se musí na ten cyklopruh spolehnout. Místo toho vás to zavede na křižovatku, což je nejnebezpečnější místo, a před ní ten cyklopruh skončí. Je to pro cyklisty nebezpečné.
Druhá věc jsou řidiči, to je větší problém. Mě dvakrát v cyklopruhu skoro srazili. Jinak mě cyklistika v Praze ohromně baví, považuju to za adrenalinový sport. Musím přemýšlet za 12 lidí kolem sebe.
A třetí věc, kterou mi lidé často říkají jako důvod: údajně je tady špatný vzduch. Já jim říkám „a to je lepší když jezdíte v autě, pak ten špatný vzduch vytváříte?" Navíc je pravda, že všichni dýcháme ten stejný vzduch. 

A proč si myslíte, že v našich městech končí cyklopruhy před křižovatkami?
Nerozumím tomu. Všude jinde cyklisté nepřejíždějí s auty, ale na křižovatce se chovají podobně jako chodci. To znamená, že mohou jet na kole a mají přednost před odbočujícími auty. Ale když potřebují odbočit doleva, tak nemusejí přejíždět přes tři pruhy.

Víte, že v současnosti platný zákon neumožňuje legálně provést cyklostezku přes křižovatku?
Nechci to na nikoho házet, ale připadá mi to paradoxní v zemi, kde se ústava dá změnit v průběhu jednoho odpoledne. Já jsem pracoval s politiky už dlouho.
Ten argument znám. Kdykoli jsem chtěl něco změnit, argumentovali mi „je to v zákoně“. Já to neberu, ústavu si změníte během odpoledne, ale zastaralý zákon, který nám dělá problém, změnit nedokážete?
Kdyby cyklopruhy byly v rámci chodníku a nebyly na silnici, tak se může s tím dělat cokoli?

V takovém případě neubíráte prostor autům, ale chodcům. Pak jsou ohrožováni ti nejslabší – chodci. Mohou nastávat kolizní situace.
Nemyslím ubrat chodník, ale cyklostezku prohlásit za chodník. Nebo co ubrat pruh ze silnice, ale udělat to jako zvýšený a patníkama ohraničený prostor, jako všude jinde?
V Dánsku v centru cyklostezky taky nebyly. Jezdilo se tam stejně partyzánsky jako tady. V Holandsku je to konec konců taky dost často vidět. Ve starém historickém centru je prostě ring volný. Ale mají tam zákony nastevené tak, že když se srazí cyklista s automobilem, tak z toho má vždycky průšvih ten řidič. A to i v případě, když je cyklista opilý. To považuju za hodně důležité. Tady jsem jako cyklista považovaný za obtížný hmyz na silnici. Přitom já můžu říct „kvůli mně tu máte místo na parkování. Díky tomu, že jedu na kole, nemusíte čekat v zácpě či křižovatce na jedno auto navíc". 

Když hovoříte o hlavních překážkách pro cyklisty, vycházíte z nějakého průzkumu?
To je moje vlastní domněnka, můj dojem ten článek nebyl sumář průzkumů. 

V roce 2008 agentura GfK realizovala v Praze zatím největší výzkum zaměřený na cyklistickou dopravu. Na otázky odpovídalo přes 1000 Pražanů, cyklistů i necyklistů. S výsledky se shodujete v tom prvním, v bezpečnosti. Kopce ale nevnímají jako překážku cyklisté ani necyklisté. Problémy naopak velmi působí nemožnost bezpečně si zamknout kolo v práci, vysprchovat se a usušit si věci.
My máme na Radlické kolárnu i sprchy (pozn. red. – budova ČSOB v Praze 5 na Radlické ulici). Na druhou stranu nevím, jak je to jinde.
Ale to je výzva. Zatím jsem ještě neměl odvahu udělat to, ale udělám to. Občas mě zvou na úřad vlády, tam není šance s kolem zaparkovat. Příště bych měl říct „tady není kde zaparkovat kolo. Jestli tu příště nebude inteligentní stojan na kola, tak sem nepřijedu".  Zatím jsem na to odvahu nenašel. Je mi líto, že člověk musí být takhle agresivní, ale vždyť to už nejde. Jinak se tu všichni udusíme. Když už někde stojany mají, tam jsou nanic – dá se tam připoutat jen přední kolo. A to si mám svůj bicykl připoutat za přední kolo?

ČSOB na Radlické patří mezi firmy, které jsou hodně vstřícné ke svým zaměstnancům cy­klistům. Víte něco o tom, jak to vzniklo?
Nevím, když jsem nastoupil, už to bylo v běhu. Jsem na to hrdý, že to udělali tak poctivě, je to dobrý počin.

Politik na kole je sympatický

Jaké jsou podle vás cesty k tomu, aby v Praze víc lidí používalo jízdní kolo k dopravě? Argumenty, o kterých hovoříte, jsou naprosto přesvědčivé. Proč to tedy v Praze jde tak pomalu a obtížně?
První věc – cyklostezky či cyklopruhy jsou nedomyšlené. Nemá cenu stavět cyklopruh, který končí před křižovatkou. Já jako cyklista jedu a myslím si, že jsem chráněný. Přitom mě to ponechá osudu v nejnebezpečnějším místě.
Druhá věc je výchova řidičů. Potom je před námi úkol připravit zákony, které zvýhodňují cyklisty.

Na rozdíl od zahraničí tu příliš není vidět na kole české politiky. Třeba se bojí, že by byli méně důvěryhodní, kdyby vystoupili z aut a sedli na kola.
Naopak. Já si myslím, že to bude sympatické. Já jsem to navrhoval na NERVu (pozn. red. Národní ekonomická rada vlády) jako úsporné opatření. V okamžiku, kdy politik nebude schopný na ministerstvu vyjít s rozpočtem (a to se stává dost často), že se mu zabaví vozový park, ten se dá k dispozici Jedličkově ústavu nebo lidem, kteří třeba nemají nohy. Pokud politik nohy má, ať sedne na kolo.  Argument, že někde potřebuje být rychle, je lichý. Když v Praze potřebujete být rychlí, sedněte na kolo. Pokud nejsou náměstci handicapovaní nebo pokud nejedou mimo Prahu či zůstávají ve větších městech, ať jezdí na kolech.
Chci říci, že když jedu na elektrokole, lidé mávají. Když jedu autem, nezamává mi nikdo. Když jedete autem, lidi vás nevidí a navíc nemají ten přístup. Podobné je to s oblečením. Dnes už například chodím bez kravaty. Před pěti lety by to nebylo možné, to byste se se mnou nebavila. V momentě, kdy potřebujete kravatu, aby vás lidi brali vážně, případně potřebujete auto, aby vás lidí brali vážně, něco to říká o té společnosti.  Třeba to jednou pochopíme.

Znáte mezi politiky někoho, kdo by tohle jako první prolomil? Že by se k vám přidal v dojíždění na kole?
Když někam přijedu, všichni říkají „jé to je vtipný, vy jste tady na kole“. Mimochodem hned máte dobré téma konverzace, hned se začnete bavit o kole a cyklistice. Ale nevím o nikom, kdo by byl připravený se přidat.
Ale třeba Jana Sokola, ještě když byl ministrem školství, jsem potkával v tramvaji. 

Před třemi roky jste v jednom rozhovoru řekl: „Můj nejtajnější sen je pomáhat někde v úplně rozvojové zemi, když to přeženu, jako člen čety s mačetami. Být vysazen z helikoptéry s týmem zdravotníků, ekonomů a dělat reformy někde, kde je to potřeba. To by mě myslím za deset let bavilo.“ Platí to i dnes?
(smích) Pořád to tak mám. Teď se mi to trošku splnilo – byl jsem na misi v Kosovu s organizací Europeum. Jsou to lidé, kteří představují inspiraci české transformace pro Kosovo. Ukazují, jaký vliv mělo EU, jaký byl vliv mezinárodních organizací. Ukazovali jsme, jak jsme to dělali u nás.
A teď v úterý jsme zase měli přednášku pro Kubánce. Byli to kubánští disidenti a běženci, kteří žijí v exilu a čekají, až začnou na Kubě reformy.
Teď chystám schůzku s jednou velkou českou neziskovou organizací. Kdyby něco potřebovali, tak rád se tam nechám na chvíli vysadit. 

Víte, proč to děláte?
Sám nevím, proč to tak mám. Ale třeba to Kosovo byl neuvěřitelný zážitek. Vidíte, že vás tam poslouchají a přijímají vás jako bernou minci. U nás už to tolik nepotřebujeme. Když to trochu přeženu, je to skvělé, že dnes řešíme cyklostezky. Tam nemají lidi ani silnice nebo chodníky. Tam ta pomoc je potřebnější a trochu víc si to berou k srdci.

Děkuji Vám za rozhovor.

Text rozhovoru byl zveřejněný na oficiálním serveru Magistrátu hl. m. Prahy „Praha cyklistická“.

Fotogalerie