Druhý díl cestopisu Radima Knoblocha, který nám poslal svoje zážitky z putování po Nové Anglii.
První díl cestopisu najdete zde.
Během dvou dnů jsem se dostal do jihovýchodního cípu Vermontu. Ubylo aut a přibylo stoupání. Měl jsem namířeno na sever ke kanadským hranicím a pokud mohu doporučit, vyberte si tak jako já silnici číslo 100. Budete projíždět údolími v srdci Green Mountains. Čeká vás sice několik smrťáků, ale vzhledem k dlouhým sjezdům a spoustu okouzlujícího šlapání podél řek a potoků poklidnými údolími stojí toto utrpení za pokus. V romantických vesničkách lidé nabízejí starožitnosti jako například třicet let starou konev či dvacet let staré kolo. Někde zase farmář nechá jen tak u cesty svou úrodu s kasičkou na případné drobné.
Uprostřed „zeleného“ Vermontu na silnici číslo 100 leží městečko Waterbury a na jeho okraji továrnička na výrobu dnes již proslulé zmrzliny firmy Ben and Jerry. Společnost byla založena před více než dvaceti lety dvojicí nerozlučných kamarádů, která se po sérii neúspěšných pokusů dostat se na některou z univerzit rozhodla zaplatit pětidolarové korespondenční kurzy určené pro zájemce o domácí produkci zmrzliny. Za několik málo měsíců otevřeli první pojízdnou cukrárnu a díky bláznivé a originální reklamní kampani (např. Celoamerický den kornoutu zdarma) dnes dominují v supermarketech po celých Státech. Můžete továrnu navštívit a dopřát si zmrzlinu ještě „teplou“.
Vermont se od jihu na sever dá pohodovým tempem projet za čtyři dny. Čím blíže jste u kanadských hranic, tím je hustota osídlení menší a obyvatelé často používají kromě angličtiny i francouzštinu. Je to proto, že po druhé světové válce sem přišlo za prací mnoho frankofonních Kanaďanů z provincie Quebec.
Podél hranice pokračuji zpět do New Hampshire a dostávám se až za White Mountains. Mnoho turistů se sem nedostane, občas mě mine jen skupina motorkářů na Harleých. Od obzoru k obzoru se táhnou neprostupné lesy, ze kterých je často slyšet střelba lovců. Pomalu se mi to krátí, a tak musím přemýšlet, kam až si mohu dovolit zajet do Maine. Nakonec to bylo jen na den a půl. Nevěděl jsem totiž, kolik času si mám rezervovat na zlatý hřeb mojí cesty, na nejvyšší část Appalačského pohoří, tedy na White Mountains.
Za čtyři, pět dní se dají projet Bílé hory křížem krážem, ale neda se o nich říci, že by to byla projížďka růžovým sadem. Co také jiného čekat od hor, že? V cestě mi stály čtyři soutěsky a především proslulá Kancamagus Highway, která na padesáti kilometrech šplhá vysoko do hor, aby se pak rozplynula v údolí reky Swift. Před cestou jsem měl také jeden sen. Vyjet na nejvyšší vrchol Bílých hor a celého východního pobřeží USA Mount Washington (1916 m n.m.). Bohužel se vám to ale může podařit jen jeden den v roce, v srpnu se tu každý rok koná cyklistické kriterium. Ale ani teď si nejsem jistý, zda stojí za to mučit se skoro třináct kilometrů do kopce, jehož průměrné převýšení se pohybuje kolem 12 %. Na vrchol totiž vede úzká silnička, na níž můžete za poplatek vyzkoušet vedle své odvahy i brzdy vašeho auta. Z druhé strany tam na něj dokonce vede železnice provozovaná už od roku 1869. Já zaútočil na vrchol pěšmo, ale cesta mi dala pořádně zabrat. Přes rameno jen brašnu na řidítka a v ní trochu jídla a vody. Po pěti hodinách ostrého stoupání nahoru a šesti hodinách skákání přes kameny při cestě zpět jsem byl druhý den zase rád, že opět sedím na kole.
Pro ty, kdo rádi používají svůj bicykl spíše jako sušák plavek
určitě doporučuji kromě jiných využít nádherných pláží obrovského
jezera Winnipesaukee, které se rozkládá na jih od White Mountains. Zkušenost
totiž velí, že je lepší vrátit se do civilizace alespoň trochu
čistý.
Na závěr snad něco pro milovníky matematiky. Za třináct dní jsem nakonec
ujel něco kolem dvanácti set kilometrů a utratil kolem 70 dolarů za jídlo.
Přeprava kola se společností Southwest stojí padesát dolarů.
V příštím pokračování najdete některá doporučení před cestou…
(věnováno Maťovi, Štěpánovi a Vojtovi)