Šimon Caban: Bavilo by mě živit se jako poutník

Se Šimonem Cabanem, známým architektem a výtvarníkem, jsem se sešla na festivalu Cyklofest. Veřejnost tu poprvé měla šanci vidět jeho celovečerní film „Přes Alpy na kole“. Šimon Caban byl jediným účastníkem štábu, když pouze v doprovodu svého kola přejel alpský hřeben a svoji cestu průběžně natáčel kamerou.

Šimon Caban na cestách - zde v Umbrii.

Foto: archiv Š. Cabana

Další fotografie

S veškerým vybavením potřebným k přežití se vydal cestičkami, které tu jsou snad ještě z dob Římanů, aby se z rakouského Innsbrucku přehoupl přes hřeben Alp a přes města Vipiteno a Bolzano doputoval až k jezeru Lago di Garda.
Jeho filmem se prolínají postřehy současného cestovatele, které jsou konfrontované s citacemi z knihy „Cestování ve středověku" německého autora Norberta Ohlera.  

Vaší inspirací se staly zážitky středověkých cestovatelů. Myslíte si, že to v dnešní globální době je ještě možné procítit na vlastní kůži?
Na sto procent to možné není. V takhle civilizované oblasti Evropy to už nejde, možná někde v Asii nebo v Africe by to možné ještě bylo. Tady u nás ne.

Proč jste se do toho vlastně pustil?
Přes Brennerský průsmyk (nejnižším z alpských průsmyků vede dálnice z Rakouska do Itálie – pozn. red.) jezdím minimálně dvakrát ročně, jednou na kolo a jednou na lyže. Po té dálnici jedete v autě rychlostí 160 km/h, jste v teple, hraje vám muzika a připadá vám to samozřejmé. Ale stačí sjet na původní cestu, abyste si uvědomili, že to není tak samozřejmé. Uvědomíte si tu práci, kterou pro nás udělali naši předkové. A to je jenom jeden průsmyk, Alpy jsou prošpikované tisíci cestami. Během této cesty jsem sjížděl 30 km štětované cesty v neskutečném sklonu. To si člověk potom uvědomí, kolik je za tím lidské práce, aby se tam lidé dostali, aby to osídlili. Mě to fascinuje. Chtěl jsem si to zkusit, třeba jen na chvilku. Vždyť co člověk zažije za 4 dny?

Z vašeho filmu je úcta k předkům jasně cítit. Zajímalo vás také to, čím museli při zdolávání Alp procházet lidé ve středověku, bez nejrůznějších civilizačních „pomůcek". Kterými cestami jste vlastně jel?
Koupil jsem si turistické mapy, podle kterých jsem plánoval cestu. Při cestování rád jezdím vždycky za někým, ať už je to rodina nebo parta kamarádů na kolech. Kdybych jezdil sám, tak je to velký smutek. Základní osa tedy vedla z Prahy na Lago di Garda, kde na mě čekali moji kamarádi. Snažil jsem se maximálně vyhnout silnicím a jet pouze po turistických cestách. I když vím, že žiji v době internetu, kde se dají sehnat prakticky všechny informace, i tady jsem se snažil dostat do „středověku" tím, že jsem si předem nic nezjišťoval. Dopředu jsem vůbec nevěděl, jakou kvalitu bude mít ta cesta a jestli je to sjízdné.

Občas to nešlo jinak, než hodit si kolo na rameno a stezky plné kořenů, kamení a šišek zdolat pěšky.
Mě to netrápí, vzít si občas kolo na rameno. Ještě štěstí, že jsem jako ve středověku necestoval na koni. Toho bych takhle na rameno nevzal.

Srovnání středověkého poutníka s dnešní realitou vyvolávalo občas bouře smíchu.
Občas jsem se stavěl do role mravokárného rádce, který neustále podléhá. Jak říká můj přítel: „Odolám všemu kromě pokušení." Já mám rád hotýlky, dortíčky, kávičky… Byla to taková hra. K tomu skutečnému echt cestovateli mám hodně daleko. Nejsem dobrodruh jako třeba Richard Halliburton. A nejsem ani moc statečný. A taky mám zodpovědnost vůči rodině a práci.

Během 4 dní jste překonal 245 km, v naprosté většině jste se šplhal s kolem po kozích stezkách na vrcholcích Alp. Zopakoval byste si takovouto cestu, sám a natěžko na delší dobu?
Já klidně. Kdyby mi někdo dal ty peníze a čas…I když na druhou stranu, kdybych to měl jako povolání, asi by mě to přestalo bavit. Mě na tom baví to střídání práce a zábavy, které je pro mne životadárné.

Cestoval jste sám, celou cestu jste filmoval také sám. Kde byla upevněná vaše kamera?
Většinou jsem jí měl v ruce, občas byla položená někde na pařezu. Žádné stativy ani další pomůcky jsem nevezl.

Občas jste na některých místech kolo přenášel na zádech, to jste asi ruce moc volné neměl…
No, občas jsem tu kameru měl taky v zubech.

Šimon Caban představuje svůj film na festivalu Cyklofest.
Foto: Jitka Vrtalová

Když můj manžel odjel na měsíc na cyklovýpravu, dostávala jsem dva druhy otázek – část lidí se zajímala hlavně o to, kde je manžel a jestli nemá nějaké problémy, a druhá část lidí se ptala, jak to doma zvládáme my. Historie většinou sledovala muže, kteří vyráželi na výpravy a válečná tažení. Ve středověkých kronikách ale není moc zpráv o ženách, které udržovaly domy a staraly se o přežití…
Ano, toho si ve filmu také všímám. Středověké kroniky se zmiňovaly víc o koních než o ženách. To je ale příznačné pro tu dobu, že pro život a určitou akci byli víc potřeba ty koně. Ale dodnes to přežívá. My muži máme přebytek touhy k akci a všechno kolem je hotové. Už nemusíme bojovat o přežití, všichni sedíme u svých klávesnic, co nám zbývá než sednout na to kolo a někam vyrazit?
Osobně ale oceňuju mnohem víc tu každodenní práci – jídlo, denní režim, kam bude dítě chodit do školy, jestli chodí na kroužky a tohle většinou řeší ženy. A my muži zatím běháme po kopcích s kolem, copak to je nějaké hrdinství?

V posledních desetiletích se dramaticky změnil tak zvaný„tradiční rodinný model". Vy muži jste v rodinném životě nezastupitelní, jen musíte svoji roli znovu objevit.
Nedávno jsem dělal představení o Alfonsu Muchovi, a citoval jsem jednu jeho poznámku, která je dodnes platná. Vzpomíná na svoji cestu do Ameriky, kde se potkal s ženami nazývanými „feministky". To tenkrát v Evropě ještě nikdo neznal. Podle Muchy to jsou ženy, které si neuvědomují, jak velmi důležité je pro celé lidstvo (včetně žen samých) udržet sebevědomí mužů. Tohle my muži opravdu potřebujeme, být ženami pochválení. Je to hra, o které můžeme i vědět, ale pro nás je velmi důležitá. Poplácání po ramenou a uznání „ty jsi dobrej, že jsi to vyjel" nám opravdu pomůže. I když vím, že důležitější je to zázemí, nám mužům zbývají tyhle hry.

Odnesl jste si z téhle cesty nějakou zásadní zkušenost?
Nic zásadního se pro mě nezměnilo. I když, zaujala mě jedna věc. V knížce Norberta Ohlera jsem se dověděl, že ve středověku kajícníci chodili na poutě, jak je dnes známe např. do Santiaga de Compostela.  A i tehdy žili lidé, kteří takovou pouť pokládali za velice důležitou, ale vzhledem k tomu, že byli třeba obchodníci (dnes bychom řekli podnikatelé), neměli na to čas. A tak si najali někoho, kdo tu pouť vykonal za ně, ale v jejich jménu. Byli to vlastně profesionální poutníci.
Zaujala mě myšlenka, že by dnes nějaký bohatý člověk přišel za mnou a řekl: „Chtěl bych udělat nějakou dlouhou pouť, ale nemám na to čas. Tady máš peníze, jeď za mě, natoč to a pak mi to promítneš." Říkám si, že to by mě bavilo, být profesionální poutník.

Kde budou mít zájemci ještě možnost vidět váš film „Přes Alpy na kole"?
Jednali jsme s televizí, ale nevyšlo to.

A někde jinde?
Zatím nemám nic dalšího.

Tak asi bychom měli nějaké promítání zorganizovat sami… Děkuji za rozhovor.

Po skončení rozhovoru jsme spolu jen tak seděli u kávy a povídali si, jaké to je jezdit na kole po Praze. A než jsem se nadála, byl na světě rozhovor číslo dvě. Jeho tématem je cyklistická doprava v Praze a celé jeho znění najdete na webu www.cyklostra­tegie.cz. 

Fotogalerie