Každý, kdo používá kolo ve městě, přistupuje na tichou dohodu - pokud nechci ohrozit sebe nebo ostatní, musím občas porušit zákon. Následující text není návodem, jak porušovat zákon. Měl by vám pomoci vyrovnat se s faktem, že to děláte.
Úroveň dodržování předpisů je u cyklistů výrazně nižší, než u řidičů motorových vozidel. Je zřejmé, že to má konkrétní důvod, který všichni známe: zákon i infrastruktura řeší cyklisty jen okrajově – v podstatě se omezují na zajištění toho, aby cyklisté (a chodci) většinovým účastníkům provozu co nejméně překáželi. Pokusíme se ale situaci analyzovat trochu podrobněji.
Účelem silničního zákona je zajistit maximální bezpečnost a plynulost silničního provozu. Zákon pak konkrétně říká, jaké řešení dopravní situace je vhodné, a jaké ne. Upřesňuje to svými paragrafy – zaměřenými prioritně na automobily a tedy s nedostatečným ohledem na ostatní.
Zákon tak už ve svém znění, pokud jde o lidi na bicyklech, selhává, a to hned třemi způsoby:
Tím, že silniční zákon některá pravidla, pokud jde o cyklisty, definuje nevhodně (nebo je nedefinuje vůbec), se jeho paragrafové znění na některých místech prohřešuje proti svému vlastnímu duchu. Samozřejmě nelze zavrhnout silniční zákon jako celek a z jeho znění si nic nedělat. Nedostatky v zákoně ale cyklistu (a ostatně kteréhokoliv účastníka silničního provozu) v zásadě morálně opravňují jednat v konkrétních případech dle vlastního uvážení, s ohledem na bezpečnost a plynulost provozu.
„Neumíme, běž pryč!“ (Sdružený signál pro chodce a cyklisty,
Rakousko, Vídeň 2003). Foto: Prahounakole.cz
Je třeba mít na mysli, že silniční zákon, jako sada obecných pravidel, se na silnici v drtivé většině případů realizuje konkrétní, místní úpravou. Tedy řešením pruhů, dopravním značením, obrubníky, zábradlím – vším, co je na ulici (a vzniklo podle nějaké normy). Dobrá místní úprava přispívá k tomu, aby se účastníci silničního provozu chovali jednak bezpečně, a zároveň v souladu s pravidly.
Konkrétně například pražská priorita při řešení uličního prostoru bývá obvykle v pořadí auta – MHD – (dlouho nic) – chodci a cyklisté. V důsledku toho se často vyskytují místa, kde je pohyb chodců a cyklistů řešený pouze formálně; takové realizace pak navádějí k porušování zákona. Týká se to chodců (klasicky nepřítomnost přechodů) i cyklistů (klasicky nutnost jet po chodníku nebo protisměrkou).
Pokud místní úprava vede cyklistu k méně bezpečnému průjezdu, není nesprávné zákon porušit a zvolit bezpečnější alternativu. Když je třeba silnice pro konkrétního cyklistu (vzhledem k jeho schopnostem) příliš frekventovaná, je zcela opodstatněné, pokud dotyčný zvolí cestu po souběžném chodníku (samozřejmě za předpokladu, že tento chodník není přeplněn chodci, pomalé jízdy a dodržení patřičně ohleduplného chování).
Obdobně, pokud nám opatrné projetí padesáti metrů pusté protisměrky v Šeříkové umožní vyhnout se poskakování mezi auty na křižovatce Újezd, není opět co řešit.
Na pražském Újezdě mají cyklisté na výběr: Jet téměř vždy prázdnou
jednosměrkou nebo po legálně vyznačené cyklotrase přes frekventovanou a
nepřehlednou křižovatku. Foto: NaKole.cz
Tím se dostáváme k situacím, kdy je průjezd v současnosti bezpečný, ovšem nelze jej legalizovat, ať už kvůli nedostatečnosti zákona, nebo nevůli úřadu, pod který místní úprava spadá. Projíždět takovými místy je sice nezákonné, ale rozhodně to není amorální; naopak, pokud víte, že dané místo obec nebo městská část neřeší, nebo dokonce řešit nechce, považujte jeho projíždění za oprávněný akt občanské neposlušnosti a protivení se byrokratické zvůli. Pochopitelně však musíte – budete-li přistiženi – počítat s možným postihem.
Zbytečně zakázaný průjezd cyklistů v jednosměrné ulici Klánovické
v Hloubětíně. Foto: Prahounakole.cz
Naopak v Německu (Frankfurt a.M.) není problém dovolit cyklistům
obousměrný průjezd i ulicí, o které by nejeden pražský úředník
přísahal, že je to vzhledem k šířkovým poměrům, konečné dimenzi
vesmíru a vůbec veškerým dalším zásahům vyšší moci naprosto
vyloučené a nemožné. Foto: Prahounakole.cz
Je třeba ještě poznamenat, že často oba efekty (tj. špatná infrastruktura a nedokonalý zákon) koexistují: postupným vývojem vzniklé obtížné místo nelze kvůli zákonu přestavět, nebo naopak vlivem stávajícího znění zákona (a navazujících norem) nepříliš příjemná místa vznikají.
V předchozí kapitole se ukázalo, že existuje celá řada důvodů ospravedlnitelného porušování silničního zákona. Porušování pravidel provozu vynucené výhradně nevhodnou infrastrukturou a nedokonalým zněním zákona je společensky zcela tolerovatelné. Je přitom třeba v každé vteřině rozlišovat mezi porušováním zákona vynuceným a svévolným porušováním pravidel nebezpečnou jízdou.
Najít hranici mezi vynuceným a svévolným porušováním předpisů může být poněkud obtížné. Řidiči to mají snazší díky tomu, že pro auta je prostor, který dává zákon a infrastruktura ke společensky neškodnému porušování předpisů velmi úzký, a omezuje se jen na vcelku vzácné případy ničím neodůvodněné „buzerace“. Naproti tomu, cyklista se v provozu pohybuje na hraně zákona v podstatě pořád.
Nicméně jisté paralely jsme schopni najít. Stejně, jako jsme ochotní u řidiče pochopit překročení dočasné třicítky, která je tam kvůli odbočení na stavbu, ale „pokračuje“ další dva kilometry na zcela běžné silnici, zatímco projetí světel na červenou tolerovat nelze. I cyklista musí rozlišovat. Jistě mu bude tolerováno nesesedání z kola na cyklostezce přerušované pravidelně přechody, pokud tyto přechody cyklista přejede opatrně. A jistě mu nebude tolerován skok z chodníku před kolonu rozjíždějících se aut.
Tento text byl uveřejněn v rámci seriálu Jak do města na serveru Prahounakole.cz.