Do Schengenu a zpět (1.) – Praha – Porýní-Falc

Média zrovna zaplňovaly zprávy o vstupu naší země do Schengenského prostoru. Cíl naší jarní cesty byl tedy jasný – městečko Schengen na pomezí Německa, Francie a Beneluxu. Na cestě z Prahy do Lucemburska a zpět jsme na vlastní kůži zažili, co znamená Schengen.

Na kolonádě v Mariánských Lázních

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

V polovině dubna 2008 se společně s Jiřím (alias Jurimírem) vydáváme na cestu na západ. Naším cílem je Lucembursko, kde na nás čekají přátelé Vašek s Pavlou. Jsme vybaveni jedním klasickým kolem a jedním lehokolem, kompasem, stanem, spacáky, polní kuchyní a notnou dávkou odhodlání.

První kilometry jsou zkouškou odolnosti. Při odjezdu nás provází zima a hustý déšť. Je příliš časné jaro a okolo nás to ani trochu nevypadá jako na propagačních letácích. Teplota se pohybuje kolem devíti stupňů, déšť neustává a k tomu nás čeká první lepení píchlé duše. Přemýšlím, jestli cesta v tomhle ročním období byla dobrý nápad. Navyklý na civilizační vymoženosti, jako je čistá postel a teplá sprcha, se rozhlížím po nějakém hotelu. Jurimírova reakce: „No, jak chceš, ale já mam u sebe jenom dvě stovky,“ nedává pochyb – dnešní noc strávíme pod stanem. Aspoň že ho s sebou nevezeme zbytečně (ten stan samozřejmě).

Člověk si nakonec zvykne po cestě na všechno. Na ty nekonečné kopce od Berouna k Českému lesu i na ranní mrazíky ve Slavkovském lese. Při pohledu na zasněženou sjezdovku u Mariánských Lázní jsme, pravda, trochu zapochybovali, jestli jsme přeci jenom neměli vyrazit o pár týdnů později. Procházka po prosluněné lázeňské kolonádě nám ale zase dodala naději. Postupně jsme získávali na odolnosti a začali se těšit z jinak běžných věcí. Už jsme tolik neproklínali každý kopec, místo toho jsme raději fotili krajinu z pěkné vyhlídky. Do Českého lesa už přijíždíme s pocitem, že na světě je přeci krásně.

V Českém lese a Smrčinách se také poprvé na naší cestě setkáváme se Schengenem. Najíždíme na signálku – cestu podél hranic, po které se dopravovala vojenská technika a pohraničníci. Teď slouží jako turistická cesta. Kdo by řekl, že před revolucí tu stály ploty s ostnatým drátem nabitým elektřinou a střeženou vojáky. Kolem nás se prohánějí cyklisté po cyklostezkách, chvíli v Česku, chvíli v Německu, bavorský zemědělec jede s traktorem na své české pole. Železnou oponu tu dnes připomíná jen památník se jmény lidí, kteří pokus o přechod hranice do Bavorska zaplatili svým životem.

Česko-německé hranice překonáváme na Valdštejnově cyklostezce u Pomezí nad Ohří. Před námi je evropské rozvodí na vrcholcích Smrčin. Německý název pohoří je doslovným překladem toho českého – Fichtelgebirge. Cesta se postupně začíná zvedat, nebe se opět zatahuje hustými černými mraky a cyklostezka se odklání někam pryč. Prší a my se na okraji rychlostní silnice pomalu suneme kamsi vzhůru. Kolem nás sviští kolony kamionů. Klepou se mi kolena. Vysvobození přichází až několik kilometrů za vrcholem. Po lesní cestě se vydáváme k prameni řeky Mohan (Main). Ta se stává dalším symbolem naší cesty, protože nás bude směrovat několik příštích dnů.

První kilometry podél Mohanu jsou úchvatné. Cesta po Main-Radweg tu vede po bývalé železnici. Jedeme po hladkém asfaltu a užíváme si cestu z kopce podél divokého koryta Mohanu.

Logo nás bezpečně vede po trase podél meandrující řeky. Main-Radweg vede většinou po cyklostezce nebo vedlejší silnici. Díky jednotnému značení nemusíme mapu vytahovat na každé křižovatce. Na celé cestě jsme se ztratili jen několikrát – to když jsme přehlédli ukazatel nebo informace o odbočce chyběla. Sotva ale vytáhneme mapu, hned k nám zamíří někdo z okolí, aby nabídl svoji pomoc a radu.

Řeka Mohan pramení v blízkosti česko-německých hranic. Než se vlije do Rýna, je její přes 500 km dlouhý tok hodně členitý. (zdroj: mainradweg.com)

Z cesty podél Mohanu se mi obzvlášť dobře zapsal do paměti Bamberg, první větší město v Bavorsku. Ve městě s více než 70 tisíci obyvatel jsou k vidění na kolech školáci, rodiče s dětmi, vozítka bakfiets, senioři, byznysmeni… Cítíme se tu dobře. Centrum města je od roku 1993 součástí kulturního dědictví UNESCO. Jak je vidět, bicyklům to nijak neubírá na přitažlivosti.

Od řeky Mohan se oddělujeme až po čtyřech dnech, v městečku Miltenberg. Z malého potůčku se mezitím stala mohutná dopravní cesta pro nákladní i výletní lodě. Vydáváme se směrem na jihozápad kolem Mannheimu do Germersheimu. Cestou se množí lehokola, tříkolky či velomobily. V městečku Germersheim mají dostaveníčko na veletrhu speciálních šlapacích strojů Spezi.

Je osmý den našeho putování a konečně poprvé za celou cestu nespadla ani kapka vody. Jurimír také poprvé za celou cestu odpočívá od neustálých dotazů na své „podivné“ kolo. Lehokol je tu k vidění více než dost, stejně tak velomobilů, tříkolek a dokonce i konferenční kolo. Je příjemné potkat se tu s přáteli a slyšet znovu češtinu. Trávíme na veletrhu celý den a potom pokračujeme v naší cestě do Lucemburska.

Pokračovat

Další části seriálu „Do Schengenu a zpět“:

2. část – Příjezd do Lucemburska
3. část – Přes Francii do Freiburgu
4. část – Přes Švýcarsko zpět do Prahy

Užitečné odkazy:

Mapa cesty – úsek Praha – Germersheim
Co znamená Schengen pro cyklisty?
Valdštejnova cyklostezka – propojení Cheb-Waldsassen-Marktredwitz
Main-Radweg – oficiální stránky
SPEZI – die Spezialradmesse – reportáž z 13. ročníku
Spezi – oficiální stránky veletrhu

Fotogalerie