Cesta do Schengenu (4.) – Přes Švýcarsko zpět do Prahy

Moje měsíční putování do Schengenu a zpět se chýlí ke konci. Na posledním úseku cesty jsem sám. Z německého Freiburgu mám namířeno k Bodamskému jezeru (Bodensee).

Do Čech už co by kamenem dohodil.

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

V cestě mi stojí zalesněné pohoří Schwarzwald, ve kterém se někde skrývá pramen Dunaje. Mám jen mapu bez vrstevnic, a tak nejlepší trasu přes vrcholky spíš odhaduju. Dnes večer musím dorazit k jezerům na hřebeni, u nich rozložím stan a vykoupu se. Volím tzv. Grünstrasse v domnění, že trasa pro cyklisty bude stoupat jen povlovně. Opak je pravdou. Prudké stoupání po jemné šotolině vypadá spíš jako cesta pro bikery. Tři týdny každodenního šlapání, které mám v nohách, mi ale hodně pomáhají na cestě nahoru. Šlapu jako o závod, abych ještě před setměním dojel k jezerům, která jsem si vyhlédl na mapě. Cestou potkávám bikery, kteří mě uznale zdraví.

Slunce zapadá a teplota padá prudce dolů. Konečně se dostávám na silnici a míjím horská jezera Titsee a Schluchsee, kde jsem se chtěl původně koupat. Ledová voda ke koupání nijak neláká. Když se ráno probudím, tráva kolem stanu je pokrytá jinovatkou. Teploměr ukazuje čtyři stupně nad nulou. Jak jsem jenom mohl někdy uvažovat o koupání? Rychle natahuju rukavice a sjíždím z hřebenu o pár set metrů níž do příjemnějších teplot.

A jsem na švýcarských hranicích. Přestože je přechod viditelně označen a jsou tu celnice, pohraničníky nikde nevidím. Ve Švýcarsku, které touto dobou ještě není v Schengenském prostoru, strávím jediný den.

Švýcarsko je velmi podobné Německu, jen hrdost obyvatel na svoji zem je vidět na každém kroku. Podobně jako v Dánsku nebo Švédsku tu mají často lidé na zahradě stožáry s národními vlajkami. Na silnici jedu ve víceúčelovém pruhu, který lemuje obě strany silnice v šířce zhruba 1–1,5 m. Pokud takový cyklopruh potřebuje využít širší vozidlo (např. autobus nebo nákladní automobil), zabere ho jen zčásti a všichni uživatelé (včetně cyklistů) se řadí za sebe. Vzpomínám na Vídeň, kde tímto způsobem řešili konflikty v úzkých uličkách v historickém středu města. Jen škoda, že česká legislativa víceúčelové pruhy (zatím) malovat na silnice neumožňuje.

Projíždím prvním větším švýcarským městem Schaffhausen a pokračuji dál podle červeného švýcarského značení. Rýnské vodopády, na které se sem přijíždějí podívat turisté z celého světa, jsem objevil víceméně náhodou. Nedivím se popularitě tohoto místa – mohutná řeka, široká přes 140 m tu padá z výšky 24 m. Je to působivá podívaná. Lodičky s turisty tu křižují Rýn přímo pod srázem. Vodní tříšť, která se vznáší ve vzduchu, je v horkém počasí příjemným osvěžením. Kdepak je ranní jinovatka na vrcholcích Schwarzwaldu…

Po pravém břehu proti proudu řeky se vydávám k Bodamskému jezeru. Ještě několikrát přejíždím hranice a střídavě se ocitám ve Švýcarsku a v Německu. Brzy odpoledne jsem ve Stein am Rhein, malém švýcarském městečku u ústí Rýna do Bodamského jezera. Jestli bych nějaké místo na svojí cestě označil slovem „malebné“, bylo by to právě tady. Centrum je tvořené hrázděnými domky, jako vystřiženými z nějaké středověké pohádky. Projíždím kolem domu, jehož část je obestavěná lešením a překrytá plátnem. Na první pohled není nic zvláštního vidět, pak ale zaostřím – na plátně je přesná kopie maleb z fasády! Připadám si trochu jako v Jiříkově vidění.

A jsem u Bodamského jezera, přímo na hranicích mezi Německem a Švýcarskem. Na jihovýchodě se rýsují bílé vrcholky Alp. Slunce zapadá, je znovu čas najít si místo na spaní. Tuto noc strávím nejspíš v jednom z kempů na německé straně jezera. Příliš se tedy nezdržuji a přes Kostnici (Konstanz) mířím na trajekt do německého města Meersburg. Kostnici, která se tak nechvalně zapsala do českých dějin, jsem projel velmi rychle. Nestihl jsem si prohlédnout ani dům, ve kterém odsoudili Mistra Jana Husa.

V půl desáté večer nasedám na trajekt. Je pátek, před námi je prodloužený víkend a kempy jsou proto přeplněné a hlučné. Ani trochu se mi tam nechce a na chvíli mě přepadá obava, že tentokrát místo na spaní nenajdu. Až po několika kilometrech jízdy najdu krásné místo přímo na břehu. Stan stavím už v naprosté tmě. Večer ještě sedím na břehu, dívám se na na odlesky města na druhé straně a v duchu se loučím se Švýcarskem. Cítím se spíš jako u mořského zálivu, než u vnitrozemského jezera.

Domov mě přitahuje čím dál tím víc, častěji a častěji vzpomínám na všechny, které jsem tam nechal. Rozhoduji se vzít to nejkratší cestou zpátky do Čech. Abych mohl jet po vedlejších klidných cestách a přitom nemusel neustále kontrolovat cestu na mapě, napojuji se na značenou cyklotrasu Bodamské jezero-Dunaj (Bodensee-DonauWeg). Je začátek května a cestu lemují májky. Odhaduji, že německá tradice je velmi podobná té české. Některé májky vypadají jenom jako skromný sloupek se srdcem a jménem. Na jiných je vidět, že obdivovatelé se chtěli před děvčaty vytáhnout – postavení mohutné májky ozdobené pentlemi a nejrůznějšími ozdůbkami snad vyžaduje stavební povolení.

Na Dunaj se napojuji u města Ulm. Značení Dunajské stezky se držím až do Regensburgu. Nejpopulárnější evropská páteřní trasa je pro mě v tomto úseku trochu zklamáním. Je to zcela něco jiného, než moje zkušenost z Rakouska. Jízda po prašné šotolině s plně naloženým kolem je skutečně nepříjemná. Podle rady místních volím radši asfaltové cyklostezky podél silnice. I tady je značená alternativní trasa Donau Radweg. Někdy se jen těžce rozhoduji, kterého ukazatele se mám držet. Asi mi schází jen nějaká podrobnější mapa s legendou povrchů.

Míjím Regensburg, odpojuji se od Dunaje a znovu šplhám do kopců. Přede mnou je mramorový chrám Walhalla. Německý Pantheon leží u městečka Donaustauf, přibližně 10 km za Regensburgem. Toto míst je zasvěceno Němcům, kteří se zapsali do historie. Ke dnešnímu dni je tu celkem 190 byst a pamětních tabulí, mimo jiné Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Alberta Einsteina či Johanna Wolfganga von Goethe. Stavba Walhally prý trvala 12 let (1830–1842) a její tvůrce, architekt Leo von Klenze, se nechal inspirovat athénským Parthenónem.

Přes kopečky a údolí šlapu do města Cham. Odsud už vede k hranicím podél říčky Chamb příjemná cyklostezka s nulovým převýšením. Ve Furth im Wald odbočuji směrem na české hranice. Bývalý turistický přechod Schafberg/Ovčí vrch tu připomínají jen dvě opuštěné malé pohraniční boudy. Přes okno vidím na stolku prázdnou PET láhev, která je opředená pavučinou. A tenhle obrázek mi zůstává v hlavě jako symbolická tečka za putováním do Schengenu a zpět.

Další části seriálu „Do Schengenu a zpět“:

1. část – Praha – Porýní-Falc
2. část – Příjezd do Lucemburska
3. část – Přes Francii do Freiburgu

Užitečné odkazy:

Mapa cesty – Freiburg (D) – Bodamské jezero (CH, D) – Regensburg (D) – Praha
Rheinradweg – cyklotrasa podél řeky Rýn
Informace o Podunajské stezce na webu www.cyklistika­krnov.cz

Fotogalerie