Nové cyklopruhy, zprůjezdnění jednosměrek v protisměru, úklid cyklostezek, představené stání pro cyklisty – to vše by se v Praze mohlo dělat za nicotné peníze. Skutečnost je ale jiná. V příslušných kolonkách rozpočtu a tabulek hlavního města je na tyto účely vyhrazena čistá nula. Nebo alespoň donedávna byla.
A tak město, které ročně utápí miliardy v megalomanských dopravních stavbách typu tunelů na hranici historického centra města, nechce dát peníze na pár kbelíků červené barvy, aby se namaloval cyklopruh. Komise Rady Hl.m. Prahy pro cyklistickou dopravu se po čtvrt roku scházela nad velkou částí své agendy marně. Naposledy na začátku června konstatovala – nejsou peníze na realizaci již vyprojektovaných a schválených řešení, nové úpravy se neprojektují, protože nejsou peníze na zaplacení někoho, kdo by je namaloval na papír.
Prý se to má nějak tak, že při schvalování rozpočtu města se jednomu radnímu zdálo, že je škoda, že město tak chátrá, silnice jsou rozbité a chodníky špinavé, že navrhl navýšení položky na údržbu komunikací pro Technickou správu komunikací asi tak o čtvrtinu celkové částky. Přeci jen, když máme miliardy na mosty a tunely… To však dopálilo jiného radního a ten bez nějakých dohadů a cavyků v rozpočtu navýšení nechal a těsně před schválením škrtl celý ten základ! Reálně tedy na údržby nezbylo téměř vůbec nic. A protože většina těch levných opatření pro cyklistiku jako je změna dopravního značení, malování cyklopruhů, představených stání a úklid cyklostezek, patří právě do této kapitoly, tyto akce se v nastalém chaosu prostě zařízly jako nejméně důležité.
Magistrát například po dlouhém úsilí loni konečně vytipoval 70 jednosměrek, které by mohly být zprůjezdněny pro cyklisty obousměrně. Čtyři z nich už mají od zimy připravenou kompletní dokumentaci, takže by se mohly kdykoliv realizovat. V zimě se říkalo, že to nemá smysl, že je potřeba počkat na jaro na dobré počasí. Na jaře se zjistilo, že nejsou peníze. Máme léto a pořád nejsou peníze. Brzy přijde sychravost podzimu a zima a špatné počasí, takže to zas nepůjde. Dalších pár jednosměrek čeká na kompletní dokumentaci a razítka. Několik významných (Pařížská…) bylo sestřeleno ze stolu, že by to bylo příliš obtížné. A co celý ten zbytek? Ten se ještě ani nezačal řešit. Někdo by je musel namalovat, jenže prý není čím ho zaplatit.
A co takhle průjezd trasy A2 před benzínkou v Podolí? Město se již pět let snaží vyřešit zdejší neúnosnou situaci, kdy se jedna z nejfrekventovanějších cyklostezek v Praze v tomto místě dvakrát kříží s vjezdem a výjezdem benzínky v přesně přímém směru přechodem pro chodce, kde cyklista správně musí sesednout a kolo tlačit. Přitom intenzity provozu cyklistů jsou zde nesrovnatelně vyšší než automobilů. Reálně je tedy situace čekáním na průšvih. Různé složky města se pět let nejsou schopny domluvit na nějakém triviálním řešení (například přejezdu pro cyklisty a značky pro automobily Dej přednost v jízdě). Na poslední schůzce komise bylo navrženo další řešení, aby se trasa přeložila za benzínku, načež se ozval nejeden hlas, že tohle se již dříve zkoušelo a zjistilo se, že to nejde. Problém se ale vleče tak dlouho, že už všichni zapomněli podrobnosti, takže se to bude prověřovat znovu.
Proč ještě není elementární stavební úpravou napřímení vjezdu vyřešeno jiné nebezpečné místo – průjezd Vyšehradským tunelem? Probíralo se to na komisi předloni a konstatovalo se, že nemá smysl to Technické správě komunikací zadávat, když loni se bude Vyšehradský tunel rekonstruovat. Jenže se nerekonstruoval. Kdo ví, jestli se nakonec bude rekonstruovat letos. Podobně dořešení výjezdu po kočičích hlavách z náplavky u Mánesu čeká na rekonstrukci křižovatky, která má snad proběhnout příští rok. Čas letí, město čeká.
Kdo za tento tristní stav může? Zdálo by se, že těch faktorů je mnoho. A priori záporný postoj nejrůznějších zabedněných orgánů a úředníků, technokratické hledání důvodů „proč ne“ místo konstruktivního hledání cest „jak ano“, snad neúmyslná chyba při sepisování rozpočtu na tento rok (a jiné roky). Příčiny jistě lze hledat i ve složitosti vyjednávání se soukromými subjekty a městskými částmi, které mají až příliš často moc tu či onu věc potopit či zkomplikovat, nebo v nedostatku času té hrstky úředníků i politiků, kteří mají zájem tyto věci aktivně řešit. Ve skutečnosti ale všechny tyto problémy mají jednoho společného jmenovatele: chybějící politickou podporu.
Protože všichni víme, že kdyby vedení města řeklo, tak jako se tomu nyní děje v Paříži, Londýně nebo Kodani, že doprava na jízdním kole je jednou z priorit, všechno by to vypadalo úplně jinak.