Protest automatismu

Cyklistická mše svatá. I tak by se mohla nazývat protestní akce vyznavačů jízdních kol, kteří každý třetí čtvrtek v měsíci vyrážejí do pražských ulic. Orodují za bezpečné koridory, proplouvají plechovou lavinou a tvrdí: „Neblokujeme dopravu, MY JSME DOPRAVA!“

Pražská cyklojízda, 21.4.2005

Foto: Zbyněk Pecák

Další fotografie

Spojují se tak s obyvateli desítek evropských a severoamerických měst. Jenom v Budapešti se v dubnu vydalo do ulic deset tisíc cyklistů…

„Začalo to v devadesátých letech v Americe,“ říká Daniel Mourek, manažer mezinárodních projektů cyklistických tras Greenways a jeden z pravidelných účastníků jízd. „Inspirovali se tam Čínou, kde tenkrát ještě nebyly semafory. Na křižovatce se spontánně sjelo pár cyklistů, spojili se s pěšíma, a když jich bylo dost, tak najednou někdo vyrazil a zastavil boční proud aut. Jakmile se lidi přelili, zase se to obrátilo. A se stejným smyslem se začaly dělat naše jízdy. Když se dosáhne určité kritické masy kolařů – proto se akce jmenuje Critical Mass Hub –, snad lidi konečně pochopí, že je cyklistika plnohodnotnou formou transportu ve městě.“

Zatímco v ostatních zemích se ale vyráží každý třetí pátek v měsíci, u nás se musí protestní jízdy konat o den dříve. Téměř celá Praha totiž na konci týdne odjíždí na venkov, a nebylo by tak před kým na katastrofální stav cyklodopravy a cyklostezek v metropoli upozorňovat.

Přijímání

Naposledy kontroluju brzdy na zapůjčeném dámském stroji značky Eska. Funguje jenom levá páčka a na zadním kole mám trochu osmu. Zato přehazovačka a volnoběh tiše předou. Je čas bicykl osedlat.

Sraz je pokaždé (už od roku 1995) v půl šesté před kostelem na náměstí Jiřího z Poděbrad. Tentokrát je nás skoro devadesát. Závistivě šilhám po růžové metalíze mého spolujezdce. Jakýsi vlasáč v hnědé košili zapíná magnetofon, který má připevněný v zadním koši. Linou se z něj francouzské šansony. Ostatní mají na zádech připevněné transparenty s nápisy „Jedu na mrkev“, „Myslete, taky máte nohy“, „O jedno auto míň“, nebo si rovnou vezou papírovou maketu automobilu na hlavě jako trofej. Začínám se bát, že na akci nejsem dostatečně připravený. Za chvíli ale přijíždí postarší, asi padesátiletý pár, jedna holka na bruslích, a dokonce dva borci s lehocipedy. O žádné „věčné rebelanty“ nebo „odredovaný radikální ekologisty“ nejde.

„Pojedeme tunelem pod Vítkovem, přes magistrálu na Václavské náměstí, pak podél Vltavy do Podolí a nahoru k centrálnímu parku na Pankráci. Tam dáme pivko, a kdo bude chtít zůstat na koncert, je vítán,“ oznamuje trasu jeden z účastníků. Pořadatele tato akce nemá. Všechno funguje na principu flash mob, kdy se jenom oznámí místo setkání a pak už se jezdci jen svobodně druží. Trasu může navrhnout kdokoli.

„Policajti někdy dělají problémy, tak se radši nikdo moc neorganizuje. Je to i svobodnější,“ vysvětluje mi Daniel. „V San Francisku už policajti dokonce jízdy rozháněli obušky.“

Chtěl bych se dozvědět proč, ale už se ke mně otáčí zády a rozdává všem okolo zadarmo nové mapy stezek Prahy a okolí. Za chvíli se ozývá hvizd píšťalky a peloton se dává do pohybu.

Praha motoristická

Čekal jsem rychlou jízdu, ale tady se nikam nespěchá. Lidé se dávají klidně do hovoru. Po chvilce se za našimi zády objevuje policajt na motorce.

„Špuntaři!“ vykřikne někdo uprostřed chumlu. Na křižovatce dva cyklisté zablokují proud aut z boční ulice a děkují jim mávnutím ruky. „Musíme držet útvar, kdyby mezi nás najížděla auta, může to být nebezpečný. Jenom chodci a městská hromadná doprava mají přednost,“ vysvětluje mi můj soused na lehocipedu. Vypadá to, že ho svařoval podomácku.

„Jo, jo, vyráběl jsem si ho sám,“ potvrzuje. „Myslím, že kromě většího pohodlí nemá výraznějších kvalit než bicykl.“ Představuje se jako Josef, anesteziolog.

Myslel jsem, že na svém modravém stroji jezdí jenom rekreačně, ale vyvádí mě z omylu. „Jezdím takhle ke všem případům. Jenom do porodnice bych to za půl hodiny nestíhal.“

V klidu projíždíme Žižkovem a mě napadá, kolik lidí vlastně nadává na automobilové zácpy. Všechny výzkumy přitom dokazují, že do pěti kilometrů je kolo ve městě naprosto nejrychlejším dopravním prostředkem a do osmi kilometrů se autu vyrovná. Měřil jsem si to pro zkoušku z domova do redakce a vyhrál jsem nad tramvají o pět minut, nad autobusem o třináct a nad autem o deset minut. V porovnání s ostatními evropskými městy má ale Praha nejmenší počet kilometrů cyklostezek nebo speciálně značených pruhů pro cyklisty. Zatímco Vídeň se pyšní 880 a Budapešť 130 kilometry, v naší metropoli se najde stěží 60 kilometrů. Většina tras je navíc plánována pro rekreační účely v parcích nebo na okrajích města. Síť, která by spojovala sever s jihem a východ se západem, neexistuje. Praha tak daleko zaostává i za Pardubicemi, Břeclaví, Českými Budějovicemi nebo Ostravou, kde už radní výhody cyklistické dopravy pochopili.

„Podle průzkumů pražského Ústavu pro dopravní inženýrství je největší problém v tom, že se lidé bojí, aby je neporazilo auto a aby jim kola někdo neukradl. V Praze totiž nenajdeš žádné cyklistické stojany,“ vysvětluje Daniel Mourek. „Jinak se pro přepravu na kole vyslovilo až dvacet osm procent lidí.“

Automobilové inferno

Blížíme se k Masarykovu nádraží a veškerá idyla mizí. Zatímco pár lidí na chodníku se zvědavě otáčí, někteří řidiči začínají nervózně troubit. „Nazdááár,“ mává hned většina cyklistů.

„Kdo troubí, podporuje a zdraví kolaře,“ komentuje situaci můj spolujezdec s maketou automobilu na helmě. Řidiči z bočních směrů se mezi nás snaží najíždět, protože už jim dávno padla zelená. Držíme se úmyslně pohromadě, blokujeme je, což se nelíbí policajtovi.

„Ještě jednou a budu vás pokutovat!“ varuje špuntaře. Teď už chápu Danielovy obavy z obušků. Nechápu ale zlobu řidičů a strážce veřejného pořádku. Za necelou minutu jsme přece pryč. Kluk s magnetofonem, ze kterého se tentokrát ozývá indická world music, najíždí vedle mě.

„Odkud jsi?“ načínám konverzaci.

„Z Toronta. Jedu tady za náš časopis Car Busters – Krotitelé aut. Znáš? Vycházíme čtyřikrát do roka.“ Neznám, ale nápad s magnetofonem mi přijde geniální. „Je tu od nás ještě Steven, to je ten druhý na lehocipedu. A teď promiň, musím držet pozice, abych pak byl první u piva.“

V pelotonu potkávám i mluvčího projektu Auto*Mat Jana Bouchala, který organizoval snídani na parkovišti před magistrátem, která měla upozornit na to, že parkovací plochy v centru města ubírají prostor pro život. Na zítra organizuje čištění cyklostezky kolem potoka Botič.

„Magistrát investuje do rozvoje cyklostezek jenom dvě desetiny procenta dopravního rozpočtu. To je strašný,“ stěžuje si. „V tomhle městě už vychází jedno auto na jeden a půl obyvatele včetně důchodců a nemluvňat. To už není k žití.“

Když se radní poradí

Policajt na motorce zastavil u semaforů zadní voj, aby nám zabránil ve společné jízdě. „To je vůl,“ ozve se z přední části pelotonu.

„Ode dneška s cyklistama končím! Rozumíte?!“ řve policajt pořád dokola, zatímco projíždí podél chumlu.

„Přijde mi legrační,“ říká Honza Bouchal. „Pamatuju si ale i jinýho policajta, který naopak auta zastavoval, a když jsme měli nějaký spory, stál na naší straně.“

Pomalu stoupáme na Pankrác. Od Daniela se snažím zjistit, jaká je vůbec šance, že automobilisté vymění volant za řídítka.

„Souvisí to kupodivu i s bydlením,“ vysvětluje. „Praha je centralizovaná a všichni podnikatelé se přesouvají do okrajových satelitů, aby měli pocit, že jsou ještě v přírodě. Tím se ale dostávají do závislosti na autech. Dokud budou developeři stavět na zeleném, místo aby investovali do starých baráků, kterých je plné třeba Podolí, moc manažerů příkladem nepůjde. My nechceme speciální stezky, ale třeba jenom označený bezpečností cyklistický pruh na silnici.“

To už ale přijíždíme na pankráckou louku. Půlka cyklistů se rozjíždí pryč a druhá ještě zasedá k pivu. Řeší se nová cyklotrasa z Krejcárku na hlavní nádraží. Měla by vzniknout do dvou let. Povede po staré železniční trati z Libně, která se zruší a dostane místo ní nový koridor. Že by se konečně něco hýbalo k lepšímu?

„Problém je v tom, že České dráhy chtějí zazdít 400 metrů dlouhý tunel, který vede pod Žižkovem, a vést cyklostezku přes kopec,“ stěžuje si Daniel Mourek. „Tím ale lidi odradí. Škoda, je to skvělá zkratka, která může navíc sloužit jako výstavní prostor…“

A tak nezbývá, než vyrážet na další pražské cyklojízdy a doufat, že míra cyklistické trpělivosti přeteče do „kritické masy“. Takové, kdy proud aut s respektem zvolní, nebo dokonce zastaví.

Fotogalerie