Přítomnost moře je cítit čím dál tím víc. Blížíme se k německému ostrovu Rügen, na kterém se schyluje k další turistické sezóně. Podle reklamních prospektů má ostrov co nabídnout i výletníkům na kolech.
Neděle jsou v Německu pečlivě chráněné a dodržované. Někdy máte pocit, jako by všichni obyvatelé vymřeli. Za dva týdny jízdy jsme si už zvykli na to, že v pátek odpoledne, nejpozději v sobotu ráno, je potřeba nakoupit zásoby na dva dny dopředu. Tato neděle ale bude jiná – vjíždíme do studentského a zároveň starobylého hanzovního města Greifswaldu. Obě podoby se výtečně doplňují. Přímo na historickém náměstí jsou veselé malůvky a sochy, nedaleko odsud lze najít studentské literární kavárny a hospůdky. A všudypřítomná kola s dětskými sedačkami a přívěsnými vozíky.
Pouťový halas, otevřené kavárny a obchody, davy lidí – to není obvyklý obrázek nedělního poklidného klímání. Je první neděle po svátku dětí, zřejmě místní varianta dětského dne. Malování na obličeje, skákací hrady, prohlídka hasičských aut, projížďky na bláznivých velocipedech i motokárách. Největší úspěch má ale reklamní maskot ve tvaru tukana. Holky bez velkého rozmýšlení následují příkladu německých dětí, které kolem něho běhají, tahají ho za křídla a za ocas a s rozpustilým smíchem se běží schovat, když se za nimi otočí.
„Nemáte mapu Rujány? Chtěli bychom ji projet na kolech,“ ptáme se
v informačním centru na náměstí.
„Bohužel ne. Ačkoli počkejte,“ sahá paní někam dozadu do šuplíku a
vytahuje přesně to, co potřebujeme – ADFC Regionalkarte v měřítku
1:75 000. Jsou na ní vyznačené cesty včetně sjízdnosti a intenzity
provozu.
„Kolik stojí?“
„Nevím, není tu napsaná cena,“ krčí paní rameny. Vlastně je to
poslední kus, který máme. Takže pro vás je to frei.“
První z řady zázraků, které na nás čekají v dalších dnech.
Při výjezdu z Greifswaldu se před námi otevře moře. Holkám i sobě vysvětlujeme, že to je vlastně jen ústí řeky Ryck do Baltu, opravdové moře začíná až o pár kilometrů dál. Křik racků, přístav s plachetnicemi, čerstvý vítr s vůní soli – blízkost moře nás zvláštním způsobem rozechvívá.
Následující noc strávíme na pobřeží v malém přístavu Stahlbrode. Jezdí odsud přívoz na Rujánu. V noci nám moře ukazuje i svoji hrozivou tvář. Silný vítr v náporech bičuje pobřeží. Snažíme se uvařit večeři pod plechovým přístřeškem, poryvy větru jsou někdy až strašidelné. Třeseme se zimou. Poprvé na naší cestě kotvíme stan i provazy.
Ráno po pár stech metrech vjíždíme do přístavu. Vítr se utišil,
slunce příjemně hřeje, rychle zapomínáme na včerejšek.
Už při našem průjezdu Německem nám bylo jasné, že závěsná tyč na
dětské kolo je tu zvláštností. Zatímco přívěsné vozíky pro děti, psy
nebo náklad jsou běžnou součástí německého životního stylu, Vendulka
na tyči budí pozornost. Lidé se za námi otáčejí, mávají, vtipkují,
zdraví nás. Ani rybáři a dělníci v přístavu nejsou výjimkou. Ukazují
si na nás, turisté si nás fotí do rodinných alb.
A je tu i další potěšení – čerstvé uzené ryby. Jednu okoušíme
přímo na přístavním molu, holky dlabou jako o závod přímo z ruky táty
Václava, který vybírá kosti. Málem to nestíhá, ryba má úspěch.
Taky první přívoz si vychutnáváme. Na přání Vendulky otevíráme velikou
bednu se záchrannými vestami. Už od pár dní se vyptává, co budeme dělat,
když se loď potopí. Nezdá se, že by naše odpovědi „my to doplaveme,
kola nám pak vyloví“ nějak utišily její obavy. Záchranné vesty, zdá
se, posilují její důvěru v loď. Pár set metrů vodní plochy je za
chvíli za námi, otevírá se nám cesta na Rujánu.