Laponsko na kole (2.) – Tam, kde slunce nezapadá

Kaamos, finský výraz pro absolutní tmu, který má s kámošem pramálo společného. Na severu Evropy to žije hlavně v létě, kdy slunce jede naplno. Pro někoho ráj na zemi, pro někoho možná utrpení,… no posuďte sami.

Půlnoční slunce na poloostrově Nordkinn

Foto: Václav Vrtal, NaKole.cz

Další fotografie

Cesta na Nordkapp je jasný cíl, dá vám sílu, že chcete něčeho dosáhnout. Poperete se s únavou, nepřízní počasí, komáry a vůbec se snadněji přizpůsobíte spartánským podmínkám, které vás při šlapání do pedálů provázejí. A najednou jste tu, na severním mysu, chtíč uspokojen a co dál. Hledáte motivaci… dál na sever to už nejde, leda na Tleskačově kole dva tisíce kilometrů nad ledovým oceánem k severnímu pólu, kde budete řešit stejnou otázku znovu, nebo zase zpátky, minimálně sto kilometrů po už objevených cestách a nervy drásajících tunelech. Nic naplat, je třeba si vytyčit novou metu. Aeroplán to nebude, rozpočet na cestu je omezený a malé letiště mezi skalami v Honningsvåg ani nevybízí k přílišné důvěře. Podél celého norského pobřeží ale brázdí vody flotila Hurtigruten, která zastavuje i tu, a to je výzva.

Městečko Honningsvåg a loď z flotily Hurtigruten

Před polednem se, už dávno po „check outu“, vypravuju z vyhřátého hostelu zase do té venkovní lednice. Koukám, že nejsem sám, komu se z vyhřáté postele nechtělo. Mladí kolegové na kolech, Švýcar od Ženevy a Francouz. Dali se dohromady náhodou až po cestě někde v Německu. „Uvidíme se na Nordkappu,“ smějí se a usedají na kola. Kdepak kluci, šťastnou cestu, já už tam byl včera. Já mažu do přístavu a lodí na Nordkinn k nejsevernějšímu majáku na evropské pevnině. Očividně netuší, o čem mluvím, a tak si popřejeme „Bon voyage“ a jedeme každý za svým cílem.

A to už se pohupuju na vlnách Barentsova moře. Z okna vyhřátého salónku se přeci jenom kouká líp na zasněžené vrcholky než ze studeného stanu. Jenom ty vlny jsou trochu vyšší, než jaké znám od Baltu. Kde mají ty pytlíky? Aha, tady a beru jeden do pohotovostní polohy. Uf, ještě jedna vlna, potácím se na palubu, nechci dělat divadlo. Vlny se zmenšují, vplouváme do Kjøllefjordu. Jak rád zase stojím na pevné zemi.

Sámské stany lavvu na Nordkinnu

První kilometry na poloostrově Nordkinn nasvědčují tomu, že projet ho skrz naskrz nebude procházka růžovým sadem. Příroda je sice okouzlující, ale o řád drsnější než kolem Nordkappu. Nemíří sem takové davy turistů, a tak se tu cítíte opravdu jako na konci světa. Pár rybářských vesnic na pobřeží, které spojuje jen námořní cesta Hurtigruten a relativně nová a téměř opuštěná cesta č.888, která spojuje poloostrov s norskou silniční sítí. Mezi tím pustá tundra se zařezávajícími se fjordy, stáda sobů a sem tam dřevěný domek nebo sámské stany lavvu. Jiný svět, drsný, ale krásný. Třešničkou na tomhle vychlazeném dortu je maják Slettnes, kam přijíždím právě za pět minut dvanáct. Slunce se pomalu blíží k hladině moře. Co bude dál? Pohltí ho vlny? Kdepak, nedá se. Ani neusedne na hladinu a zase se zvedá vzhůru. Úžasná podívaná.

Půlnoční slunce

Putování v polárních dnech má jednu výhodu, nejste omezeni časem. Slunce nezapadá a máte-li k dispozici ak­tuální předpověď počasí, jste cestovatelsky absolutně svobodní. Například po nádherném zážitku s půlnočním sluncem mi následující den celý propršel. Ale norští meteorologové byli přesní. Déšť prý bude od 7.00 do 22.00. A tak jsem kolem šesté rozbalil stan, prospal skoro celý den a na další cestu se vydal až před půlnocí. Stačí mít s sebou jen běžný smartphone, který dobíjím šlapáním, a povolený přístup k internetu. Ten mám sice kvůli hubenému rozpočtu datově omezený, ale k cestovatelské svobodě naprosto dostačující.

Na poloostrově Nordkinn

Je zajímavé, jak se cesta po nejsevernějších liduprázdných končinách zdá být dlouhá. Samozřejmě bych se tady mohl toulat týdny a možná bych se těch nádherných výhledů dost nenabažil. Dovolená ovšem není nekonečná a je třeba taky myslet na návrat. Mně ale v hlavě chybí něco, co by povzbudilo motivaci zapřít se pořádně do pedálů. Esemeska od kamaráda z jižního Finska tak přichází v pravou chvíli: „Když to stihneš do příštího pátku na Ålandy, rádi tě na víkend přivítáme. Sauna už se roztápí!“ Další výzva, která na několik příštích dnů zcela ovládne mojí mysl. Ještě pár fotek z fjordů, zařadit převod jak na Tour de France a rychle k řece Tana, která tvoří hranici mezi norským a finským státem.

Nejsevernější místo na území Evropské unie a zároveň Finska

Sjezd k velké řece Tana bych označil jako zlomový. Jsme stále na laponské, nebo chcete-li sámské půdě, ale tundra se svými skalnatými kopci a útesy mizí v dáli a kolem převažují téměř neprostupné močálovité lesy s početnou komáří populací. Na druhou stranu jsou to skvělí popoháněči v jízdě vpřed. Při bivakování zase tolik neotravují. Stačí rozdělat oheň, obléknout se neprobodavě od hlavy k patám a přes obličej hodit moskytiéru. Samozřejmě bych tu komáří havěť nejradši vyhubil, ale k téhle krajině prostě patří, a tak jsem je postupně začal brát jako přirozenou součást a nakonec jsme spolu celkem vycházeli.

Poslední dozvuky Laponska

V Rovaniemi, po překročení polárního kruhu, jsem měl po nějakých 600 km od Nordkinnu pocit, že jsem téměř na jihu Finska. Civilizace v pulsujícím městě, půlnoční pivko před barem na zahrádce, komáři fuč a na nohách kraťasy.
Kde že jsou ty Ålandy? Počítám, že pozítří tam budu. Pohledem do mapy jsem se ale přesvědčil, jak zdání klame. Za sebou mám teprve třetinu Finska, to znamená ještě asi tisícovku kilometrů před sebou. To je vystřízlivění. Co je za den? Čtvrtek? Uf, tak ještě jedno „Karhu“ do druhé nohy, užít si spaní v peřinách a zítra na to pořádně šlápnout.

Na polárním kruhu u Rovaniemi

Příjezd do civilizace pod polárním kruhem jsem trochu podcenil. S vidinou hustšího osídlení si už nenabírám tolik zásob a to se mi vymstilo. Odbočuju z hlavního tahu a trasu si zkracuju vedlejšími cestami. Což o to, bez silničního provozu je to příjemnější, ale bidon i vak na vodu už mám prázdný, stavení žádné a z močálu pít nebudu. Přišlápnu si a za hodinu, možná dvě jsem zpátky u hlavní silnice na Oulu. Tam by měl být nějaký obchod. Jenže tentokrát mi nejsou hvězdy příliš nakloněny. U dveří obchodu jsem čtvrt hodiny po zavíračce. Začíná se smrákat. Tytam je nekonečný polární den. Všude mrtvo. Vysušený jak treska jedu dál po hlavní silnici, snad brzy narazím na benzínku. Poprvé vytahuju světla. Ha, odbočka na nějakou místní cestu. Zastavuju a koukám se do mapy. Za chvíli slyším, jak něco skřípe a cosi neosvětleného se ze silnice blíží ke mně a zastavuje. Postarší chlapík, který se na svém opotřebovaném bicyklu řítí noční krajinou k domovu. A jak probíhá takový dialog, když jedna strana neumí anglicky a druhá finsky? Výborně, chlapík vytahuje z řídítkové brašny vychlazené pivo a konverzace může začít. Prý máme skvělý hokej a Škodovka se se svýma Oktávkama výborně zlepšila. Pravda, jezdí jich tu na severu hodně. No i já si přisadím se svou chválou na zdejší úžasnou přírodu, ale hlavně to pivo, to úžasné vychlazené pivo, kterým mi doslova zachránil život.

A jak to bylo dál? Následující tři dny téměř celé propršely. Nic příjemného, jenom mrmlám, nadávám a šlapu. Myšlenky se upírají na roztopenou saunu. Překvapivě bez problémů projíždím 140 tisícovým Oulu. Nechtěl jsem v dešti zbytečně bloudit v ulicích, tak jsem průjezd zkusil svěřit cyklonavigaci, která mě skvěle rozlehlým městem protáhla.

V ulicích města Oulu

Čím víc se posouvám k jihu, tím víc se zvedá i teplota, jezera začínají být koupatelná a okolní lesy jsou plné sladkých borůvek. Dny ubíhají a já už netrpělivě vyhlížím konec finské pevniny a první přívoz na Baltském moři. Finsko opouštím v přístavu Vousnainen, odkud se trajektem přesouvám na autonomní Ålandy. A teď začíná honička s časem. Po vylodění na severním cípu souostroví Brandö bych měl chytit další trajekt, který vyplouvá za 50 minut z jižního cípu malého souostroví. 24 km není zrovna málo, a tak nasazuju tempo hodné Lance Armstronga. Nekoukám nalevo napravo a dřu jako kůň. Výborně, už ho vidím, za tím kopcem vykukuje horní paluba trajektu. Jenže než se ostrým protivětrem stačím prokousat do přístavu Torsholma, je loď už několik metrů za nástupním molem. Tak tomu se říká pech. Než loď dopluje na ostrov Vårdö a zase zpátky, zůstanu tady pět hodin uvězněn. Volám do Mariehamnu a vysvětluju kamarádovi situaci, že se na Vårdö dostanu až v jedenáct a do Mariehamnu bych došlapal až někdy kolem druhé ráno. „Nezoufej, to vyřešíme,“ uklidňuje mě hlas na druhém konci telefonu. Dobrá, nechám se překvapit.

Cesta po náspech a mostech souostrovím Brandö na Ålandech

Do Hummelviku na ostrově Vårdö připlouvám se zpožděním už za tmy. Jocke mě tu už netrpělivě vyhlíží. „Bude stačit tohle?“ a ukazuje na vypůjčenou dodávku. Bomba, za hodinu jsme v Mariehamnu. Vracíme dodávku, kolo uklízím do garáže, přesedáme do menšího auta a jedeme ještě několik kilometrů za město, kde parkujeme a opět měníme dopravní prostředek. U mola má Jocke připravený motorový člun, zapíná navigaci, nasazujeme vesty a po hladině Baltu se tmou pomalu blížíme k cíli na jeden z malých ostrůvků, kde mají přes léto pronajatý domek a nechybí tu ani roztopená sauna s vychlazeným pivem. Připadám si jako ve snu, na tohle bych vážně nepomyslel. To bude víkendová relaxace jako řemen. „Tack så mycket, Jocke!“

Ålandy jsou super.

Po snovém víkendu následuje další logistická akce, jak se nejrychleji přesunout k domovině bez použití letadla. To jsem pro zpáteční cestu zavrhnul už před začátkem cesty v Praze. Se zabukovanou letenkou v kapse by to byl zbytečný stres. Na takové cestě nikdy dopředu nevíte, co vás potká, kde se zdržíte a potom dohánět časovou ztrátu nemusí být zrovna příjemné. Volím tedy ranní trajekt do švédského přístavu Kapellskär, kde s kolem přesedám na autobus do Stockholmu. Z centrálního stockholmského nádraží potom vyrážím na kole do asi 65 km vzdáleného Nynäshamnu a akorát stíhám trajekt, který mě přes noc dopraví do polského Gdaňsku. Devatenáctihodinová plavba bude dlouhá, a tak si připlácím i za místo ve sdílené kajutě. Alespoň se pořádně vyspím.

Na polské lodi Wawel krátce po vyplutí ze švédského přístavu Nynäshamn

Vylodění v Gdaňsku je pro mě malým šokem. Šílené vedro, kterému jsem za ten měsíc na cestě odvyknul. Měním zbylé norské a švédské koruny za zloté a zplavený se prokousávám přelidněným městem. Je to nezvyk po té chladné severské divočině. Ještě projet Alejí Václava Havla a konečně jsem z města venku. Přes Polsko jinak cesta ubíhá poměrně rychle. Samá rovina, většinou zemědělská krajina, ale občas narazíte i na lesy a nějaké to jezioro, u kterého se dá přenocovat. Oproti Skandinávii je to ale trochu nuda, a tak si některé úseky zkracuju regionálními vlaky. Je to příjemné zpestření cesty.

Cestu Polskem si semtam zpestřuju jízdou ve vlaku

S Polskem se loučím na hraničním přechodu u Harrachova a na kole se ještě přesouvám k Turnovu. Obloha se pomalu zatahuje, ochlazuje se. Provazy deště je ovšem lepší sledovat za okny vlaku než v sedle bicyklu, proto poslední etapu do matičky stověžaté už absolvuju po kolejích. A tak jsem si splnil jeden sen o dlouhé cestě do neznámých končin, kde v létě slunce pluje po obloze celý den a kde snadno zapomenete na plynoucí čas.

Trocha statistiky na závěr

Laponsko na kole

(1.) – Přes norské fjordy až na konec světa
(2.) – Tam, kde slunce nezapadá

Fotogalerie