Kaamos, finský výraz pro absolutní tmu, který má s kámošem pramálo společného. Na severu Evropy to žije hlavně v létě, kdy slunce jede naplno. Pro někoho ráj na zemi, pro někoho možná utrpení,… no posuďte sami.
:-))
Trollové nemají pindíky?
Hezký, moc hezký!
Móc pěkné. Až mě z toho svrbí nohy. :-)
Hned bych také někam vyjel...
Super, při prvním dílu jsem si říkal, kudy povede Tvoje cesta zpět. Tak už je to jasné :-)
Nerad jezdím stejnou cestou zpátky a taky jsem se chtěl vyhnout letadlu při zpáteční cestě. S lodí od Nordkappu na Nordkin jsem si nebyl do poslední chvíle jistý. Na netu jsem toho o spojení moc nenašel, tak to bylo až překvapení na místě. Jinak bych se Nordkinnu vyhnul a to by byla škoda. Pak jsem hodně sázel na trajekt do Gdaňska, který by mě hodně posunul, ale nevěděl jsem, jak to bude s jízdenkou těsně před vyplutím. Trajekt vyplouvá jednou za dva dny, zkrátka se na trase točí jen jedna loď. Ale klaplo to.
To´s udělal moc dobře. Neplout Hurtigrutou by byla chyba.
Norové z cesty Hurtigrutenem natočili svoji víc než 130 hodin trvající živou slow television, takže i ti, co s tím nikdy nepluli, si mohli cestu z Bergenu do Kirkenes užít na obrazovce.
Jj dostal jsem i kartičku na kolo, aby mi ho zase ze skladu v podpalubí vydali. V kolonce model, bylo vyplněno YELLOW :-) A interiér salónku vypadal jak na Titanicu. Jsem si tam v tom sportovním oděvu připadal trochu nepatřičně :-)
A jak ti chutnal Akvavit?
Mně osobně to sice nechutná vůbec, ale vždy na severských cestách aspoň jednu štamprdličku dám.
Protože je to pálenka - cestovatelka. Alespoň ten norský akvavit musí vždy absolvovat lodí cestu přes rovník.
No a to se musí zapít:-))
NÁDHERA!
Skvěle zpracováno! (na to snad 2dl červeného nemohly stačit)
Pro mě nesplnitelný sen, ze všeho mi je znám jen Harrachov, Turnov a - jestli jsem správně poznala - kopr. A vlastně ještě Balt. I k němu jsou to pro mě dálky, ale přece jen daleko více dosažitelné.
Jednou prohlásila sousedka: Já nebyla u moře nikdy a taky žiju.
Člověk potřebuje nějakou katarzi ...
Dík za článek a fotografie!
Pro mě taky nesplnitelný sen. Přitom mi nechybí peníze, výbava, čas. Já prostě tak dlouho nevydržím jen sám se sebou :-). Jo, jet ve dvou či třech lidech, to by byla jiná.
No vidíš, a mne chybí jen ten ČAS, ČAS, ČAS a , dobře tedy, i něco peněz a solo mi nevadí - jen teda nevím, jestli by mne "pustila" žena:)... Takže neváhej, a VAL VAL! ;-)
Peníze nejsou žádný problém, čas je obtížný problém, ale dá se ovládnout. Co je skutečně problém, je ta žena.
Jak jsou ty hierarchie různé...
Pro mě je skutečným problémem čas, obtížným problémem, který se dá zvládnout, peníze... ovšem naprosto žádný problém pro mě nepředstavuje žena. :-)
Asi jsem to napsal ne zcela jasně - žena by mne samozřejmě pustila, ale ne solo. Má o mne (zatím ještě) strach. :)
I o mne měla, proto to byl problém. A já jí mám za to moc rád. ;-)
U mě je problém muž, líný nějaké realizovatelné (časově i finančně) cestování naplánovat.
Sama se nevydám, bála bych se po nocích.
Já nevím, mě by bylo líto nechat plánovaní na někom druhém. Vždyť i to samo plánování je již svým způsobem putováním - člověk leží v mapách, jezdí si v nich prstem po cestách, počítá vzdálenosti, čte průvodce jak knižní, tak internetové a přitom nádherně sní. Takhle trávím celou zimu, než vykrystalizuje finální plán. O tohle bych se nikdy nenechala připravit. Svým způsobem je to součást CESTY.
Mimochodem, jediný problém je pak přesvědčit manžela, a to nejlépe tak, že mu vsunu nenápadně a po kouskách to, co jsem za dlouhých večerů vymyslela. Třešničkou na dortu je posléze ho přimět, že je to vlastně jeho nápad. On se ve finále někdy nestačí divit. Ovšem moje výhoda v tomto je ta, že on si jako klasický chlap nic nepamatuje, pletou se mu jednotlivé severské země a názvy měst a sídel hned vypustí z paměti. Není tedy vůbec těžké se s ním domluvit třeba na Švédsku a nakonec odjet do Finska, protože si rozdílu ani nevšimne.
U nás plánuji jenom já, a proto bych byla ráda, kdyby to aspoň jednou udělal někdo za mě. Asi jsem to napsala blbě. Plánuji ráda a ráda se těším. Muž kolikrát ani neví, kam jede.
Zrovna tak je to i u nás, musím mu z bezpečnostních důvodů vtloukat do hlavy, odkud a kam jedeme. To pro případ nenadálého rozdělení na trase. Ze stejného důvodu máme i důsledně rozdělené společné věci - jeden veze stan, druhý vaření, tj. vařič a ingredience pro teplou stravu /expediční strava, těstoviny atd/, naopak ten se stanem veze studenou stravu /suchary, müsli apod./. Zároveň ten bez stanu má u sebe plachtu na kola. Předpoklad je totiž ten, že když se nečekaně na trase rozdělíme a bude potřeba strávit noc v pustině osamoceně, ten se stanem stráví nucenou noc v suchu se suchary, ten s vařičem si udělá teplé jídlo, čímž se zahřeje, a přespí pod plachtou, určenou na přikrytí kol.
Zpátky ale k tématu, čímž se omlouvám se odbočení. Co se týká plánování, tak jsem zjistila, že za ta léta, kdy to připravuji a plánuji sama, si už neumím užít a vychutnat, když výlet připraví a naplánuje někdo jiný. Chybí mi v tom právě ten aspekt předodjezdového putování ve fantazii - nevím, jak jinak to popsat. Já prostě nejsem typ, který by jel někam s cestovkou.
Tak to mám úplně obráceně. Co já bych za to dál, kdybych měl nějaký rozpis, ale nebaví mne to. Do Paříže jsem jel bez mapy, jen podle slunka a vody a po cestě jsem nacházel tabule - mapky. A na sever podle autoatlasu a dané místní situace. Váš přístup obdivuji a trochu hodně závidím .
Já ovšem tím mým plánováním nechtěla říct, že se držíme striktně nějakého plánu. Je tím pouze míněno ta fáze snění a virtuálního putování, nikoliv přesný rozpis denní kilometráže a stanovené trasy. V tomto jsme neplánovití. Prostě tady se nám líbí, tady se zdržíme, tady nám někdo z místních doporučí jet jinou trasou, protože je to prý zajímavější... Máme jen stanovené zpáteční letadlo, nic více.
Já sním o technických věcech. Jak nabíjet, jak vylepšit kolo a podobné ptákoviny.
Pořiď si powerbanku, my ji máme druhým rokem a spokojenost velká.
Powerbanka je prima, ale vystačí tak na 3 nabití jednoho telefonu, pak se i ona musí nabít a nabíjí se zatraceně dlouho. Bereme si ji jako rezervu, ne jako hlavní zdroj energie.
Tu je stále bohužel nutno získávat externě... tj. všude, kde to jde: v hospodě, v pokladně, na benzínce ... kdekoliv chvíli stojíme, tak poprosíme o to strčit si telefon (nebo aspoň baterii) do zásuvky. Solární panel máme taky, telefon z něho jde dobíjet blbě.
Existují powerbanky, které se nabíjejí velmi rychle, třeba ten můj krám:
http://www.amazon.co.uk/Energizer-XP18000...
z úplně prázdného do plného za 4 hodiny a mobil mi nabije 6x. Jenže ty mají vlastní adaptér, nenabíjejí se přes USB ale třeba tahle hračka 19V a 3.42A. A to znamená, že kromě půlkilové baterie vláčíš s sebou ještě minimálně čtvrt kila adaptéru, pak nějaký ty kabílky, tedy kilo navíc.
Na velkokapacitní powerbanky nabíjené přes USB je moje noc u zásuvky moc krátká, potřebují tak 8-10 hodin, což není extrémně praktické. To pak snad buď raději to závaží co vozím já, nebo několik menších, co se nabijí rychleji současně (a to jsou pak s sebou rozdvojky, prodlužovačky, atd)
Před zhruba půl rokem se objevilo tohle:
http://nabijecky-pro-mobilni-telefony...
Nabíjí bleskově, než vypiješ kafe máš mobil nabitý naplno. Má to ale háček, nabíjí to jen mobily co podporují Qualcomm Charge 2.0, tedy něco jako Sony Z3+ a výš.
Tady jsou founy které to mají:
https://www.qualcomm.com/products/snapdragon...
a nějaké to povídání...
http://mobil.idnes.cz/qualcomm-rychlonabijeni...
Zajímavé, díky za tip. Předám panu řediteli přes tyhle věci u nás doma :-))))
.....tak nevím, asi jsem "nenáročný" na el. energii(tím myslím běžného cykloturistu, ne Jindru číslo), ale na měsíční cestu mi v pohodě vystačí powerbanka 16000mAh (na dobití baterií foťáku/1800, mobilu/1450 a v nouzi na překlenutí GPS/2000mAh). K foťáku a mobilu mám náhr. baterii (pro případ vybití za dne) a u Garmina vozím dvě sady nabitých monočlánků. Zatím se mi nestalo, že bych byl kvůlu nedostatku energie v nouzi. Powerbanka se v pohodě jednou za týden dobije přes noc(8-7hod), většinou ani to není potřeba- stačí 1/14dnů. Fotím běžně (5-10foto/den), telefon zapínám podle potřeby a signálu- většinou večer na odeslání/přijmutí hovoru/SMS, Garmin je v provozu pro kontrolu cesty, ve spletitém městě a upřesnění polohy. Víc není potřeba v pustině, natož v civilizaci Ovšem něco úplně jiného je neustálá kontrola a spojení s firmou- tam to problém už je...
Také jsem v roce 2007 měla rozplánované 14ti denní putování po Francii. Zpáteční letenky jsme měli koupené už od února a chtěli jsme jet z Paříže do Calais.
Jenže den před odletem přišel kamarád s tím, že jedeme do Verdunu a zpátky jedem autem s dalším známým...
Tak jsem holt z báglu polovinu map vyhodila, přibalila jsem jiné mapy (teď se ukázala pozitivně moje hamižnost koupit mapy i na mnoho dalších cest do Francie) a držela jsem se alespoň naděje, že do Loan se budou mé plány hodit. Pak se holt uvidí.
A byla to nakonec super dovolená :o)))
No jo, je to lepší, když si to člověk naplánuje podle sebe, aspoň má přehled. Já s cestovkou jezdila sama, když byly děti malé, manžel neměl tolik času v létě.
Máš vše dobře vymyšlené. Já nevezu stan ani psa, takže by rozdělení na noc dopadlo pro mě špatně.
Ahoj!
Přesně, tahle fáze mě taky baví a taky si neumím představit, že bych se na plánování nepodílela. Něco jiného je přidat se třeba na víkend, který naplánují kamarádi, to si užiju, když to jednou výjimečně naplánuje někdo beze mě, ale velkou dovolenou plánovat, to je paráda.
Má to samozřejmě i svoje nevýhody, když člověk moc plánuje, pak třeba může mít i nějakou představu a být zklamaný... v dnešní době lze skoro celý svět vidět dopředu na fotkách či street view a to je někdy na škodu.
Horší je to s tím "přesvědčováním manžela", že to je jeho nápad :-) v téhle fázi se mi zatím nedaří vždy uspět a je vidět, že on by se někdy chtěl taky na plánech podílet (jenže tím zase většinou komplet nabourá ty moje), tak ho musím přesvědčit, že jeho angažovanost je potřeba jinde - ať jde dělat dřevo či vydělávat peníze, to že jsou nejdůležitější věci, a já tu zbytečnou a nedůležitou práci, jako je naplánovat dovolenou, udělám za něho.... :)
....to máš recht- plánování celé cesty je něco, na čem se dá "vybláznit" počas nudných zimních večerů. Také to tak "prožívám", trasu mám přibližně projetu na mapě a už se nemohu dočkat léta a uskutečnění. Představu mám hrubou- tak jako trasa není striktní a dá se "poupravit" na místě a podle zajímavostí- takže zklamaný jsem nikdy zatím nebyl.Je pravdou, že na druhou stranu nemám problém s přesvědčováním- sám sebe přesvědčím lehce a na manželku to ani nezkouším, má jiné zájmy a o to víc jsme si "vzácnější"....
Když už nevíš co, tak se jeďte podívat na Bornholm. Je to tak na týden, za den přejedeš Německo (vlakem nebo autem) na Rujánu a ze Sassnitz jezdí trajekty asi 4x denně. V létě to chce si ten trajekt asi zarezervovat.
Je tam nádherný klid, různorodá příroda a dokonce i zřízená místa na vlné kempování. Vím o dvou, ale údajně je jich víc. Komáři tam v srpnu nebyli, zato však dost klíšťat. Ale jinak nádhera.
Nějaké fotky http://karel-ch.rajce.idnes.cz/Bornholm_-...
Jako první ochutnávka Skandinávie je určitě Bornholm skvělý tip: http://www.nakole.cz/clanky/264-cesta-na-sever...
Každej jsme jinej, já jezdím taky sám, a občas mám problém vydržet sám ze sebou.
Ve dvou je to pro mě nejhorší varianta.
Zkus přeci vyrazit se Soňou!
Se Soňou jsem na kole byl, to bylo v létě 1988, daleká cesta, z Děčína do Moritzburgu, týden jsme tam kempovali v kempu Sonnenbad a popojížděli kolem, do Míšně, Dráždan, a tak. Zpátky do Hřenska jsem jí vzal oklikou, ujeli jsme nějakých 120-130, držela se statečně, šlapala za mnou a vůbec neremcala.
Tak jsem si řekl, že to bude dobrá holka do života.
Pak přišel ten 89tej a já naskočil do rychlíku a na kole už jsme spolu nebyli a nikdy něco jako potřebu vyrazit si na kole už neprojevila.
Pak jsem měl před deseti lety s sebou 12ti letou dcerku ve Wachau, taky ze stanem, dálka z Kremsu do Melku, to je tak na půl dne, my to jeli ale týden. Narozdíl od její matky, ta remcala od samého začátku.
Nemyslím se, že by někdy někdo z mé rodiny měl touhu se mnou někam na kole vyrazit. Ale ony taky nechtějí, abych s nima běhal po lese, nebo chodil dělat vopičáka do posilovny.
A docela mám pocit, že jim vůbec nevadí, když takhle občas z domu vypadnu, ta pár dní, nebo i déle.
Píšeš, že dobíjíš mobil z dynama. Na obrázcích máš přední nábu vždy zakrytou kapsami. Jaké máš dynamo v nábě, jaké dává proudy a jaký máš stabilizátor konvertor z dynama na 5V pro USB? Předpokládám, že to je ta krabička na horní rámové trubce. Za jak dlouho, zhruba, dobiješ ten mobil na max?
Ta krabička je jistojistě Biologic Batery Pack, powerpack co krmiš z dynama. Před tím bude nějaká chránička.
Ten pack má něco kolem 2 500 mAh.
Já ho do plnejch nakrmím tak za 200 km, ale jezdím jako šnek a dynamo Biologic není nejvýkonnější.
Ano, na rámu je Biologic ReeCharge Power Pack http://www.azub.cz/system-s-baterii-pro... a nábojové dynamo SON http://www.azub.cz/dynama-v-naboji-son/ oboje pořízeno před cestou do Skandináve 2013 - http://www.nakole.cz/clanky/1078-z-decina-do...
Šílenče :-)
Krásné.
Chtěla bych se zeptat, proč už nejezdí Jitka a proč nejezdíte s holkama.... ? Svého času jste pro nás byli vzorem, děti máte o něco málo starší než my a tenkrát Vy a rodina Sztulova nám dávala naději a inspiraci, že to cestování s dětmi "jde".
Dneska si neumím představit jet na nějakou podobnou "expedici" bez nich, sice se musíme trochu omezit a myslet na ně, ale stojí to za to!
Jinak fotky krásné! Snad se taky někdy na SEVER vypravíme.
Na to, že jednou přijde čas, kdy děti s vámi nepojedou, ale přesto budou vaše cesty podporovat, si zvykneš. To je život a netýká se to jen cest na kole.
Užívej si čas strávený s dětmi, dokud můžeš. A až nastane správná chvíle, dej jim volnost a přidej k tomu zodpovědnost.
My to máme podobně. Naše deti s námi projezdily co se dalo - okolní země, Korsiku, Rumunsko, Dánsko i Skandinávii a teď, když je jim okolo třiceti, ujedou za rok tak asi 100 km. Maximálně v lesích po okolí města.
Taky můžu potvrdit, že se vzrůstajícím věkem klesá počet ujetých km... I když teda, letos se mnou dveře ještě nevyrazil a vyrazil se mnou "na těžko" (sice jen 4 dny, ale aspoň něco, hodilo mu to 310 plus 150 o "rodinné dovolené" v Beskydech). Ale je mu teprve 17, takže do těch max 100 ve třiceti má ještě daleko... :)
Ahoj, dnes už s dětmi jezdíme maximálně tak na denní výlety. Částečně je to i kvůli novému členovi rodiny, dvouleté fence zlatého retrívra Goldie.
Asi by s námi jezdit i mohla, ale třináctiletá Vendy má jiný cíl - dostat se na otevřené mistrovství juniorů v agility. Víkendy jsou tak dost často ve znamení seminářů, v létě jsem s ní byla na soustředění psích sportů. Mladší zase píše knihy, osobně myslím, že se pomalu rodí nová foodblogerka a autorka bestsellerových kuchařek.
No, uznávám, že jako matka nemůžu být úplně objektivní :o) ale držím jim palce.
Dost často myslím na jedno podobenství, podle kterého rodiče jsou jako luk a děti šípy, které mohou doletět co nejdál.
Moc mě těší, co jsi napsala. Obdivuju vás za všechnu tu energii, knížky co jste vydali, až budeš v Praze, ozvi se mi někdy. ANEEEEEBO se vypravíme za vámi.
Aha, třináct. Tak to je tak o dva roky víc, než jsem myslela, že má ta starší :-)
Jinak beru, jsou pochopitelně i jiné koníčky, než kolo a cestování, jen jsem byla zvědavá, kam Vás zavál čas :-))))
Kdybyste jeli někdy naším směrem, určitě se stavte! S náma a Prahou je to v poslední době bída. Jezdíme jen o víkendech a to tak max 2x-3x do roka a většinou bývá program dopředu daný. Možná zase na nějaký veletrh, ale ... no uvidíme. Každopádně přeji, ať se daří a nějaký "foodblog" bych si ráda přečetla, jestli odkaz není tajný....