Laponsko na kole (1.) – Přes norské fjordy až na konec světa

Je tam hrozná zima, spousta komárů, divokých zvířat a liduprázdno. To tam pojedeš sám? Ty jsi teda blázen… to byly nejčastější reakce okolí na tuhle výpravu. Jenže když si něco pevně zasunete do hlavy, už vám to nikdo nevyndá. Hodiny strávené nad mapami se právě začínají měnit ve skutečnost.

V sevření kouzelných norských fjordů

Foto: Václav Vrtal, NaKole.cz

Další fotografie

Den před odletem vrcholí cestovní horečka. Při pohledu na hromady věcí, které bych měl s sebou zabalit, se zalévám potem od hlavy až k patám. A co kolo? To je ještě taky nezabalené. To už je mi jasné, že před ranním odletem se určitě nevyspím a čeká mě pekelná noční šichta. Tohle všechno přeci nemůžu tahat s sebou, kam bych to nacpal? A tak opět začíná další, už několikátá redukce. Nakonec mám po dlouhém nočním boji zabalenou jednu papírovou krabici se třemi brašnami a vakem, druhou krabici s rozloženým a zabaleným kolem a čtvrtou brašnu jako příruční zavazadlo.

Kolem sedmé hodiny ranní se po probdělé noci potácím ve vestibulu ruzyňského letiště a hledám odbavení k mému vysněnému letu do neznáma. Všechno je jednou poprvé a cestování letadlem s hromadou krámů, s bicyklem a ještě k tomu s přestupem je mojí prvotinou. Krabice nechávám u odbavovacího terminálu, potom procházím letištní kontrolou a usedám do letadla. Tak a teď se děj vůle boží.

Očkem pokukuju, jestli nakládají i moje krabice.

Dvouhodinový let do Stockholmu jsem skoro celý prospal, stejně jako následný let do Kiruny. Přes skla letištní haly na předměstí Stockholmu jsem jen občas vyhlížel, jestli mezi kufry nakládají i moje pečlivě zabalené krabice. Co bych tam jinak bez nich dělal? To byla úleva, když se na pásu v malé příletové hale v Kiruně najednou objevily. A navíc, po rozbalení to vypadá, že kolo je v naprostém pořádku a může začít jeho montáž, kterou mi uspíšili dotěrní komáři. Tak už je to tady! Rychle do města pro repelent, plynovou kartuši na vařič a proviant.

Před prvním šlápnutím od letiště Kiruna

Kiruna je nejsevernější švédské město, jehož název našincům asi nic moc neříká, ale určitě každý zná pojem kvalitní švédská ocel. Tak právě tady, 200 km nad severním polárním kruhem, se těží ta známá nejkvalitnější železná ruda. A moje první kilometry na kole Laponskem povedou po silnici, která kopíruje železnici „Malmbanan“, po které se ruda dopravuje do norského mořského přístavu Narvik.

Na silnici E10

Vybaven švédským repelentem proti místním komárům se v podvečer 10. července 2015 vydávám po silnici E10 kouzelnou laponskou přírodou. Asi vás napadne, že hlavní silnice přeci nemůže jít dohromady s kocháním se přírodou, ale opak je pravdou. Není to žádná dálnice a v některých úsecích se kvůli opravám mění i v šotolinu. I frekvence aut je téměř nulová. V okolí se tak můžete nerušeně kochat divokými řekami, jezery a severskými lesy, které postupně k hranici s Norskem ubývají a přecházejí ve skalnaté hory a tundru. Přestože je začátek července, ve vyšších partiích se stále drží sníh. Teplota je ale k mému překvapení zatím velmi příjemná a v následujících dnech dokonce vytahuju sandály a kraťasy.

Jezero Torneträsk

Stoupání k hraničnímu sedlu v pohoří Bjørnfjell fyzicky téměř nevnímám. Jsem fascinovaný okolní krajinou a jen stěží si dokážu představit, že tady u hranic se za druhé světové války vedly tuhé boje právě kvůli přístupu k železné rudě. Z okolních památníků se vracím zpátky do reality a ještě ve švédských obchodech dokupuju proviantní zásoby podobně jako spousta norských návštěvníků, pro které se Švédsko může jevit jako cenový ráj.

Na švédsko-norské hranici

A to už mě při sjezdu z hor vítají první norští trollové, na mořském pobřeží první fjordy, tunely provrtané skrze neprostupné hory a mosty spojující jednotlivé ostrovy. Vítejte u Ostfjorden, vstupní brány na souostroví Lofoten a Vesterålen. Lofoty jsem jenom lehce olíznul při jejich východním okraji a na ostrově Hinnøya stočil řídítka na Andenes, nejsevernější obydlené místo na souostroví Vesterålen. Mám štěstí na počasí. Vítr od moře samozřejmě fičí, ale neprší a je relativně příjemná teplota. K tomu podívaná na přírodu, kterou v české středozemi nezažiju. Ale i takové nádherné scenérie můžou během delšího pobytu trochu zevšednět. Možná proto už tak zběsile nefotím každou horu, vodopád či fjord a raději si okolní krajinu vychutnávám při méně přerušované svižnější jízdě, kdy příjemný pocit umocňují ještě vyplavené endorfiny.

Doteky přírody na soustroví Vesterålen

Idylka končí asi v polovině ostrova Andøya, kdy se obloha začíná zatahovat, teplota klesat a občas spadne i nějaká ta dešťová kapka. Sandály tak definitivně končí na dně brašen a ke slovu se hlásí další vrstvy oblečení. Do přístavu Andenes tak přijíždím ošacený jako pravý Amundsen a čekám na příjezd trajektu. Mezitím sem na obtěžkaném horském kole přijíždí mladý Němec, který má také namířeno na Nordkapp, a tak si čekání na loď krátíme klábosením. Není nad to, když si Čech a Němec v Norsku pokecají lámanou angličtinou.

Na ostrově Andøya

Trajekt nás dopravuje do Gryllefjordu na ostrově Senja a společně s německým kolegou se pak po trase EuroVelo č.1 pouštíme do objevování další části norského severu. Příjemným překvapením na ostrově je trollí park, který bych spíš čekal někde u hlavního silničního tahu E6, ale jak je vidět, ani tady nemá o návštěvníky nouzi. Příjemné prostředí malého parku plného bájných severských bytostí ještě umocňuje moje pocity z okolní drsné, ledově čisté krajiny a konečně mi naplno dochází, že jsem opravdu tady, kdesi daleko na severu za polárním kruhem.

V trollím parku na ostrově Senja

S německým kolegou se loučím u Ersfjordu, kde se rozhodl přenocovat na tábořišti. Údolí sevřené horami s vodopády, písčitá pláž, rozdělané ohně a sociální zázemí sice k odpočinku vybízí, ale je teprve půl jedenácté a já se dneska ještě necítím být unavený. Jsem spíš noční pták, a tak pokračuju dál. I když o jaké noci se tu vlastně bavíme. V létě je v těchto končinách permanentní světlo, na které si postupně zvykám.

Krajina na ostrově Senja

Kolem půlnoci potkávám na liduprázdné silnici, už ani nevím u kolikátého tunelu, protijedoucího cyklistu. Na zadním nosiči naložené brašny a na nich gumicukem připnutý trs banánů, což vypadá tady v tundře trochu komicky. „Dobrý večer, ráno, odpoledne nebo jak to nazvat?" zdraví mě s úsměvem. Je to chlapík z Tromsø, který má pár dní volna, tak se prý na kole vydal za teplem na jih na Lofoty. Hmm, tak to ty rukavice asi v příštích dnech budu muset opravdu vytáhnout.

Do Tromsø to mám ještě pěkný kus cesty. Přes kopce do malého přístavu Botnhamn a dopoledním trajektem na ostrov Kvaløya. Z domoviny mi přicházejí zprávy, že teploty v Praze atakují čtyřicetistupňovou hranici, ovšem tady tomu při pohledu na okolní zasněžené hory jen nevěřícně kroutím hlavou. Blížím se do studeného města Tromsø, na jehož předměstí potkávám první stádo sobů, které si to v dopravní špičce klidně vykračuje po hlavní silnici.

Most spojující ostrovy Kvaløya a město Tromsø

Tromsø leží na malém ostrově, který je obklopený zřejmě permanentně zasněženými horami. Se svými 67 tisíci obyvateli je to osmé největší norské město, ale moc dobře si nedovedu představit, že bych tu měl trvale žít. Hlavně v zimě, kdy je tady slunce od listopadu do ledna schované za obzorem, to musí být dost depresivní. Ovšem teď je to super, slunce svítí a díky tomu se teplota šplhá až ke čtrnácti stupňům. Ale i tak se jdu před další cestou ohřát do nákupního centra. Zajímavé je, kolik tu žije afrických přistěhovalců. Tady za 69. rovnoběžkou působí hodně exoticky a přitom to už někteří můžou být rodilí Norové.

Při výjezdu z velkého města trochu bloudím a nemůžu najít ten správný směr. Cyklostezek je tu spousta, ale buď tu chybí označení dálkové cyklotrasy, nebo jsem ho jenom přehlédnul. To je jeden z důvodů, proč se na dlouhých cyklotúrách snažím městům spíše vyhýbat. Pokud zrovna nejsou cílem cesty, strašně vás zdrží. Každopádně z ostrova Tromsøya se na kole dostanete jen po mostě (souběžný podmořský tunel je jen pro motoristy), a tak zase nebylo tolik složité ho najít.

Ramfjorden

A to už jsem zpátky na norské pevnině. Ta je ale tak posetá zařezávajícími se fjordy, že rozdíl mezi pevninou a ostrovem vlastně nepoznáte. Je to opravdu nádhera. Jednička EuroVelo vás svede z frekventované silnice E8 na souběžnou cestu podél pobřeží a k dalším dvěma trajektům přes Ullsfjorden a Lyngenfjorden. Tím se zbavíte nepříjemné jižní zajížďky po hlavním tahu. Ovšem od přístavu Olderdalen už to musíte chtě nechtě valit společně s karavany po E šestce až na Nordkapp.

Trajekt přes Ullsfjorden

A znovu se vracím k tomu, co jsem psal na začátku, i když je E6 hlavní tah, spojuje se zbytkem Norska už jen sedmnáctitisícové město Alta a severní výspu Nordkapp. Takže provoz tu sice je, ale není to zase tak nepříjemné jako třeba na hlavním tahu v Alpách. A na druhou stranu se zase nejde ztratit. Jiná alternativa tu prostě není. Díky tomu občas potkávám protijedoucí dálkové cyklisty, kteří to už mají za sebou. Většinou se s nimi jen zdravím a do řeči se moc nedáváme. Mám trochu obavu, abych to ještě po vyslechnutých zkušenostech nevzdal a nestočil k jihu.

Stánky se sámskými suvenýry na odpočívadlech u silnice E6

První velká krize nastává na náhorní plošině mezi městem Alta a Olderfjordem. Tam jsem si poprvé sáhnul pořádně na dno. Po „noci“ plné komárů, nechápu, že to ty potvory v takové kose už nezabalí, se vydávám na asi stokilometrový téměř liduprázdný úsek tundrou. Displej ukazuje devět stupňů a k tomu se přidává ostrý protivítr, který teplotu ještě pocitově sráží o nějaký ten stupínek dolů. Poctivá hruškovice z domoviny sice trochu pomáhá, ale její účinky vždy po pár kilometrech někam zmizí. Doslova potím krev. Ta se mi, zřejmě po neustálém smrkání, právě spustila z nosu a nejde zastavit. Nepomáhá nic, ani ledový zábal za krk. Nejde se nikam schovat, zkrátka peklo severu. Na sobě mám čtyři vrstvy oblečení, rukavice, neoprenové návleky na botách a na hlavě čapku. Krev nakonec zastavuju provizorním špuntem z kusů obinadla. Síly i motivace jdou rapidně dolů. Obrovským vysvobozením je až benzínka na rozcestí Hammerfest – Olderfjord. S takovou radostí jsem si dvojité horké espresso s přikusující čokoládou už dlouho nevychutnal.

Kdesi v tundře u sámské osady Áisaroaivi, zabalen v rukavicích, čapce, neoprenových návlecích a membránovém kompletu O2 Rainwear

Sjezd na Olderfjord už byl příjemnější. Z nosu zmizela i druhá „zátka“, která krvácení definitivně zastavila, a můj fyzický i psychický stav se vrací do normálu. Přetrvává jen ta vlezlá zima, ale na tu jsem připravený i tady na břehu Barentsova moře, které už je výběžkem Severního ledového oceánu. Cesta vede po větrném pobřeží a průjezdy tunely skrze skály jsou příjemným zpestřením. Je tu tepleji, nefouká a kolem půlnoci tu ustal i provoz karavanů. Do podmořského tunelu na ostrov Magerøya si ale dneska už netroufám, na ten se musím pořádně vyspat.

Sobi, kam se podíváš

Nádherné ráno, trochu jsem si i zajel po staré, už rozpadající se silnici, abych nasál příjemné pocity z okolní přírody, než se pustím do temnoty. A už je to tu. Nordkapp-tunel, který více než 200 metrů pod hladinou moře spojuje 7 km vzdálený ostrov Magerøya s norskou pevninou. Do uší zasouvám špunty z empétrojky a s prvními tóny skladby Highway to Hell se spouštím kamsi hluboko do neznáma. Rozhodně nic pro klaustrofoby. Celou dobu myslím na to, jak to, co právě sjíždím, zase vyšlapu nahoru a jestli jsem dostatečně viditelný. Tunel se zdá být nekonečný. Přesto SOS telefony v útrobách tunelu nechávám netknuté a s velkým funěním se na druhé straně sápu z díry ven. Další čtyřkilometrový tunel skrze horu do městečka Honningsvåg je už po téhle zkoušce jako procházka růžovým sadem. A za ním už neváhám a jdu se ubytovat do hostelu. Teplá sprcha, postel, automatická pračka, sušička, počítač s internetem a snídaňový švédský stůl, běžné věci, které mi teď připadají jako obrovský luxus, proto není od věci si tu udělat na dva dny základnu a zítra vyrazit jen tak na lehko. Stejně bych se sem musel vracet, a tak je zbytečné tahat celou výbavu s sebou.

Podmořský tunel na ostrov Magerøya (Máhkarávju)

Den D nastal 22. července. Venku polojasno, 6°C, dobytí severního mysu je na spadnutí. Do města si ještě jedu zařídit lístek na zítřejší trajekt, a taky se trochu porozhlédnout, jak tady ti lidé ve dvou a půl tisícovém městečku na 71. rovnoběžce vlastně žijí. Téměř všechny kavárny nebo obchody mají před názvem Arctic nebo Polar. Obchodům dominuje hypermarket a uživí se tu i několik menších supermarketů. Je tu i specializovaný obchod na jízdní kola s vystaveným snow bikem ve výloze. Můžete si zaplavat v krytém bazénu, ale hlavně se to tu všechno točí kolem turistického ruchu. Hotely a v přístavu autobusy nebo taxi připravené pojmout turisty a odvézt je na severní mys a zpět. A to mi připomnělo, proč tu vlastně jsem. Já si to ale pěkně odšlapu. Na mapě se Nordkapp nezdá být tak daleko, nějakých 40 km a přesto, že jedu prakticky na lehko, první kopce mi dávají pořádně zabrat. Drsná severská krajina bez jediného stromu, sem tam pobíhají stáda sobů a u silničních odpočívadel po uši nastrojení Sámové nabízející svoje suvenýry. Za příkopem u cesty vidím postavený stan a vedle něho položené kolo… aha, kolega to asi včera přetáhnul, tak ještě vyspává. Poslední kopec, ještě předjet kolonu aut před mýtnou bránou a už jsem tady na Nordkappu! Dojem trochu kazí davy turistů, ale jakmile se přede mnou objeví konec útesu před ledovým oceánem, pohlcuje mě obrovský pocit uspokojení, který jen těžko dokážu popsat.

Keška ze severního mysu, tomu se říká úlovek.

Ještě povinné foto na podstavci u globusu a najít nejsevernější kešku. Ale jak to s tím nejsevernějším místem vlastně je? Nordkapp je nejsevernějším bodem hlavně marketingově a o turisty je tu dobře postaráno. Velké parkoviště, autobusové a lodní trasy, tady v cíli potom obchod se suvenýry, restaurace, kavárna, muzeum, rozsáhlé podzemní prostory s kinosálem. Nejsevernější místo kontinentální Evropy je ovšem úplně jinde. Trochu jižněji a dále na východ na poloostrově Nordkinn. Nordkapp leží na ostrově Magerøya, a tak o pevninském bodě nemůže být řeč a navíc nejsevernější bod tohoto ostrova leží na výběžku Knivskjellodden ještě asi 1,5 km severněji. Nordkapp je každopádně nejsevernější místo Evropy, kam se dostanete po silnici a věřte, stojí to za to!

Pokračování cestopisu

Laponsko na kole

(1.) – Přes norské fjordy až na konec světa
(2.) – Tam, kde slunce nezapadá

Fotogalerie