Bude pařížský Vélib vzorem pro další evropská města?

Zamyšlení nad klady a zápory systému volně použitelných kol

Pařížská půjčovna kol na ulici

Foto: Cyklistka+

Další fotografie

V polovině července byl spuštěn dlouho očekávaný projekt Vélib – z Paříže se tak stalo město plné cyklistů. Obyvatelé města nad Seinou mají nyní k dispozici více než deset tisíc kol rozmístěných na 750 stanicích po celém městě, to znamená zhruba každých 300 metrů. Po zaplacení zálohy a ročního poplatku 29 eur je první půl hodina zdarma. Vélib je tedy dostupný všem a všude, zásadním způsobem proto změnil život nejen pařížských cyklistů. K dnešnímu dni systém vyzkoušela pětina Pařížanů, celkový počet vypůjčení přesáhl čtyři miliony. „Už se bez něj nemohu obejít,“ vychvaluje Vélib v deníku Libération Pascal. Jedná se opravdu o tak dokonalý a nenahraditelný systém?

V čem spočívá úspěch Vélibu?

Je s ním méně starostí než s vlastním kolem

Prvním problémem pro majitele jízdního kola v Paříži je parkování. Nechávat ho přes noc venku je příliš riskantní. Sklepy jsou často moc malé, v kolárnách parkují rodiče kočárky. Zbývá tedy umístit kolo do bytu – tím se však zmenší již tak malý bytový prostor. Ideálním řešením by proto bylo umístění kola na balkon. Pokud to však uděláte, dostanete za pár dní oficiální upozornění, že „parkování dvoustopých vozidel na balkonech je zakázáno, protože narušuje harmonii venkovní fasády“. S Vélibem tento problém odpadá: kolo zaparkujete ve stanici a pokud ho někdo ukradne, už to není váš problém.

Dokud Vélib neexistoval, mnoho pařížských cyklistů mělo kola dvě: k běžnému použití co nejopotřebovanější kolo a k výletům za město druhé perfektně vybavené. Ve chvíli, kdy kvalita a vybavení kol v českých městech svědčí o rostoucích platech v zemi, můžeme občas v pařížských ulicích vidět historické kousky. Na chodnících se občas povalují bicykly v různých fázích rozkladu – jednomu chybí sedlo (buď bylo ukradeno nebo si ho vzal majitel, aby zabránil odcizení), dalšímu kolo a z třetího zůstal jen rám. Zavedením Vélibu odpadá nutnost mít kola dvě. Stačí jedno, které se už snadněji vtěsná do bytu.

Jednoduchý a rychlý dopravní prostředek pro všechny

V současné době je průměrná vzdálenost jedné přepravy po Paříži 10 kilometrů. Pro tyto krátké vzdálenosti je tedy nejjednodušší a většinou i nejrychlejší použít Vélib. Do konce roku se navíc má počet stanic zdvojnásobit, bude jich tedy pětkrát více než stanic metra. Podle statistik dnes šedá kola používá až 100 tisíc lidí denně. Ve srovnáním s ostatními druhy dopravy je to pořád málo – například pařížské metro denně přepraví přes 4 miliony cestujících. Mnoho uživatelů Vélibu však kombinuje několik dopravních prostředků – část cesty jedou na kole a dál pokračují autobusem nebo metrem. Vélib tedy slouží také jako doplňkový dopravní prostředek pro cestu do práce. Gilles Vesco z radnice města Lyonu, kde tento systém funguje už víc než rok, tyto zkušenosti potvrzuje: „Ze začátku jsme si mysleli, že lidé budou kola používat hlavně na víkendové projížďky. Zjistili jsme však, že je používají jako každodenní dopravní prostředek.“

Díky Vélibu se mohou na kole projet i lidé, které bychom jinak mezi cyklisty neviděli. Typickým obrázkem z pařížských silnic a několika málo cyklostezek je mladý muž v obleku a kravatě, který jede do práce. Jeden z nich se podělil o tuto zkušenost na svém blogu: „Neměl jsem tušení, jak budu vypadat po příjezdu do práce: budu celý zpocený a rozcuchaný? Jako obchodník totiž musím být kvůli klientům slušně oblečený. (…) Jaké bylo mé překvapení, když jsem na cyklostezce potkal jednoho z mých klientů! Vyměnili jsme si zkušenosti a poradil mi, jak po příjezdu do práce slušně vypadat i v zimě.“ Šedých kol využívají také tzv. sváteční jezdci. Jednou z nich je Agnès, která v deníku Le Monde přiznává, že na kole neseděla plných 23 let. To znamená, že ne všichni uživatelé Vélibu jsou zkušenými cyklisty…

I ten nejlepší systém má své mouchy

Problém bezpečnosti

Pokud na pařížské silnici uvidíte v nočních hodinách červené světélko, které si to šněruje z jedné strany na druhou, pravděpodobně se jedná o uživatele Vélibu. „Hned je poznám, mnozí z nich neznají dopravní předpisy a vůbec neumí jezdit,“ rozhořčuje se Barbara. Běžní cyklisté na tom však nejsou o moc lépe: podle ankety z roku 2005 více než 70 % z nich přiznalo, že nerespektuje semafory. Pařížští cyklisté si totiž myslí, že pro ně platí zvláštní předpisy. Stává se, že cyklista projede na červenou a vzápětí vypeskuje chodce, který mu vběhne do cesty mimo vyznačený přechod. Pokud se uživatelé Vélibu budou chovat jako tito cyklisté, hrozí zvýšení počtu nehod.

Dalším problémem je alkoholismus. Pařížští policisté proto dostali pokyn pokutovat všechny cyklisty, kteří nebudou respektovat pravidla silničního provozu. „K čemu slouží Vélib, když na nich nemůžeme jet opilí v noci domů? Ať si policajti vyberou: máme jezdit opilí autem nebo na kole?“ rozčiluje se na jednom z blogů anonym podepsaný RC.

Řidiči motorových vozidel si naopak pochvalují, že „na silnicích konečně jezdí kolo, které je vidět.“ Na rozdíl od běžných bicyklů, u kterých může být osvětlení návnadou pro zloděje, jsou Véliby vybaveny předním i zadním světlem. Tím se ještě zvětšil rozdíl mezi bezpečnostním vybavením běžného kola a Vélibu. Dosud v Paříži existovaly dva extrémy: neosvětlené kolo a cyklista až po zuby vyzbrojený odrazkami, někdy i reflektující bundou připomínající popeláře. Šedá kola jsou proto střední cestou: cyklista je osvětlen, aniž by zářil do všech stran.

Problém dostupnosti a kopcovitého terénu

Uživatelé Vélibu si často stěžují na prázdné nebo naopak plné stanice, které nutí zájemce o vypůjčení kola vydat se pěšky zkusit štěstí o něco dál. Emma vypráví své negativní zkušenosti: „Největší problém je najít volné kolo a zaparkovat ho po dojetí k cíli. Když jsem o víkendu viděla ve dvě ráno frontu na kola, nemohla jsem věřit svým očím! Když jsem pak přijela o půl třetí domů, nejbližší stanice byla plná. Mohla jsem zaparkovat až u třetí stanice a pak jsem to měla domů dalších dvacet minut pěšky!“

Dalším problémem jsou pařížské kopce – o sjezd dolů je totiž větší zájem než o šlapání do kopce. Šedá kola váží 22 kilo a rozhodně se nejedná o horská kola s dvěma talíři, cyklisté se musí spokojit se třemi převody. Cyklističtí nadšenci z 20. obvodu se proto rozhodli motivovat ostatní uspořádáním závodů na jedné z nejpříkrejších silnic Paříže. Po příjezdu do cílové stanice si aspirant na nový rekord nechá vytisknout v automatu stvrzenku, která ukáže čas uběhlý mezi vypůjčením a vrácením kola. „Vélib opravdu není kolo pro šlapání do kopce. Když už se musím takhle trápit, je zábavnější zazávodit si,“ vysvětluje v deníku Le Monde Sofian, jeden z pořadatelů závodu.

Konkurence taxíkářů a prodejců kol?

Statistiky udávají, že třetina kol je používána mezi desátou hodinou večerní a druhou ranní. Noční doprava je v Paříži velmi špatně organizovaná, možnost dopravy na kole je proto opravdovou revolucí pro peněženky milovníků večírků. Je tedy namístě otázka, zda Vélib nekonkuruje dalším druhům dopravy, především taxíkům. „Podle zkušeností z Lyonu se kola a taxíky spíše doplňují,“ ujišťuje v deníku Le Monde Serge Vormez, zástupce odborů taxíkářů.

Situace je podobná v prodejnách cyklistických potřeb. Jejich tržby v červenci klesly, byl to však pouze dočasný fenomén. Prodavač kol Mickaël je optimista: „Příliv nových cyklistů v budoucnu zvýší počet našich zákazníků.“ Pouze půjčovny kol jsou na tom prokazatelně hůř a některé obviňují Vélib z nekalé konkurence. Provozovatelé šedých kol však ujišťují, že nechtěli vyhlásit válku pařížským půjčovnám. Na oficiálních stránkách Vélibu se proto uvádí, že „pro dlouhé projíždky je i nadále nejlepší využít služeb klasických půjčoven.“

Je Vélib antisociálním projektem?

Uživatelé šedých kol se musí zastavit u bran Paříže, dál totiž nejsou žádné stanice. Tímto se ještě zvyšuje propast mezi „opravdovými Pařížany“ a „Pařížany z předměstí“. Někteří politici proto kritizují Vélib pro jeho „antisociální charakter“. V hlavním městě totiž žijí pouze 2 miliony obyvatel, na předměstích se tísní dalších 6 milionů. Ti proto mohou Vélib považovat za privilegium, které je jim odepřeno. „Na začátku jsme zvažovali rozšíření projektu mimo Paříž. Blíží se však konec našeho mandátu, proto jsme chtěli systém rozjet před jeho vypršením,“ brání se Pierre Mansat z pařížské radnice. Mnoho starostů předměstských částí již projevilo zájem o rozšíření Vélibu. Můžeme tedy doufat, že v budoucnu budou moci šedá kola vyjet i například do buloňského lesíku.

Vélib zpříjemňuje život v Paříži pokud víte, za jakých okolností ho používat

Názor na úspěch Vélibu závisí na osobní zkušenosti každého uživatele: „Šedé kolo je příjemný dopravní prostředek na víkend, ale není dost spolehlivé, abych na něm jezdil do práce. Kvůli stanicím Vélibu se navíc snížil počet parkovacích míst pro automobily,“ stěžuje si na internetovém fóru jeden ze skeptiků. Moje osobní zkušenost s Vélibem je naopak velmi pozitivní. Je sice lepší nepoužívat kola v noci ze soboty na neděli, jindy se však dá najít alternativní řešení. Pokud najdete prázdnou stanici, můžete vždy místo kola sednout na metro. Jediným opravdovým problémem jsou přeplněné stanice. Provozovatelé Vélibu však budou postupně upravovat počet kol na každé stanici podle současných studií o jejich pohybu, tím by se měl problém částečně vyřešit.

V Paříži už nyní můžeme mluvit o jakémsi „klanu“ uživatelů Vélibu. U stanic se setkávají noví zájemci a jejich zkušenější „kolegové“ – může zde tedy vzniknout prostor k diskuzi a k navazování nových kontaktů. Celý systém tak snad trochu přispěje ke zmírnění pověstné odtažitosti obyvatel Paříže. Dnes je již jasné, že Vélib vyvolal obrovský zájem a stal se součástí každodenního života obyvatel Paříže i jejich návštěvníků. „Podle obrovského úspěchu lze soudit, že systém volně použitelných kol bude zaveden ve všech větších městech Francie,“ uzavírá dvouměsíční zkušenost deník Libération. O úspěchu svědčí také ohlas ze zahraničí: na fungování Vélibu se již přijely podívat delegace z Londýna a ze Chicaga. Je tedy možné, že kromě kabaretů tak bude dalším vývozním artiklem města nad Seinou šedé kolo.

Fotogalerie