Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s názvem „Smutná cesta do Prahy#mce_temp_url#", ve kterém popisuji tragickou výpravu z brdského kopce Praha, do hlavního města. V tomhle blogu jsem se také zmínil o tom, že tu cestu prostě jednou dáme. Jenže v roce 2021 stále zuřil kovid, pak jsem jezdil jinde, syn začal stavět barák a občas potřeboval moji pomoc, a soused Pepa pod dojmem tragických událostí zanevřel na kolo a mám pocit, že od neslavného výletu do Prahy neujel ani metr. Raději se jej neptám, nechci jitřit staré rány.

Až nadešel 4. červenec 2023. Tedy přesně tři roky a dva dny po první, neúspěšné výpravě. Pepovi jsem nadhodil otázku někdy na jaře, ale jeho NE! znělo tak rezolutně, že jsem se již o nic nepokusil. A tak jsem vyrazil sám. Stejně jako tenkrát, nejdříve s manželkou autem pod Prahu do brdského Nepomuku a pak, už sám, do kopce pod radar. Potom dolu k hájovně Na Rovinách, hájovna Na Boru, Bártův dub a Jince. A stejně jako tenkrát náskok proti časovému plánu. Svačina na stejné lavičce a odjezd směr Hostomice a Klondajk, tedy bývalá raketová základna Jistebník. Tady jsme se tehdy vyfotili, aniž bychom věděli, že tohle je poslední Mírova fotka. Ještě před tím si dal svoji poslední cigaretu. Pak se kousek vracím a sjíždím z kopce. Odbočka doprava a tady někde se to stalo. Přesné místo samozřejmě nepoznám, ale tady někde, plus mínus sto metrů. Zastavím, zavzpomínám na ty hrozné okamžiky, na skvělou trojici zubařů z východních Čech, kteří poskytli odbornou i když marnou první pomoc, na posádky obou vozidel RZS, na sestřičku která nám dalo psychologickou pomoc a snažila se nás uklidnit, na velmi slušné policisty a vyšetřujícího kapitána. Pak nasednu a jedu dál.

Na soudném, Skalka, Černolice a Jíloviště. I s malým blouděním jsem chvilku po jedné odpolední pod televizním vysílačem Cukrák. Dávám si párek s hořčicí, sedám na lavičku a po několika hodinách v tichu lesa si zvykám na hluk dálnice na Strakonice. A teď už jenom z kopce. Na Zbraslavi přes most, pod dálničním mostem, v Modřanech vzpomenu na svoji sestřenici, ale jedu dál. Chuchle, Barrandovák, Vyšehrad. Průjezd Vyšehradským tunelem s tramvají za zády patří k nezapomenutelným zážitkům. Ovšem když na dopravní značce píší, že cyklotrasa pokračuje po tramvajových kolejích, tak proč ne.

A pak na Národní třídu a je tady vrcholové stoupání. Václavák! Motám se mezi turisty a dávám lehký spurt ke koni. Opírám kolo o zábradlí a fotím. Ta slečna sedící na podstavci se ne a ne hnout a tak ji mám na památku. A zase vzpomínám. Tohle mělo být před třemi roky. Jsem trochu smutný při vzpomínce na Míru, ale zároveň spokojený, že jsem to dokázal. Poslední kousek trasy přes Sherwood a jsem na nádraží. Tak jsem to přece jen dal. Celkem 97 kilometrů. Pro Míru, tedy pro Miroslava Brejchu z Blovic, který to, alespoň doufám sledoval shora.