Oči upřené na displej, kde se kapacita baterky blíží nebezpečně nule. Snad všichni, kdo elektrokola někdy použili, znají ten bod zvratu, kdy dojde motoru energie a z lehkého přišlapávání se stane tvrdá dřina. Také proto se začínají v ulicích českých měst objevovat nenápadné sloupky – nabíjecí stanice na elektrokola. S nabíjecím kabelem v batohu jsem se na elektrokole vydala do pražských ulic, abych vyzkoušela, jak to celé funguje.
Elektrokolo je v ulicích Prahy jednoduše užitečný pomocník. Elegantně a včas pomáhá dojet i v civilním oblečení, bez nutnosti se převlékat nebo přijíždět na schůzky s předstihem aby člověk „vychladl". Daň, kterou elektrokolisté platí za pomoc při šlapání, je vyšší váha kola. K té se přidává kromě motoru a baterky často také těžší a důkladnější osazení. Motor zvládne uvézt nejen váhu kola, ale i jezdce a konstruktéři proto na nějaký ten dekagram navíc nehledí.
Situace se mění v okamžiku, kdy se vyčerpá energie v baterii. Na rovině není váhový rozdíl příliš znát, při jízdě do kopce se ale jezdec pěkně zpotí. Také proto se energetické společnosti nespoléhají jen na domácí nabíjení a začínají ve městech budovat síť nabíjecích stanic. Ty umožňují v terénu dobít energii z klasické zásuvky s napětím 230 V, zároveň ale jsou zde i konektory pro rychlonabíjení.
Nabíjecí stanice po holandsku (Amsterodam). Foto: Jitka Vrtalová
S kabelem v příruční brašně jsem se vypravila na cestu, abych v praxi vyzkoušela, jak zvládnu ovládání a manipulaci. Nejhustší síť nabíjecích stanic má společnost Pražská energetika, volba tedy padla na nabíjecí stanice této společnosti. Na stránkách PRE jsem objevila zmínku o RFID kartě, kterou mi ještě ten den zdarma vydali v Centru energetického poradenství, které sídlí nedaleko Jungmannova náměstí. A výsledek? Při prvním využití časově náročná, celkově ale užitečná služba zdarma. Potíže mohou však mít ti, kteří přijedou bez přípravy a předchozím seznámení podmínek na internetu. Nabíjecí stanice jsou totiž různých typů a ovládání si zaslouží nastudovat předem.
V hotelu K+K Fenix poblíž Václavského náměstí se skrývá nabíjecí
stanice za masivními dveřmi garáže.
Foto: Jitka Vrtalová
Moje trasa vedla nejprve do ulice Ve Smečkách, kde je nejbližší nabíjecí stanice. Hotel K+K Fénix mě přivítal modernistickou fasádou ověnčenou řadou národních vlajek. Jak jsem zjistila na místě, stanice byla umístěná v garážích a pro vstup jsem tedy musela přes recepci. Luxusní recepce s kobercem, vůně a tichá hudba – díky tomu všemu jsem si ve sportovním oblečení a s batohem připadala trochu nepatřičně. Dole v garážích mě čekalo nemilé překvapení – na místě pro nabíjení stálo auto s rakouskou poznávací značkou. Navíc přístup k zásuvce blokoval zámek, takže karta mi tady nebyla nic platná. Vypravila jsem se tedy znovu do recepce, zda by věděli, jak pomoci. Recepční se ukázal být formát na svém místě – sehnal nejen klíče od zásuvky, ale i řidiče, který auto přeparkoval a pro jistotu i prodlužovačku. Nechal si podrobně ukázat celý postup nabíjení, „aby příště přesně věděl". Parkovací místo mělo ještě jednu drobnou nevýhodu: chyběl tu stojan nebo zábradlí – prostě cokoli, kde by se dalo kolo bezpečně zamknout. Protože to ale bylo za zavřenými dveřmi garáže, které střežily kamery, bicykl zamčený jen zadním kolem o rám jsem opouštěla vcelku klidná. Nehledě na pochvalu za výkon personálu ale bylo jasné, že můj požadavek byl snad prvním po velmi dlouhé době. Celá operace tak trvala okolo dvaceti minut a v jednu chvíli kolem mě pobíhali tři asistenti.
Moje hodnocení: Nabíjecí stanice slouží hlavně hotelovým hostům, pro veřejnost je to spíše nouzové řešení. Hotel ocení tuto možnost v okamžiku, kdy si sám pořídí flotilu elektrokol nebo elektromobil. Záslužná činnost, zatím však funguje hlavně jako investice do budoucnosti.
ePoint v garážích Slovan – pokud se probojujete dovnitř přes systém,
který s koly nepočítá, a máte proces zvládnutý, jde to dobře.
Foto: Jitka Vrtalová
Další zastávka se ukázala být trochu logistickým oříškem. Garáže počítaly s vjezdem pouze pro auta, která si vyzvednou parkovací kartu. Vchod pro pěší se otevřel právě po vsunutí parkovacího lístku. Při nahrazení lidské obsluhy automatizovaným systémem se s koly zjevně nepočítalo. S mírnou nervozitou jsem tak závoru podlezla a chvíli čekala, odkud se vynoří rozčilený hlídač. Nevynořil, a tak jsem se vydala hledat nabíjecí stanici. Nenápadný sloupek jsem našla hlavně podle svítícího banneru, bohužel chyběl návod na obsluhu. Naštěstí jsem už dostala základní instrukce při vyzvednutí karty, dvířka vedoucí k zásuvce se po zamávání RFID kartou otevřela a samotné nabíjení fungovalo už bez problémů.
Moje hodnocení: Snad nejhorší přístup ve stylu „poraď si sám". Při instalaci nabíjecí stanice se zřejmě počítalo s lidskou obsluhou, která by hlídala parkovací místa, pomáhala uživatelům v nesnázích a případně půjčila identifikační kartu pro otevření stanice. Bez toho má systém význam opravdu jen pro zkušené uživatele, kteří vědí co a jak.
Dobrý přístup, pomoc od ostrahy, fungující ePoint – tak vypadá
nabíjecí stanice v garážích pod Rudolfinem.
Foto: Jitka Vrtalová
Cestu jsem zakončila na Palachově náměstí, kde byl v podzemních garážích umístěný další ze stojanů. Závoru pro auta jsem bez problémů projela a také téměř okamžitě našla nabíjecí stojan. Místa v jeho blízkosti byla rezervovaná a stanice samotná fungovala, jak měla. Během parkování a šachování s kabelem ke mně přiběhl pán z ostrahy. Zasypal mě řadou otázek – jestli umím a jestli zvládám a jestli nepotřebuju půjčit kartu a vysvětlit postup. Nepotřebovala jsem, ale využila jsem alespoň příležitosti a zeptala se, jak často se tu setkávají s „tankováním“ elektromobilních prostředků. Bylo jasné, že zdaleka nejsem první elektrokolo, které vidí a i když tento dopravní prostředek tu není právě na denním pořádku, čas od času se tu někdo kvůli nabití zastaví. Pokud by na místě byl umístěný kvalitní stojan a návod k obsluze stanice, spokojenost by byla dokonalá.
Moje hodnocení: V garáži s lidskou obsluhou je umístění nabíjecích stojanů dobrým řešením. Zajištěný je přístup všem bez bariér, bezradným pomůže osobní asistence. Problém může nastat v případě, že obsluha je právě zaměstnaná jiným úkolem. Pro tyto případy přijde vhod písemný návod, který je umístěný v blízkosti sloupku (ideálně ve 2–3 jazykových variantách či s pomocí mezinárodně srozumitelných piktogramů).
Zásuvka pro rychlé nabíjení typu Mennekes.
Foto: Jitka Vrtalová
Nejvíce očekávání jsem spojovala s rychlonabíjecí stanicí, která by (alespoň podle mých předběžných výpočtů) měla zvládnout dobít na plnou kapacitu baterie do hodiny. K mému překvapení je ale tato stanice určená jen pro elektromobily a klasickou zásuvku jsem v něm hledala marně. Po návratu jsem se z letáčku sice dozvěděla, že stanice není pro elektrokola určená, na firemních stránkách to ale bohužel není nijak zdůrazněné.
Moje hodnocení: Někdy je to jen nedostatek informací, který způsobí zklamání. Informace předem si sice každý sám může zjistit telefonicky, větší zdůraznění na stránkách poskytovatele, by myslím neškodilo.
Moje představa, že někam přijedu, strčím konektor do zásuvky a za poplatek dobiju baterku, se ukázala být trochu naivní. Asi takhle nějak nicméně uvažuje průměrný uživatel.
Podle Lukáše Kaduly z Centra energetického poradenství PRE jsou bariéry pro uživatele způsobené hlavně složitým povolovacím řízením. „Jsme v jiné situaci než například Finsko, kde může být otevřená zásuvka u každého parkoviště," řekl mi Lukáš Kadula na otázku, proč je přístup poměrně složitý a nestačí pro něj třeba jen kovová mince podobně, jako je tomu třeba u automatizovaných půjčoven kol. Právě kvůli bezpečnostním předpisům jsou potřeba identifikační karty, které identifikují uživatele. Kartou je potřeba odblokovat zásuvku před zahájením každého nabíjení, stejně jako je nezbytná k jeho ukončení a uzavření dvířek vedoucích k zásuvce. Uzamykání je zároveň ochranou pro uživatele. Díky němu se nemůže stát, že by během nabíjení přijel někdo jiný, kabely přehodil a začal si nabíjet sám. Karty jsou k dispozici zdarma, získat je může kdokoli, kdo splní dvě základní podmínky (dva doklady totožnosti a osvědčení o vlastnictví nebo zapůjčení vozidla na elektrický pohon).
Svoji roli v přístupu k nabíjecím stanicím mají také majitelé pozemku, na který je potřeba domluvit trvalý zábor. Nutná povolení od stavebního úřadu a vlastníka pozemku jsou jen dvě z „bumážek", které jsou nutné před instalací každé nabíjecí stanice. „Proto vždy jednáme ideálně s vlastníkem nějaké nemovitosti, jejíž součástí se potom stanice stane," vysvětlil Lukáš Kadula, proč je někdy přístup k nabíjecím stanicím chráněný závorou nebo vraty.
Nabíjecí stanice dnes slouží nejen elektrokolistům, motor poháněný elektrikou dnes mají také motocykly, koloběžky, skateboardy, vozítka Segway a samozřejmě automobily. A elektromobilní rodina se stále rozrůstá.
Jak mi na závěr prozradil pracovník PRE, který má ePointy na starosti, zatím jsou nabíjecí stanice pilotním projektem, který by měl prověřit jeho životaschopnost. Pokud se osvědčí, mohli bychom se v budoucnosti dočkat i ovládání stanic pomocí mobilního telefonu.
Nabíjecí stanice na předměstí Londýna fungují od loňského roku. I tady je potřeba karta.
Foto: Jiří Juřík
Doba, kdy se jen tak s kabelem vypravíme do města s tím, že kdekoli narazíme na volnou zásuvku, je zatím ještě před námi. Pro elektrocyklisty je služba k dispozici zatím pilotně na několika místech v Praze, první vlaštovky se objevují i v Ostravě nebo Brně.
V praxi potřebuje dojíždějící „dotankovat" energii prakticky jen na dvou místech, a sice doma nebo v práci. Na obou místech obvykle tráví několik hodin, které baterie potřebuje ke svému dobití na plný výkon. Za cyklisty bych proto doporučila energetickým společnostem, aby nabíjecí stanice v první vlně instalovaly ve firmách, které podporují své zaměstnance v dojížďce na kola a v mnoha případech tak mají vybudovány cyklogaráže nebo další zázemí. Množí se také příklady firem, které mají svoji firemní flotilu elektrokol – ty by nabíjecí stanice ocenily snad nejvíce.
Pokud jde o veřejně dostupné nabíjecí stanice, na masové rozšíření si ještě zřejmě nějaký čas počkáme. První prototypy jsou již funkční a po minimální instruktáži (třeba s pomocí návodu umístěného v blízkosti stanice) je zvládne prakticky kterýkoli cyklista. Jednoduchý popis postupu může být rozdílem, který bude rozhodující pro úspěšné používání služby. Málokteré stání také obsahuje kvalitní cyklostojany v blízkosti stanic, které by během nabíjení podstatně snížily riziko krádeže a kde si každý bude moci své kolo nechat zamknuté alespoň po dobu nezbytně nutnou k dobití.