Na kole k Jadranu a zpět (2.)

Cestu z Čech k jadranskému pobřeží již máme za sebou a pomalu sbíráme síly na zpáteční cestu do Prahy. Kterou cestou se vydáme, je zatím ve hvězdách.

Ve výškách nad 1500 m n.m. se stále držel sníh.

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Ještě na plážích v Bibione jsme zvažovali, že bychom tu jednu noc přespali v kempu, vyprali propocené oblečení a prodloužili si tak pobyt u moře. Recepční nám ale odpověděl, že minimální délka pobytu jsou tři dny. Nedokázali jsme si představit, co bychom tu tři dny na jednom místě dělali, a tak „adié“ a my se rozhodli šlapat zase o dům dál.

Cesta po rovinaté Pádské nížině pěkně ubíhala. Policisté z naší trasy odháněli všechna auta a na okrajích silnice nás povzbuzovaly davy italských fanoušků. Potom jsme zajeli ke kraji i my a nechali projet protijedoucí peloton závodníků Giro d’Italia s několika sty doprovodných automobilů a motocyklů. Cyklisté se prohnali jako hejno sršňů, my jsme znovu nasedli na naše bicykly a šlapali opačným směrem. Na silnici se opět vrátila auta a troubení, kterým nám vyjadřovala solidaritu, už nám začalo lézt krkem. Okolní rovinatá krajina bez kousku lesa už nás taky začala nudit. Navíc zpráva od kamaráda, že tento týden v Trentinu, kde trvale žije, zrovna nebude, nás od další cesty na Lago di Garda definitivně odradila. Raději jsme otočili řídítka o devadesát stupňů a zamířili na sever.

Netrvalo dlouho a před námi se začaly tyčit první vrcholky Alp. Tak hurá do nich. Prvním soustem se staly Dolomity, do kterých jsme se zakousli ve městě Vittorio Veneto a stoupali k Lago di Santa Croce, které nám nabídlo trochu chladnou, ale přitom příjemnou osvěžující koupel. Zřejmě jsme byli jediní, kdo se v tom studeném vichru v jezeře koupal.

Před prvním tunelem

Další cesta údolím řeky Piave mezi dvoutisícimetrovými vrcholy byla úchvatná. Dojem kazily jen kolem nás projíždějící auta. Provoz ale zatím nebyl tak hustý, aby nás to donutilo opustit hlavní silnici a pustit se do prudších stoupání klikatícími se cestami přes horské vesnice. Názor jsme změnili až poté, co se nám do cesty postavily první tunely skrz skalnaté masivy. Netušili jsme, do čeho se to vlastně pouštíme. Zapnuli jsme všechny blikačky, zhluboka se nadechli a opřeli se do pedálů. Jízda uvnitř vozovky (zmizela krajnice), nepříjemný pocit z uzavřeného prostoru a nepředstavitelný rámus ve chvíli, kdy se blížilo nějaké auto, nás donutily k výkonům, o kterých jsme si mysleli, že už jich nejsme schopni. Tunel se i tak zdál být nekonečný. Nakonec jsme takhle „prosvištěli“ třemi téměř 2 km dlouhými tubusy a na konci skoro padli vyčerpáním.

Hlavní silnici jsme tedy opustili u městečka Auronzo na břehu Lago di Santa Catarina ve výšce 830 m n.m. a rozhodli se zkusit, co v nás je. Sedm kilometrů s 12–16% stoupáním a téměř třiceti serpentinami do prvního sedla – passo Sant’Antonio v nadmořské výšce 1489 m nám zabralo více než hodinu. Poprvé jsme tak na našem putování překonali pomyslnou hranici sněhu. V tuto chvíli jsme ještě netušili, že tento výjezd z jara do zimy nebyl zdaleka poslední.

Kreuzbergpass

Další „dobu ledovou“ jsme zažili na passo Monte Croce nebo chcete-li Kreuzbergpass na hranici provincií Veneto a Jižní Tyrolsko. Tím jsme se dostali do německy mluvící části severní Itálie.
„Tak a teď už jen sjezd k řece Drávě a měli bychom Dolomity a Karnské Alpy za sebou,“ libovali jsme si.
Po komfortním spaní v jednom ze seníků jsme se tedy navlékli do teplého oblečení včetně rukavic a pustili se do několikakilome­trového sjezdu. Dráva nás přivítala slunečným jarním počasím, a tak jsme zimní svršky schovali zpátky do brašen a vydali se po cyklostezce podél říčního toku. Sevřeni v údolí mezi Dolomity a Taurami jsme přejeli italsko-rakouskou hranici a dostali se do města Lienz. Tady nastal čas zvážit, kterou cestou se vydáme k řece Enns. Protože jsme byli vybaveni jen hrubou mapou Rakouska bez vrstevnic, malým kompasem a po úspěšném přejezdu Dolomit i dostatečným sebevědomím, bylo rozhodnutí vcelku jednoznačné: „Hned za městem odbočíme na sever po první silnici, kde nejsou v mapě dlouhé tunely a překonáme Taury, ono to nějak dopadne.“

Drávská cyklostezka

Nedbaje varování první průtrže mračen jsme se tedy pustili do stoupání. Po prvních dvou kilometrech se s námi dává do řeči zvědavý dědula a ptá se, kam máme namířeno. Odpověděli jsme, že na sever. „Großglockner?,“ usmívá se, klepe si ukazovákem na čelo a ukazuje na naše naložená kola. Obratem ale vysypal z rukávu méně namáhavou objízdnou trasu a popřál nám šťastnou cestu.
„Aha, tak to bude asi ta bájná cesta cyklistů – vrchařů,“ začalo nám pomalu docházet a už jsme přehodnocovali náš plán. Nakonec jsme se rozhodli sjet zpátky k Drávě a po cyklostezce dojet až do města Spittal. Další lijavec, který trval celou noc, nakonec rozprášil všechny pochybnosti, jestli jsme se rozhodli správně.

Po Drávské cyklostezce jsme nakonec našlapali pohodových sto kilometrů a projeli dvěma spolkovými zeměmi Rakouska – Tyrolskem a Korutany. Občas jsme se setkali i s uzavírkami v úsecích, kde ještě nebyly odklizené polámané stromy, které s sebou přinesly laviny. Objízdné trasy byly ale vždy kvalitně vyznačeny, a tak jsme mapu vytahovali jen zřídka.

V Alpách

Ve Spitallu jsme se konečně obrátili čelem k severu a podél řeky Lieser stoupali do Kremsbrücke, odkud jsme zvolili kochací cestu okolo lyžařských sjezdovek na pomezí Korutan a Solnohradska. Znovu jsem se tak dostali do nadmořských výšek, kde jsme mohli stavět sněhuláky.
…a znovu dolů do jara, tentokrát do údolí řeky Mur, kde byly květy právě v rozpuku, abychom znovu vystoupali přes hranici sněhu a ledu. Tentokrát už naposledy. Po nekonečném stoupání jsme už téměř za tmy dorazili do lyžařského střediska Obertauern, kde jsme na Radstädter Tauernpass dosáhli 1 738 m n.m. Razítko s diplomem jsme ale nedostali, protože Obertauern připomínalo spíš město duchů. Spousty opuštěných hotelů, sjezdovky a lyžařské vleky bez lyžařů, na osvětlené hlavní ulici jsme také nepotkali živou duši. Jen studený vítr a nad námi obloha s prohánějícími se černými mraky.

Ráno jsme si opět na sebe navlékli zimní oblečení a sjeli o 900 výškových metrů níž do Radstadtu a po Ennské cyklostezce se vydali do Štýrska. Pod horským masivem Dachsteinu jsme projeli Schladming a podél řeky Enns šlapali až do Admontu. Okolní scenérie byly překrásné, ale po týdnu stráveném v Alpách už nám trochu zevšedněly, a tak jsme to odsud vzali zkratkou přes sedlo Buchauer Sattel ve výšce 861 m a po delší době prověřili naše nohy na 250m převýšení. Řeku Enns jsme znovu spatřili u městečka Altenmarkt.

S Alpami jsme se rozloučili v Národním parku Kalkalpen (Vápencové Alpy), kam jsme se dostali přes vrchol Mooshöhe (845 m n.m.). Poslední tři kilometry stoupání byly opravdu výživné a ani jednomu z nás se nepodařilo je zdolat na jeden zátah bez sesednutí. Na kopci v hospůdce jsme zregenerovali síly a vydali se hledat místo na spaní. V českých národních parcích je přespání nemožné, v tomto rakouském jsme naopak našli perfektní „Biwakplatz“ s připraveným ohništěm, dřevem, sekerou, komfortní kadibudkou, přístřeškem s mapou a informacemi o parku.

Cestu ven z Vápencových Alp jsme si náležitě vychutnali. Při pozvolném klesání po tělese bývalé železnice, kudy se dříve sváželo dřevo, jsme bez námahy urazili asi 20 km. Projeli jsme skoro všech 19 tunelů, z nichž nejdelší měří 339 metrů. Dlouhé tunely mají vlastní osvětlení napájené akumulátory, které se dobíjí solárními panely. Světla v tunelu se díky fotobuňce zapnou automaticky při průjezdu cyklisty.

V městečku Reichraming jsme se opět napojili na Ennskou cyklostezku a uháněli po ní do Steyru, kde jsme Alpy už měli definitivně za sebou. Řeka Enns tvoří v těchto místech hranici mezi Horním a Dolním Rakouskem a my tak projeli všechny rakouské spolkové země kromě Vídně a Vorarlberska. Enns jsme opustili až v místě, kde se vlévá do Dunaje, který jsme překonali přívozem do městečka Mauthausen. To nechvalně proslulo hlavně známým koncentračním táborem a při průjezdu kolem něj máme hodně smíšené pocity. Obloha se navíc začala rychle zatahovat a nad námi bylo najednou černo. Než jsme stačili v okolních lesích rozbalit stan, byli jsme promoklí až na kost.

Na česko-rakouské hranici

Poslední kopce před česko-rakouskou hranicí už Jurimírově noze moc nesvědčily, a tak jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Jurimír to radši valil po fyzicky méně náročné trase na Dolní Dvořiště a v jižních Čechách se navlakoval. Já jsem zvolil kopcovitější variantu přes Novohradské hory. Projel jsem kolem pramene Lužnice a vychutnával si liduprázdná místa zahalená v ranní mlze. Ta se brzy rozplynula a já se ocitnul v rovinatém Třeboňsku. Tady jsem nemohl vynechat koupel ve Vlkovských pískovnách nedaleko Veselí nad Lužnicí a poté jsem uháněl na Táborsko. S nostalgií jsem se zastavil také v Jistebnici, kde jsem v minulosti strávil rok života jako voják základní služby. Přes Českou sibiř jsem se pak dostal do Sedlčan, projel Slapy a chvíli po půlnoci jsem zdolal poslední kopec celého putování. Byl to kopec z vltavského údolí na pražský Barrandov – posledních 1,5 km se stometrovým převýšením. Kdo by čekal, že jsem to vyšlapal bez sebemenšího zaváhání, ten se šeredně mýlí. Už dole jsem pokukoval po tramvaji. Po dnešních 230 kilometrech už mi začaly stávkovat nohy a hlava začala vymýšlet, jak to obejít. Nakonec jsem kopec na kole se dvěma přestávkami zdolal a v cíli si u oroseného pivka v hlavě promítal zážitky z celé cesty. Oproti loňské cestě to bylo v něčem nové a okouzlující a já vím, že ani letos to nebylo naposledy.

Zpět na předchozí část

Užitečné odkazy:

Mapa cesty – úsek Bibione – Praha
Alpy – cyklistické zájezdy do Alp
Kalkalpen – rakouská národní park Vápencové Alpy
Großglockner – Großglocknerská vysokohorská silnice

Fotogalerie