Balkánská setkání (4.) – Z Albánie rovnou domů

Poslední ze série vyprávění cyklocestovatele Honzy Vlasáka o cestách po divokém i přátelském Balkánu.

Odpoledne na dobytčím trhu v Kukešu je už klid.

Foto: Jan Vlasák

Další fotografie

Cesta z Kukeše na sever – do Bajram Curri – taky stojí za projetí, ale odkládám ji na příště. Podle naší ambasády v Tiraně je hranice s Kosovem, táhnoucí se vpravo od této trasy, zaminovaná až do hloubky 17 km do Albánského vnitrozemí. Špekuloval jsem nad variantou zkrátit cestu Kosovem a někde mezi Dečani a Djakovicou odbočit k jihozápadu. Vjet do Albánie skrz celnici u Tropoje a pokračovat na Kukeš. Od tohoto záměru mě odradilo, krom těch min, i to, že tohle je rejdiště pašeráků zbraní (tam) a drog (sem tam). Domnívali jsme se, že tady zmizeli v roce 2001 ti tři čeští studenti, než jsem si přečetl na webu české ambasády v Albánii, že to bylo úplně jinde – někde v horách nad pověstmi opředenou řekou Kiri severovýchodně od Škodry.

Jen jsem profrčel Kukešem a valím na jih, na Peškopi. I tahle trasa proti proudu řeky Drin vypadá na mapě zajímavě. Chystám se na ni už pár let. Dřív, než se začnu poohlížet po nocležišti, musím naplnit butelky. Pítám vodu v první vsi v chalupě obrostlé vinnou révou. Pro tlupu děcek jsem těžká atrakce. Ty nejodvážnější něco pokřikují. Připadám si jako v Indii. Radši jedu, než se přiblíží na dosah.

Jsu v lůnu totálně obhospodařeného přehledného kraje, ke všemu rozměklého deštěm. Zřejmě dojde na variantu poprosit venkovana o svolení k postavení stanu na jeho dvorku. Muslimové mají přece v koránu příkaz přichýlit poutníka. Padl mně do oka sad obehnaný zdí s ideálně nízkým pažitem a velkým domem uprostřed. Oslovil jsem dva mladíky před domem. Borci se tváří důležitě. Jeden telefonuje, snad taťkovi. Asi to nebude tak bezproblémové, jak to člověku připadá. Kluci přemýšlí co se mnou, až se jim kouří z hlavy. No nic, půjdem do dědiny poradit se s lidmi. Posílají pro chlapa, který to láme anglicky. Ten vypadá inteligentně a vstřícně. Málo platné. Po dalším delším dohadování se a tváření se rozpačitě odjíždím.

Pantáta, co mě příchýlil na noc.

To jste teda, Albánci, pohnojili. Šmankote, to je dobře, že neprší. Cesta padá strmě dolů k řece a hned znovu nahoru do další vsi. Doháním pantátu, jak tlačí mopeda. Copak? Že došel benzin. Omlouvám se, že mu asi nepomůžu, že nemám vůbec žádný, že můj vařič je letos na dřívka. Příjemně mě překvapil otázkou, kde že spím. Já na to, že ještě nevím, a on, že mám jít s ním. Tož tomuhle se říká zvrat situace.

Úzkými křivolakými uličkami mezi ploty spletenými z větví jsme dotlačili své stroje k domku. Vítá nás žena v nejlepších letech. Šátek na hlavě říká, že jsem u muslimů, ale vlasy moc pečlivě schované nemá. On Alláh to nějak stráví. Z paní se vyklubala na musulmanku neskutečně šarmantní osoba. Vůbec jí nevadí, že podle koránu žena nesmí mluvit s cizím mužem. Ani náznak výhrad proti focení. Nastává obvyklá nejistota. Vylovit svoje zásoby a riskovat, že urazím hostitele, nebo očekávat hostinu na počest hosta? Řešívám to tak, že vytahuju na světlo měchy s jídlem a čekám, jestli přijde znamení.

V Kukešu mě potkalo velké štěstí. Podařilo se koupit tvaroh. Těším se na něj celé odpoledne. Pomalu jsem jej v ešusu rozmíchal s cukrem…nikdo nic nenamítá. Domácí jsou upejpaví. Nevezmou si. Nic naplat. Musím jej sníst sám.

Šarmantní musulmanka plká se sousedkou přes plot.

Synek hostitelů si přivedl kámoše – kluky kolem dvaceti. Hrdě mně předvádí posilovnu v blízké kůlničce. Lehnou na polstrovanou lavici a makají s činkami, dělají shyby na hrazdě a tak. Žel nikdo nezná ani zbla jiného jazyka než mateřštinu. Dospělí se brzo vytratili. Nejsu zvyklý dělat si násilí a snažit se udržet konverzaci za každou cenu. Kluci mě napjatě sledují, jak píšu smsku, přitom je mobil pro ně naprosto všední záležitost. Trochu píšu deníček. Dva nejvytrvalejší dřepí u mě a dívají se, jak v sešítku přibývají hieroglify. Stmívá se, půjdem na kutě. Kluci mě pozorují, jak oblékám noční triko a zalízám do spacáku. Říkám „good night“ a čekám, co oni na to. Pochopili správně a odchází. Uf – už to vypadalo, že na mě budou koukat celou noc. Tuhle mentalitu fakt nepochopím. Jináč jsou to docela sympaťáci.

Pozdě večer přišel pantáta zeptat se, jestli něco nepotřebuju a zalehl ve vedlejší místnosti. V chalupě zřejmě nikdo nebydlí. Gazda tu zůstal aby mě hlídal…před bandity samozřejmě. Vstávám jako obvykle – před šestou. Gazda mě pozoruje, jak balím, jakoby se nemohl dočkat, až vypadnu. Ale to se jen tak jeví. Kočka taky má ve zvyku tě číhavě pozorovat, jako by tě měla všecko možný jen ne ráda. Ve skutečnosti napjatě čeká na tvoje pokyny. Poslední sumka přivázána k bicyklu, hotovo, můžem jet.

Cesta pořád strmě stoupá, tak jdu pěšky. Takhle brzo ráno není venku živé duše. Psi polehávající a bloumající kolem, mě nezajímají, a já je taky ne. Každopádně je potřeba řešit prázdno v břichu.

Doploužil jsem se na horní konec dědiny, a tam mně kyne z terasy velké hospody pantáta, s nímž jsem se před půlhodinou rozloučil. Cafe ohromně bodlo. Dal jsem k němu skývu starého chleba a posilněn svižně pokračuju…stále nahoru. Přitom podle mapy jedu podél Drinu. Načež sjíždím zpátky až k řece. Byl to jen takový ostroh. Zřejmě jsem objel nějakou roklinu divokou.

Až doteď byly křižovatky bez probléma čitelné. Intuice vždycky řekla, jeď doprava. Až na rozcestí dole u řeky jsem se ocitl v rozpacích. Je tu chalupa a u ní fajn vypasená loučka se stromy – tak akorát ke spočinutí. To se hodí. Je čas k obědu. Možná půjde kolem člověk, který poradí, kudy kam.

Než jsem stihl rozbalit batožinu, vyšel z chlívka.
„Sednu si tady, zbaštím krajic, a jedu dál,“ gestikuluju a dodávám: „Čekoslovakija, Kukeš – Peškopia.“
Zve – jak jinak – do chalupy. Na prahu světnice se vyzouváme do ponožek. Má ho zařízený orientálně. Kromě telky na stolečku v rohu tu není žádný nábytek. Jen koberečky, ovčí kožešiny a polštáře. V televizi běží program z Kosova. Napjatě zírám na prognózu počasí. Bude variable. To jsem se toho dověděl. Uvařili jsme cafe na malém turistickém plynovém vařiči, ubalili cigáro…vděčný námět k debatě je mapa. Koukáme kde jsme, odkud kam jedu…půjčil jsem mu brejle, ale podle toho, jak se šklebí, odhaduju, že jsou pro něj silné.

Špenátový chléb

Ptá se jestli ochutnám chleb. To se ví, přece nemůžu urazit. Přinesl jej v kulatém pečícím plechu. Ve stejném pečou chleb i horalé v Prokletí. Slavnostně rozkrájel chleb na čtverečky a sáhnul do plechu první, aby mi ukázal, jak na to. Vzal jen horní plátek těsta. Pod ní se objevila zelená vrstva špenátu, a vespod další těsto. Brzo jsme se dostali na dno a bereme celý čtvereček naráz. Chutná to naprosto úžasně.

Doma, jsem se chlubil tímto zážitkem kamarádům – expertům na Řecko. Chléb se špenátem znají pod názvem spanatopita, nebo tak nějak.

Přinesl jsem slabší brejle, které používám, když potřebuju zaostřit do dálky. „Šum mir“ – moc dobrý, horal se tváří spokojeně, že tyhle mu fakt sedí. Naznačuju, že je to dárek. Bez nich to do konce výletu vydržím. Horal obřadně děkuje. Kamarádi do konce života.

Řeka vtéká do dalšího kaňonu a já musím znovu do kopce. Nahoře je pusto. Nejbližší usedlost je kilometry vzdálená. Jen hospoda stojí na pláni. Normální albánský úkaz. Vedou to tu dva kluci kolem dvaceti. Rozhledy po krajině tady mají parádní, ale stejně radši usednu uvnitř. Mrholí a je zima 17°. Kolo opírám tak, abych na ně viděl otevřenými dveřmi. Kluci reagují s posměšným údivem až nevolí. Si myslíš, že by někdo mohl krást?! To máš o Albáncích tak špatný mínění?! Čtu jim v očích. Chalani jsou fakt nepříjemní. Musím dát majzla.

Mluví jen albánsky, ale jsou mladí a hlava jim slouží ještě dobře, takže trapné ticho nehrozí. Ke kafi mi nabídli rakiju. OK, ta se hodí. Baštím svoje zásoby a chasníci mně k tomu nakrájeli rajčata, papriku, cibuli, okurku…ňáký ten vitamin též nezaškodí. Tak dlouho doráží s dalším panákem rakije, až jsem podlehl. Pak nalili třetí. Čuju postranní úmysly a rozhodně ho neakceptuju.

Vysvitlo slunce tak není důvod nezvednout kotvy. „Sa kuštom?“ ptám se. Chasník si řekl o 4€. No toto, to se mně snad zdá…cholera! Vy si myslíte, že su v Albánii první den nebo co?! Nadávání prokládám hysterickým smíchem. Hážu na stůl 200 lekovku (= 1,6 €), za neustálého spílání rychle balím a mizím. Mám strach, aby nezačali být agresivní, tak volím útok jako nejlepší obranu, ale kluci se jen nejistě usmívají. V podstatě se na ně nezlobím. Proč by to nezkusili, vzít mě na hůl, že jo. Dělá se to s turisty všude ve světě. Jejich chyba (jako turistů), že to akceptují.

Další cesta mě zavedla – jak jinak – znovu dolů k řece. Na dalším rozcestí se dá lehce zabloudit. Je potřeba se dát doprava, na most přes řeku, který není z rozcestí vidět, a pokračovat po druhém břehu. Proti mně projelo osm motocyklů obtěžkaných batožinou. Kdybych měl vyvěšenou vlajku, nebo CZ v elipse, a byli to krajani, nepochybně by zastavili. Škoda.

Albánské horské cesty oplývají bez nadsázky úžasnými rozhledy. Odevšad je všude vidět, protože tu chybí les. Offrouďáci a enduráci je teprve začínají objevovat. Ještě je to dobrý.
Ještě ten den jsem dosáhl města Peškopi a nazítří po ránu Maquelare, kde jsem předloni odbočil k východu – do Makedonie.

Tři minarety v Peškopi

Je půl osmé a slunko už začíná péct. Hospodu, kde jsem tenkrát dal poslední albánské cafe, si dobře pamatuju. Za plůtkem zahrádky se tenkrát srotilo deset chlapů divokého vzezření, ale to mě neznervozní. Ten divoký vzhled je relativní pojem. Potkat takového zjeva v Brně na rinku, položíš portmonku na pařez (pokud tam nějaký bude) a prchneš. Tady ti to vůbec nepřijde a srdečně poklábosíte. Jenže tenkrát to nabralo ten směr, že chlapi začali objednávat rakiju jako o život. A jakmile se necháš hostit příliš, oni si na tebe začnou dělat nárok. Nelíbí se jim, že chceš odejít. Prekérní situace. Honem rychle a nekompromisně pryč, dokud jsme při smyslech. Vždyť cesta je daleká.

V horách kolem Bulquize pramení řeka Drin. Přejel jsem horský hřeben a dál valím po proudu Mati. Mám v úmyslu před městem Burrel odbočit z hlavní k severovýchodu – přímo přes hory k Rešenu. Bylo docela náročné doptat se na cestu. Všichni mě tvrdošíjně posílají po hlavních asfaltkách. Měl bych to tudy třikrát delší a hlavně naprosto nezajímavé. Trefil jsem a ještě si vrchovatě užil albánské šotoliny. Před Rešenem jsem definitivně vjel na asfalt a po něm nezadržitelně směřuju k severu, k Fuše Arez.

Ves Quaf Mali (čti Čuaf Male) je nejmíň 5 kiláků za Fuše Arez proti proudu. Napětí, jestli se tam setkám s kamarády od Kudrny, vzrůstá. Blížím se k dvěma postavám…jedna na mě mává…šofér Karel má lepší oči a rozezná mě na dálku. Je tu i jeho parťák Jindra a jejich autobus. Nadšeně se zdravíme. A to je konec dobrodružství. Jsu prakticky doma.

Celková statistika:

• 13 dní
• 1106 km
• nastoupáno 15 077 metrů

A tady najdete mapu celé cesty do Albánie, Černé hory a Kosova, kterou absolvoval Jan Vlasák v roce 2008.

Další díly seriálu o cestě do Černé Hory, Albánie a Kosova:

Část 1. – Přes Srbsko a Černou Horu do Albánie
Část 2. – Znovu v Albánii
Část 3. – Přes sedlo Čakor do Kosova

Fotogalerie