Je rozhodnuto, koupil jsem podrobnější mapu Lotrinska a vyrážím z Lucemburska zpět na cestu domů. Loučím se s Pavlou, která mi udělala k snídani kupu palačinek. Její manžel Vašek mi ještě bude dělat průvodce na prvních kilometrech Francií. Také jsem dostal slovník se základními francouzskými frázemi, abych se v tom světě neztratil.
Venku už druhý den panuje letní počasí. S přízračným pocitem vzpomínám na ranní jinovatku u Mariánských Lázní. Jsou to pouhé dva týdny, ale mám pocit, že to je už hrozně dávno.
„Určitě se podívej na pevnosti u Verdunu,“ radí mi Vašek. Jen matně si vybavuji, že tohle místo má cosi společného s první světovou válkou. Asi 20 km před Verdunem se definitivně loučím s Vaškem, který mi byl posledních několik dní hostitelem a průvodcem. Řídítka otáčí zpět do Lucemburska. Mezi mnou a domovem je Francie, Německo a Švýcarsko, jejichž jazyk a zvyky jsou pro mě španělskou vesnicí. Jen mimoděk mě napadá, že tohle úsloví původně mluvilo o vesnici české. Výraz „španělská vesnice“ vymyslel Johann Wolfgang Goethe a nahradil tím v německé řeči zabydlené „böhmische Dörfer“, tedy česká vesnice. Němci tímhle výrazem označovali něco neznámého a nepochopitelného. Goethemu, který do Čech často jezdil a měl tu mnoho přátel, přišlo tohle označení nepatřičné, a tak začal používat jiný příměr. Francouzi v téhle souvislosti mluví o čínštině (etre pour quelqu’un du chinois) a Španělé, ti mají místo španělské vesnice arabskou (el árabe). Z toho je vidět, že vesnice jsou v každém koutě světa trochu jiné a snad se mezi nimi neztratím.
Lotrinské vesnice leží v kraji zemědělců a krav, polí a pastvin. Mírně zvlněná krajina bez lesů, všude kolem jsou pole a louky. Potkávám také typické francouzské atributy – bagety a pétanque. Cestou z kopce vidím skupinku dědulů, kteří s velkým zaujetím míří kovovými koulemi na cíl. Na chvíli se jejich pozornost přesune na mě, mávají mi a přejí „bonne chance“.
Cestou do Verdunu potkávám téměř v každé vesnici vojenský hřbitov. Teprve tady si uvědomuju, kolik set tisíc mladých kluků skončilo svůj život v příšerné zákopové válce během 1. světové války.
Bitva u Verdunu se táhla 10 měsíců, od února do prosince 1916, vojenské linie se posouvaly sem a tam vždy o pár set metrů a každý posun stál spoustu životů. V krajině jsou všude k vidění krátery po vybuchlých granátech. Kdosi spočítal, že na každý čtvereční metr dopadlo 6 bomb. I když je krásný skoro letní den, doléhá na mě tíseň. Je jedno, jestli hroby jsou německé nebo francouzské, ke konci si vojáci na obou stranách přáli to samé – aby právě jich se tahle válka netýkala.
Od Verdunu to stáčím na východ, a pak po vedlejších cestách podél řeky La Meuse k jezeru Lac de Madine. Cestou vidím další francouzskou specialitu, legendární TGV. Na kolech tu potkávám hlavně muže středního věku ve sportovních úborech a na silničních kolech. „Bonjour,“ zdraví mě, když se míjíme.
I když městům se na cestách snažím spíš vyhýbat, Nancy bylo výjimkou. Projíždím tu známá náměstí Place de la Carriere a Place Stanislas zapsaná v UNESCO. Nádhera, která stojí za návštěvu. Vidím tu první městská kola ve Francii. Už jsem si začínal myslet, že Francouzi jezdí jen na silničkách. Zatím mě na cestě z Lucemburska provázely samé teplé dny a v ulicích města potkávám na kolech holky v minisukních a s hlubokými výstřihy. Vypadá legračně, když taková holka s miniaturní kabelkou má přes druhé rameno přehozený supermasivní těžký řetěz se zámkem na kolo.
Z Nancy pokračuju na východ do alsaského Štrasburku. V cestě mi ale ještě stojí pohoří Vogézy (Vosges), které svými vrcholy přesahujícími 1000 m n.m. tvoří přirozenou hranici mezi Lotrinskem a Alsaskem. V lesích je příjemně, osvěžuju se vodou z potoků. Není sezóna, a tak na stezkách přes hory nepotkám živou duši. Myslím, že v plném létě nebo zimě tu bude asi rušno.
Chyba se vloudí – v hrdosti nad svojí schopností neztratit se nikde, pouštím se zkratkou po nějaké čárkované cestě v mapě. Díky tomu bloudím, motám se dokola po lesních pěšinách, místy přenáším kolo přes vyvrácené stromy, dokud nepadne noc. Nakonec jsem rád, že jsem tu na vrcholech přespal. Odměnou jsou mi překrásné výhledy do krajiny, které bych si jinak takhle v klidu nevychutnal.
Ráno mě čeká dlouhý sjezd do Alsaska. Už v první vesnici je patrný odlišný styl staveb než v Lotrinsku. Jasně je tu cítit vliv Německa. Lotrinské jednoduché zemědělské usedlosti tu vystřídaly zdobené domky s květinami na balkónech a dokonale upravenými zahrádkami. Po cyklostezce podél kanálu řeky La Bruche se dostávám do Štrasburku.
Marně hledám most, kde měl podle pověsti chudý švec najít své
štěstí. Centrum Štrasburku leží na ostrově, obtékaném dvěma rameny
řeky Ill. Spojení centra s okrajovými částmi zajišťují na dvě desítky
mostů. Podle legendy se ševci po tři noci zjevoval ve snu duch, radil mu
vydat se do Štrasburku a najít tady své životní štěstí.
Hlavní město Alsaska leží na břehu řeky Rýn, která tvoří hranici mezi
Německem a Francií. Je to skvost, krásné je celé historické jádro města,
plné hrázděných domů. Navíc je tu všude spousta cyklostezek, které jsou
plné hezkých holek. V letních šatech jim to na kolech moc sluší.
Zajímá vás, jak to dopadlo se ševcem? Když po měsících putování
dorazil do Štrasburku, byl na konci svých sil. Zamířil na most, který
viděl ve snu a chystal se skočit do řeky a ukončit svoje trápení. V tu
chvíli šel kolem štrasburský občan, který se zajímal, co tu
pohledává.
„Jsem blázen, pane, uvěřil jsem snu a trmácel se přes půl Evropy až
sem hledat štěstí,“ svěřil se mu švec.
Štrasburčan se jen zasmál: „Sen je jenom sen, kdo by mu věřil? Zrovna
včera se mi zdálo něco neuvěřitelného – posuďte sám.“
A vyprávěl ševci svůj sen – prý viděl horu plnou drahého kamení, na
jejím úpatí rozedranou chalupu s rozbitým plotem. Užaslý švec poznal
v popisu svou vlastní chalupu, kterou před rokem opustil. Na nic nečekal,
rozloučil se a vrátil se domů. Hned jak se přivítal se ženou a dětmi,
které ho dávno oplakaly, šel za chalupu a krumpáčem začal kopat do skály.
Po několika úderech narazil na bohatou žílu zlata.
Loučím se se Štrasburkem a po mostě přes Rýn přejíždím do Německa. Rhein Radweg (Rýnská cyklotrasa) na německé straně řeky je prašná šotolinová cesta. Po pár kilometrech mám na kole nánosy prachu a při šlapání to začíná pěkně vrzat. Navíc se na cyklostezce množí uzavírky a lítá tu spousta mušek do očí, pusy i nosu. Radši pojedu po silnici a stáčím to směrem k městu Freiburg im Breisgau.
Na německý Freiburg, který má přes 200 tisíc
obyvatel, jsem už doma slyšel velkou chválu.
Cyklistickou infrastrukturu začal budovat jako jedno z prvních měst
v Německu a díky tomu je dnes i v německém měřítku výjimečný. Na
okraji města na mě zpočátku tak nepůsobí. Směrem k centru se ale množí
cyklisté, cyklopruhy, parkoviště pro kola. Čekám, až mi na semaforu padne
zelená a vedle mě se „štosují“ další cyklisté. „Ahoj, odkud
jedeš?“ ptá se jeden z nich. Prohodíme spolu pár vět, než
naskočí zelená a na závěr přeje šťastnou cestu. Pak se znovu opře do
pedálů a mizí v davu dalších velocipedistů. Je to skoro přízračný
zážitek.
Mám pocit, že ve Freiburgu jezdí na kolech snad úplně všichni. Maminy
s dětmi v sedačkách či přívěsech, mladí kluci a holky i senioři.
Někdy ani nestačí kapacita cykloparkoviště, kola jsou úplně všude. Na
německé poměry docela nezvyklá scenérie. Čím blíž jsem k centru, tím
je cyklistů víc.
A znovu na semaforu. Další kluk se zajímá, odkud a kam jedu, než na svém
kole zmizí ve spleti uliček v centru Freiburgu. Zájem místních o
„dálkaře“ není asi náhodný.
Čím blíže jsem k domovu, tím víc mě to tam táhne. Ale jednu zajížďku si přeci jen ještě neodpustím. Rozlehlé Bodamské jezero, které stále ještě čeká na mé objevení. Ale o tom zase až příště.
1. část – Praha –
Porýní-Falc
2. část – Příjezd
do Lucemburska
4. část – Přes
Švýcarsko zpět do Prahy
Mapa
cesty – úsek Dudelange (L) – Verdun (F) – Freiburg (D)
Rheinradweg –
cyklotrasa podél řeky Rýn