Expedice na kole a ještě k tomu se ženami

Kamarádi se mi už začínají vysmívat. Ostatní říkají, že jsem nějaký divný. Nebo taky, že si to teda umím zařídit. Pravdou ale je, že jsem v tom úplně nevině a že se to vždycky tak nějak vyvine, že tam ty ženský jsou.

Foto: NaKole.cz

O co jde? Každý rok se snažím uspořádat nějakou, jak my říkáme, expedici do vzdálených krajin na kole. Několikrát jsme už takto cestovali po Keni, Tanzanii a Malawi v Africe, Nepálu, Laosu a Vietnamu v Asii a naposledy po Kubě.

Oznámím známým a kamarádům nebo i na webu, že pořádáme určitou cestu. Nechci jezdit sám. Je to větší sranda, když jedeme čtyři nebo pět lidí. Víc už nechci, protože pak jsou problémy s ubytováním a přepravou. Nezapomeňte, že s sebou máme ještě kola a všechny věci v brašnách. Takže to je už pořádná skupinka lidí a hromada materiálu. Čekám, jestli se někdo rozhodne vypravit se za dobrodružstvím se mnou. Zájemců je vždycky dost. Asi osm lidí o cestě fakt hodně přemýšlí. Bývá to tak půl na půl co se týká počtu žen a mužů.

Přípravy vrcholí a termín se blíží. Všichni už vědí, do čeho půjdou. Však to také znají z promítání z předchozích cest. Obrat nastává ve chvíli, kdy chci zaplatit zálohu na letenky a potřebuji od spolucestujících něco kolem dvaceti tisíc. V tuto chvíli se skupinka začne zmenšovat. Většinou odpadnou první muži. Jsou přeci jenom živiteli rodin a není tak jednoduché na měsíc někam vypadnout a nechat rodinu bez prostředků a živitele. Ženy jsou v tomto ohledu mnohem spolehlivější.

Do odletu zbývají dva tři týdny. V tomto období pravidelně vypadávají další muži. Něco se přihodí, někdo vyhraje velkou zakázku nebo se jim najednou prostě nechce. Zruší účast na akci i když je to provázeno finanční ztrátou za storno letenky nebo už zaplacené vízové poplatky.

A je tu den odletu. Čekáme na letišti. Připadám si trochu divně. Po všech těch přípravách a spoustě zájemců se to podezřele často opakuje. Při cestě do Jihovýchodní Afriky do Malawi jsme byli tři. Dvě cizí ženy (tím myslím né manželky) a já. Vrchol všeho byla letošní cesta na Kubu. Zase jsme v den D čekali na letišti. Čtyři ženy a já. Takže se logicky nabízí otázka. Proč se mnou jezdí hlavně ženy? Že bych byl tak dobrý?

Ženy v expedici

Při první více méně ženské expedici jsem měl opravdu strach. Vydrží to? Nebude jim vadit nedostatek hygieny, špína, špatné nebo žádné jídlo? Nebudeme se hádat? Kladl jsem si podobné otázky a vyráželi jsme trochu s obavami.

Po poslední uskutečněné cestě jsem už asi naopak expert. Všechny ty obavy jsem už dávno hodil za hlavu. Cestuji s ženami a cestuji s nimi rád. Zjistil jsem totiž, že jsou většinou lepší než muži. Co se týká psychické výdrže, to už je dávno známé. Ženy se tak rychle nezhroutí při extrémních situacích a dovedou se s problémy s chladnou hlavou lépe vyrovnat než muži. Trochu horší to je v případě vyšší fyzické zátěže. V tomto případě je potřeba poněkud slevit a přizpůsobit se. Chlapi od přirozenosti spolu pořád chtějí soutěžit. To je sice hezké, ale když je člověk někde ve vyprahlé Africe s naloženým kolem, tak to není zas až tak nejdůležitější.

Ženy jsou daleko více přizpůsobivější. Lehce a s nadhledem řeší drobné denní problémy. Faktem je, že ne už tak problémy technického rázu. Opravit píchlou duši nebo něco na kole musím většinou já. Při jedné naší cestě se všem účastníkům navždy vryla do paměti několikrát denně opakovaná věta jedné z účastnic: „Pepíčku, asi mám zase píchlé kolo. Opravíš mi ho?“. A náš kamarád trpělivě odpovídal a lepil kolo. „To víš že ano, Jaruško“.

Co se týká fyzické námahy, připraví ženy také mužům překvapení. Dodnes ale můžeme vidět spoustu dokumentů, které ukazují, jak ženy v zemích třetího světa celé dny dřou. Tím chci jen naznačit, že přestože to jsou něžná stvoření, dovedou na kole podat dobrý výkon. Když už se rozhodnou na akci podobného typu vyrazit, podávají hodnotné výkony. Dokáží celé dny bez remcání šlapat i porce kolem osmdesáti a více kilometrů. Často jsem už toho sám měl docela dost a ty ženský pořád jely a jely.

Ženy ve ztížených podmínkách

Jediná věc, která ženám asi opravdu vadí, je nedostatek hygieny. Chlapi vydrží ve špíně neskutečně dlouho. Mám jednoho kamaráda, který si udělal rekord, když vydržel v jedněch slipech v Indii dva měsíce. To je ale samozřejmě extrém a trochu můžeme říct, že někteří muži jsou čuňata. U žen je všechno samozřejmě jinak a hygiena prostě musí být. Při jedné cestě v Africe nás účastnice po dlouhých průjezdech pustinami prosila: „Kluci, já bych se už fakt ráda alespoň trošku omyla“. Chápali jsme ji, ale když je málo vody a zbývá už jen ta v bidonu, co naděláte. Musí se to vydržet. To je ale extrém. Při všech ostatních výpravách je to většinou komfortnější a tyto problémy odpadají. V Asii se spí většinou v guest-housech a teče v nich i teplá voda. V Himalájích v lodžích, kde teče alespoň studená voda. Na Kupě se spí v casa particulares, což je ubytování přímo v rodinách. To je také docela pohodlí. A když se sem tam přespí jedna nebo dvě noci na pláži, tak se člověk vykoupe a umyje v moři. Ve vodě sice slané, ale dobré.

Moje úloha jako muže při expedicích se ženami je cosi jako dohližitel. Dalo by se to také nazvat otcovskou rolí. Dávám pozor, aby mé společnice příliš neotravovali domorodci mužského pohlaví. Trochu problematické to je právě například na Kubě. Mladí Kubánci mají možnost se ze svobodného ostrova dostat pryč, když sbalí a vezmou si nějakou cizinku. Podle toho to také vypadá. Na každém rohu se krásní Kubánci snaží sbalit mé společnice. Večer je neustále vyzývají k tanci v hospůdkách, kde při pití mochita z kubánského rumu krásně hrají kultovní kapely k tanci zvanému salsa. Těžko se mé ovečky hlídají. Některé z nich se vrací na ubytování velmi pozdě k ránu. Naštěstí si ale domů zatím žádná z nich Kubánce nepřivezla. Jednodušší to bývá v Africe, kde je například představa krásné ženy pro černého masajského válečníka diametrálně jiná. Tam bývám v klidu, jdu si poklábosit do kruhu stařešinů a společnice nechám společně s domorodými ženami připravovat jídlo a zpívat písně.

To jsou moje zkušenosti z cest, na které s námi jezdí čím dál tím více žen. Vždycky je ze všeho nejdůležitější, aby byla dobrá parta a dobrá nálada. Když si lidi ve skupině dobře rozumějí, od rána do večera se smějí a cestu si užívají, všechno jde snadno. Potom se i drobné problémy lehce vyřeší. Ponorková nemoc bývá jev, který se objeví v partě, která není sehraná a kde nepanuje dobrá nálada. Jsem moc rád, že na našich výpravách k ponorkové nemoci nedochází. Třeba je to také právě proto, že tam ty ženské jsou.