Svatební cesta na ležatém kole

Po třech letech si přítelkyně dala říct a nechala mě, abych jí koupil Azuba. Už na druhé vyjížďce ujela 100 km, což byl zhruba trojnásobek jejího dojezdu na klasickém kole. A když zjistila, že tělo na lehokole tolik nebolí jako na „klasice“, souhlasila se svatební cestou na kolech.

Ranní odjezd

Foto: Jirka Ptáček

Další fotografie

Vybral jsem rovinu podle Odry a Nisy k Baltu a zpět, abych jí to moc neotrávil (před začátkem cesty měla na lehokole odjetých jen asi 300 km) a taky jsem chtěl poprvé v životě vidět Balt. Z našeho území až k Baltu vede cyklotrasa Odra-Nisa. Díky tomu, že je to projekt tří hraničních států, jsou některé informační cedule i česky. Česky to ale bylo vždycky zezadu, takže jsme na to přišli až na zpáteční cestě :o) My jsme se nakonec rozhodli vynechat naše pohraniční hory a vyrazit až z Německa, kterým jsme jeli většinu naší cesty. Odra-Nisa je z 90 % asfaltová cyklostezka bez aut a po rovině. Dalo by se jet téměř celou dobu i na in-linech, zkrátka ideální trasa pro začátečníka. Většina cesty vede po jakémsi náspu. Zpočátku jsem měl za to, že jde o násep bývalé železnice, ale pak jsem zjistil, že jsou to spíše protipovodňové hráze. Vzhledem k tomu, že krajina je vlastně rovná, poskytuje ten násep nádherný rozhled do všech stran a lehokolista se celou cestu kochá rozhledem na krajinu plnou luk, mokřin a lužních lesů. Po cestě jsme projížděli téměř neustále nějakým Národním parkem a příroda a okolí je opravdu nádherné. Všude je obrovská spousta druhů ptáků, srnek, zajíců… a neuvěřitelná spousta různých motýlů. Často jsem měl co dělat, abych sebou neseknul, když jsem se začal věnovat víc okolí než jízdě na kole.

Co nám kazilo cestu, bylo počasí. Moje novopečená manželka Magda říkala, že bychom ho měli reklamovat. „Léto přece takhle nevypadá,“ komentovala první dva týdny v červenci. Nenašli jsme ale nikoho, u koho by se reklamovat dalo :o( Nezbylo, než se smířit s deštěm, který nás provázel většinu cesty. Balit suchý stan nebo ho stavět bez deště se nám povedlo tak jednou nebo dvakrát. Postupně jsme se naučili ignorovat slabší formy deště a náladu nám kazily jen lijavce a bouřky. Naštěstí netrvaly nijak dlouho. Vždycky jsme se někde zastavili, počkali jsme chvíli, až přejde to nejhorší a pak jeli dál. Chránilo nás oblečení od CZ BMI a díky tomu jsme byli pořád docela v suchu. Vyzkoušel jsem si také termoprádlo Devold, do kterého mě ukecali ostatní návštěvníci diskuse serveru NaKole.cz. V teple chladilo, v chladu hřálo a opravdu to nesmrdělo! Vlna je zkrátka opravdu úžasný materiál a asi už nebudu nosit nic jiného ani doma či do práce.

Když jsme dojeli do Reithu a konečně uviděli moře, byli jsme dost zklamaní. Původně jsme tu plánovali tak dva dny koupání. Hnědé špinavé vlny se převalovaly hnány větrem a bičovány provazci deště a blesky. To vše se v rychlém sledu střídalo s pařícím sluncem. Než si Magda uvařila krupicovou kaši, třikrát jsme zmokli. Zkoušeli jsme jet ještě asi deset až patnáct kilometrů dál, ale pak jsme to otočili a vyrazili na jih. Zpátky domů.

Jak jsem už psal, cestu k moři jsme absolvovali většinou Německem. Do Polska jsme zajeli dvakrát, vždy na dva dny. Pokaždé to znamenalo absenci jakéhokoli značení a po cyklostezkách ani památky. Hrozný povrch silnic a všude spousty aut s bezohlednými řidiči. U Baltu proto nastalo rozhodování, jestli se vrátit Polskem nebo Německem. Jenže na ty kvalitní cesty bez aut se tak rychle zvyká. Do Německa nás lákalo i chování řidičů. Nikdo tady cyklisty neohrožuje, divoce nepředjíždí v zatáčce, netúruje nervózně motor, když nemůže deset metrů předjet, netroubí ani neukazuje sprostá gesta z okýnek.
Navíc se přidala zkušenost ze Štětína, kdy jsme jeli poměrně dlouho celým předměstím. Magda poprvé v životě viděla gheto takhle zblízka. Pohled to byl opravdu neutěšený. A sbíhající se lidé, kteří v nás viděli exotiku na divných kolech, na ni nepůsobili právě příjemně. Docela jí to otřáslo, přestala se cítit bezpečně a chtěla hned z Polska pryč. Kvůli tomuto zážitku a kvalitě cesty jsme se nakonec rozhodli jet zpátky Německem, tedy stejnou cestou.

Náladu mi kromě počasí kazilo ještě to, že jsem druhý den ztratil snubní prsten. Přišel jsem na to ale až o den později. Vracet jsme se nechtěli, navíc ani jeden z nás nevěřil, že ho najdeme. Ani jsem nevěděl, kde přesně se to stalo.
Při cestě nazpět se mi zdál v noci sen. Viděl jsem ztracený snubní prsten na místě, kde jsme se koupali. Ležel tam téměř zašlápnutý na kraji trávníku a cesty. Když jsme tam předposlední den cesty dorazili a začali na tom místě hledat, ani jeden z nás nevěřil, že bychom ten malý kroužek byli schopni najít. Ani jsem si nebyl jistý, jestli je to právě tam. Když už jsme to vzdávali, najednou jsem ho uviděl. Ležel přesně na tom místě, kde jsem ho viděl ve snu.

Cesta zpět byla fajn až na to, že jsem si jedno ráno při balení vyhodil rameno. Chtěl jsem nadzvednout a posunout naložené kolo a najednou jsem klečel a tekly mi slzy. Rameno vypadalo nějak divně. Zapřel jsem se o strom a zkusil ho vrátit zpátky. Chruplo to, najednou jsem zase klečel a slzy mi tekly proudem. Nakonec jsem dobalil a vyrazili jsme.
Moc to ale nešlo. Nemohl jsem pohnout rukou a cítil, jak to otéká. Nedalo se jet. Nakonec jsem povolil a po sedmi letech jsem do sebe nacpal prášky proti bolesti. Pak to šlo nějak přežít a jet. Vedlejším účinkem ale bohužel bylo nechutenství a zvracení. Jel jsem takhle tři dny. Myslel jsem, že to do Čech zvládnu. Jenže v noci jsem spal vždycky tak hodinu, protože při sebemenším pohybu mě vzbudila bolest. Stále jsem myslel, že se to zlepší, ale bylo to pořád stejné, ne-li horší. Přes den jsem ujel osmdesát kilometrů, v noci nespal a na jídlo neměl pomyšlení. A když pomyšlení na jídlo přišlo, většinou jsem ho cestou vyzvracel.
Po třech dnech jsem to vzdal. Dojeli jsme do Görlitzu, což je asi 50 km od našich hranic. Tady jsem zavolal tátovi, který pro nás přijel s dodávkou a odvezl nás domů. Další dva měsíce jsem strávil doma na neschopence.

Přesto všechno to byla nádherná cesta nádherným krajem a můžu ji každému jen doporučit. Rovinatá krajina je jako dělaná pro ty, kteří s kolem začínají. Já se občas nudil a závodil vždy pár kilometrů s cyklisty na klasických kolech. Pokaždé, když jsme vyjeli mimo cyklostezku a našli nějaký kopec, tak jsem dřel i při cestě dolů, jen aby to chvíli jelo :o).

Vyměnit české peníze za eura je nemožné i ve velkých městech a velkých bankách. Takže pokud s sebou nechcete tahat všechnu hotovost, nejlepší je karta, se kterou se dá vybírat v zahraničí. Na severním konci cesty jsme projížděli tak malými vesničkami, že tam nebyl žádný bankomat, ale jinak to bylo celou cestu bez problémů.
Koupit vodu či jiný nápoj v láhvích s sebou byl problém. Šlo to jedině ve velkých samoobsluhách ve městech či „nápojových“ obchodech. PET láhve jsou zálohované!
V neděli mají Němci zavřeno opravdu všude, i supermarkety ve městech a často i hospůdky a občerstvení po cestě. Počítejte s tím, že v neděli si prostě nic nekoupíte a nakupte si raději dopředu.
Kempy jsme u cyklotrasy našli jen dva a oba dopoledne, takže jsme je nevyužili. Možná byly někde poblíž, nevím, neměli jsme podrobnou mapu. Chtěl jsem si zkusit cestu bez podrobného plánování a nechat toho víc na osudu :o) Zkoušeli jsme se zeptat v penzionu, ale cena nás omráčila (řekli nám 40 euro za osobu), a tak jsme spali ve stanu vždy v nějakém remízku u cesty za hranicemi Národního parku.
Hlavně na severu v menších městech a vesničkách používají naprosto 100% fungující zpomalovací zařízení. Asfaltová silnice vede k ceduli s názvem města, kde náhle ostře končí a v celém městečku je cesta z kočičích hlav pamatujících minimálně ještě Hitlera. Tam se prostě nedá jet více než dvacet nebo třicet :o) Někdy se to dalo projet po chodníku, ale často jsme se kodrcali po oněch kočičích hlavách a většinou ještě za mokra. Nemít celoodpružené kolo, tak bych to vedl.

Fotogalerie