Jídlu jsme na Velké cestě věnovali zvláštní pozornost. V brašnách s námi cestovalo kompletní kuchyňské vybavení. Měsíční cesta s malými dětmi v polních podmínkách vyžadovala trochu víc plánování, které se ale vyplatilo.
Posledních pár let trávím povětšinou někde v blízkosti plotny. Anička má tak jako mnoho jiných dětí potravinovou alergii a tahle nemoc mě přinutila víc se soustředit na to, co má naše rodina na talíři. Hodně jsem experimentovala s různými stravovacími programy – makrobiotikou, vegetariánstvím, syrovou stravou, a to především na sobě. A nemohla jsem si nevšimnout, jakou moc má potrava hýbat s osobní energií, náladou, s tělesnými proporcemi a dokonce i se sny. Cesta byla další příležitostí v téhle oblasti.
Krmit malé děti měsíc hospodskou kuchyní, to jsme zamítli hned na začátku. Na druhou stranu jsme si nedokázali představit, jak bude vypadat vaření na cestách a jak to půjde dohromady se šlapáním na kolech. Instantní přípravky jako polívky v pytlíku nebo instantní kaše v dětské stravě nemají co dělat, takže to evidentně chtělo dobrou radu od zkušených. Do vyhledávače NaKole jsem zadala heslo „vaření“ a vysypalo se na mě kolem patnácti odkazů. Diskuze o vaření ukázala, že většina lidí hledí vystačit s instantním jídlem. Naštěstí to není jediný způsob, jak ukázala Evina Navrátilová ve svém příspěvku plném receptů. Jak jsem sama vyzkoušela, vařit se dá i v polních podmínkách a dobře a z čerstvých potravin a kupodivu to není ani moc pakárna.
Při balení jsem si taky vzpomněla na rodinu Sztulovu, která v roce 2004 projela s dvouletým Míšou celé Finsko. Tak jsem hned vyhrabala telefon a zavolala mamině Simoně a vyptala se na zkušenosti. Hodně mi pomohla jejich rada, jak uchovávat sypké potraviny (luštěniny, rýže, mouka, ovesné vločky) v litrových lahvích od mléka se širokým hrdlem.
Kuchyně nakonec zabrala velkou část jednoho vozíku a jedny postranní
brašny. Vařili jsme na Colemanovi s plynovou kartuší, bohatě stačila sada
3 hrnců se dvěma víčky. Dvě náhradní kartuše vydržely při úsporném
provozu 14 dní, v Rakousku jsme koupili náhradní. Mít víc času, asi
bychom využili i nápad na mobilní
kamínka, to ale asi až někdy příště. :o)
Plusem našeho vařiče bylo zabudované zapalování, díky kterému jsme
nemuseli hledat neustále sirky nebo zapalovač. Horší byla stabilita, najít
v terénu kus rovné plochy na vaření občas býval problém. Více
zkušeností k vařičům najdete v diskuzi Vařič na kolo.
Na papír jsem připravila vzorový jídelníček na dva týdny dopředu – recepty byly použité z dětských kuchařek, vegetariánské a Kršnovy kuchařky. I když nejsme stoupenci hnutí Haré Kršna, musím říct, že mi Kršnovci podstatně rozšířili vnímání – minimálně hrách dostal pro mě úplně jiný rozměr. Dály, luštěninové polévky, mají mnoho obměn a vždycky jsou vynikající. Indické koření a směsi, to je kapitola sama pro sebe. A pak jsou tu přirozeně výtečné čapátí nebo purí, pečené nebo smažené obilné placky. V zásadě mouka, voda a sůl, a výsledek je vynikající, že se rodina oblizuje až za ušima.
Balení kuchyně zabralo celý den. Plastové lahve se základními potravinami byly hotové hned, pár doplňků jako škrob na zahuštění, karob, slad, rozinky, obilná káva a čaje a hlavně hromada koření. Celá krabice malých igelitových pytlíčků s lepícím „zámkem“, a díky tomu jsme ze základních surovin vytvořili pokaždé jinou variaci chutí.
Původně jsem si předsevzala třikrát denně teplé jídlo. Tahle představa se postupně smrskla na dvě teplá jídla ráno a večer, zbytek tvořilo ovoce, někdy pečivo s Perlou. Základem byl rovný plácek na postavení kuchyně. To bylo poměrně důležité, hned druhý den cesty jsem se málem opařila, když se ešus poroučel z vratké lavičky. Od té doby jsem nejraději vařila na zemi. Důležité bylo zabavit přitom děti v dostatečné vzdálenosti, aby se při svých hrátkách neopařily nebo nezapálily. Václav je většinou zaměstnal při vykládání a nakládání věcí, které prakticky nikdy nekončilo. Nejlepší bylo vaření na dětském hřišti – kombinace laviček se stolem a v dohledu hrající si děti, to byla naprostá idyla. Druhou podmínkou vaření byla voda – na uvaření oběda s polévkou a čajem, včetně umytí nádobí, jí stačilo 6 litrů. To byl objem, který jsme se snažili vždycky mít s sebou. Zbytek jsme skládali ze suchých potravin (rýže, mouky, vloček, jáhel, kukuřičné krupice, čočky) s čerstvou sezónní zeleninou. Výsledkem pak byly müsli, kaše naslano i nasladko, placky, zeleninové i dálové polévky, vařené brambory se zeleninou, těstoviny s omáčkami a podobně.
Někdy jsme na oběd zaskočili do restaurace, pokud měla zahrádku. Prakticky nikde jsme nenarazili na jídlo upravené pro potřeby malých dětí. Ale číšníci většinou přijali náš požadavek na „kus masa jen tak osolený bez koření opéct na přírodno“. Jindy jsme si z jídelního lístku v oddílu „přílohy“ poskládali třeba rýži s dušenou zeleninou. Občas se na nás chodili kuchaři dívat a optat se „jak to vlastně mají udělat“. A jednou nás kuchař pozval k sobě do kuchyně a my jsme si nadiktovali něco úplně bez vazby na jídelní lístek.
A abych se vrátila na začátek – tentokrát se mi úplně vyhnuly pocity slabosti, které musím zahánět čokoládou nebo zmrzlinou. Myslím, že tělo krmené čerstvou a rozumně poskládanou potravou, se umí odměnit dobře šlapajícím motorkem i veselou myslí.
1. část – Přípravy
2. část – Trasa
3. část – Jak to
snášely děti
4. část – Jídlo a
vaření
5. část – Zdraví
6. část – Jak
jsme spali