NaKole.cz
Norsko 2024 aneb za tučňáky a pižmoni
Dovrefjell
Dovrefjell je pohoří v jižním Norsku v krajích Møre a Romsdal, Trøndelag, Innlandet. Na severu je odděleno údolím Sunndalen od pohoří Trollheimen, na jihu je odděleno údolím Romsdalen od Reinheimenu. Východní část protíná norská páteřní silnice E6 (Drivdalen). Z východu je pohoří ohraničeno Orkdalenem, za nímž se rozkládá masiv Forolhogny. Na západě u Åndalsnesu svahy padají do vod Romsdalsfjordu a na severozápadě je odděluje Langfjorden od poloostrova Nordmøre.
Nejvyšším vrcholem pohoří je Snøhetta (2286 m n. m.), za ní následují Svånåtindan (2215) a Skredahøin (2004). Díky nim je po Jotunheimenu druhým nejvyšším pohořím v Norsku. Hory patří do systému Skandinávského pohoří a jsou budovány velmi starými horninami z období kaledonského vrásnění. Zajímavým zástupcem dovrefjellské fauny je pižmoň. Jádro pohoří je chráněno jako Národní park Dovrefjell Sunndalsfjella (Dovrefjell Sunndalsfjella nasjonalpark).
Horská tundra je bohatá na množství rostlinných druhů, mimo jiné i proto, že část podloží tvoří vápence, které jsou v norských horách jinak velmi vzácné.
A v noci se přihnal vichr
V průběhu noci se přihnal vichr, který počal mlátit stanem takovou silou, že jsem vytvářela katastrofické scénáře, jak rupne tyčka nebo se roztrhne tropiko. Svou intenzitou mi to připomínalo malé tornádo, nebo se mi to alespoň tak jevilo. Tentokrát byl se mnou vzhůru i Luboš a dost se divil, proč to s naším příbytkem tak mlátí, když jsme v žádném případě nespali na nejvyšším vrcholu okolí, ba naopak, z jedné i druhé strany jsme byli chráněni skalním masívem. Vysvětlení možná bylo ve faktu, že jsme tábořili v nejvyšší části úzkého a horami sevřeného údolí, takže mohly vznikat turbulentní proudy. V době mezi 2,45 až 6,45 jsme prakticky nespali, jak jsme se báli o stan, a netroufali jsme si ani oko zamhouřit, což ostatně ani díky hluku z venku nešlo. To nám ten den pěkně začínal.
V průběhu noci jsem musela za potřebou pouze 5x, takže jednoznačně nastalo zlepšení, a do naha jsem to spáchala jenom třikrát, jelikož se mně povedlo dvakrát vyhmátnout mezeru v dešti, a honem vystřelit ven.
Vítr z Arktidy
Byla příšerná kosa, vichr z venku vanul patrně z Arktidy, což nám později potvrdil i satelitní komunikátor, který hlásil varování před „mrazivým větrem". Jediná přijatelná poloha, která nám umožňovala udržet si co nejvíce tepla, byla na boku zády k sobě, s pokrčenými dolními končetinami. Dotýkali jsme se prdelemi a snažili se navzájem alespoň trochu zahřát. Oba jsme na sobě měli veškeré oblečení, a Luboš dokonce tři mikiny. Vnitřkem stanu to brutálně protahovalo, skoro jako kdybychom byli venku, čepice na kebuli se jevila více než nezbytná.
Zima pokračovala i ráno, a Lubošovi nenajel glukometr. Musel si ho na pár minut strčit do spacáku, aby se vůbec probral k životu. Přístroj, ne Luboš, ten měl natolik ledový nos, že se dal snadno splést s mrtvolou. Naměřil si cukr 6,2 a zakutal se zpátky do vrstvy peří, z níž mu čouhal jen ten studený frňák.
Náš satelitní komunikátor umožňoval oboustranné zasílání zpráv s rodinou a toho rána mi od ségry přišlo následující: „Vyrazíme na kola, než bude nesnesitelné horko." Byla zrovna s manželem a dětmi na cyklo dovolené v Rumunsku. Zatímco mi jektaly zuby, snažila jsem se třesoucí rukou nadatlovat v odpovědi něco ve smyslu, že nám může pár stupňů poslat.
Jak jsem se rozhodla vyzkoušet Lubošovu trpělivost
Můj manžel se mnou má nesmírnou trpělivost, ostatně mu nic jiného ani nezbývá, pokud nechce být vdovcem. Dnes jsem se rozhodla vyzkoušet jeho schopnost klidně a oddaně snášet zbytečné čekání, a to tím, že jsem si až těsně před odchodem z tábořiště uvědomila, že nemám svou nezbytnou čůrací utěrku. Zůstala viset v předsíňce stanu, kde jsem ji jednoduše zapomněla. Luboš se ani nepokusil navrhnout, že bych dnes mohla šlapat bez ní. To v žádném případě nepřicházelo v úvahu. Bez řečí shodil batoh, odepnul obal se stanem, což obnášelo vycvaknout několik gumicuků, stan vytáhl ven, rozložil, bojuje zatím s větrem, který mu jej chtěl z rukou vyrvat, a to vše jen kvůli tomu, aby se Leonka mohla zanořit mezi záhyby tropika a hadr na čůrání vydolovat. Ani u toho neremcal, když znovu zabalil stan, strčil do obalu a ten pečlivě připnul na batoh. No co, aspoň se pocvičil v činnosti zvané „rozborka a sborka".
I s tímto mým extempore jsme měli slušný odpich, a to již v 11 hodin. Určitě tak brzký odchod byl dán tím, že jsme nad ránem vůbec nespali, takže odpadlo zaklapávání budíku a přemlouvání, že ještě deset minut a fakt už jeden z nás vstane.
Holčičí pokec na WC
Sestup k chatě Reinheim byl provázen poryvy arktického, mrazivého větru, který nás pronásledoval už na tábořišti, takže není divu, že zatímco Luboš se rozhodl ještě využít luxusu dřevěné kadibudky, a trůnit na polystyrenovém prkýnku, já na sebe honem rvala zateplené kraťasy a rukavice. Jelikož se Luboš stále nevracel, vyfotila jsem si zajímavý teploměr, odkazující na praktické rady, jak se chovat v přírodě u každé desítky teplot. Tam jsem taky potkala dva natěžkisty, tedy turisty, nesoucí si, podobně jako hlemýžď, svůj domeček na zádech. Zimou se třesoucí dívčina s radostí shodila těžké zavazadlo a prosila mě, abychom pokec přesunuly někam do závětří. To se snadno řekne, hůře udělá, ale jediné takové místo bylo v kadibudce. Jednu obýval Luboš, my se zavřely do druhé, a hodily řeč. Ona byla Němka žijící ve Francii a zmrzle mi líčila, jak se nechali s přítelem včera dopoledne zlákat pěkným počasím a vyrazili na pokračování vandru, což se jim krutě vymstilo. Šlapali skoro celý den v dešti a takto i stavěli stan, kdy měli vše mokré. Teď ona má plné zuby toho všeho obecně a přítele obzvlášť.
Plně jsem jí rozuměla.
Údolí stínů
To již vyšel ven i Luboš a připojil se k nám i pomlouvaný druh turistky. Oba s Lubošem jsme se jim snažili vymluvit jak táboření na otevřené planině, tak výstup na norskou Sněžku - Snøhetta, což chtěli spáchat dokonce s plnou polní. Ani s jednou radou jsme neuspěli, tak jsme jen pokrčili rameny, kdo chce kam, pomozme mu tam, více už udělat nemůžeme. Před závěrečným rozloučením jsme je ještě varovali, že stan tady v této nadmořské výšce rozhodně nepostaví, všude se nacházejí kamenná pole, šli totiž v opačném směru než my, tedy ze zeleně do šutrového pekla. Chlap byl zarputile přesvědčený, že nemáme pravdu, přece nemůže existovat místo, kde by stan vztyčit nešel, stačí přece jakž takž rovný plácek.
Konečně jsme byli schopni pokračovat a rázem jsme se ocitli v údolí stínů. Těsná dolina, zařezaná mezi dva horské valy, neumožňovala příjem slunečních paprsků a převládalo tam šero a chlad. Mě klasicky přepadl hlad, ačkoliv jsme měli v nohách pouhých 700 metrů, takže jsme, vzdor absenci tepla a světla, vyhlásili svačinu. Já zpráskala jednu müsli tyčinku, Luboš nechtěl nic, asi se mu to od snídaně zdálo příliš brzo. Jeho boj, ovšem využil pauzy jinak - navlékl na sebe další vrstvu.
Já nesmrkám, já vyhlížím masoxy
Věděli jsme, že jsme se již ocitli v habitatu pižmoňů, kterým jsme po vzoru pojmenování z vandru v Grónsku říkali masox - masoxové, což tehdy vzniklo zkomolením anglického slova pro pižmoně Musk Ox.
Už roky trpím celoroční rýmou a kudy chodím, tudy smrkám. Nejinak tomu bylo i nyní, ba naopak, ještě hůře díky vysazení léků na alergii. Jak jsem pořád smrkala, což znamenalo zastavení, vydolování kapesníku, frknutí soplu, schování nosočistopleny, aby se vše za pár metrů zopakovalo, Luboše to pomalu přestávalo bavit.
„Já nesmrkám, já to provádím úmyslně," oponovala jsem, „vyhlížím totiž masoxy."
Opět mi to plně uvěřil.
Jak jsem nás blbě navedla a my museli přes potok dvakrát
Po 1,1 km nás čekalo překonání potoka s peřejemi, či spíše mikropeřejemi, přičemž hladina byla tak akorát na přeskákání po kamenech, bez nutnosti zouvání se do brodících bot. Jak jsem se vydala srdnatě do toku, spočívajíc jednou nohou na břehu a snažíc se druhou došlápnout bezpečně buď na šutr, nebo na druhý břeh, skoro jsem tam zahučela Mám totiž krátké nožičky, a abych zabránila natažení třísel, byla jsem ochotná riskovat pád do vody, před čímž mě zachránil Luboš. Opatrně mě sledoval a přispěchal honem na pomoc, přičemž jsem se mu za to odvděčila zapíchnutím hůlky do jeho lýtka. Neúmyslně samozřejmě, ale těžko jsem mu to vysvětlovala, a musel se tak následně odškodnit půlkou müsli tyčinky. Asi bych ho musela bodnout i do stehna, aby snědl celou.
Po pár stech metrech jsme dorazili k další soustavě potoků, kde se Luboš pokusil převzít roli navigátora, která patří mně a je naprosto nezpochybnitelná. Odsekla jsem mu, že pánem map jsem já, a ať se zařadí za mě. Díky tomu se mi povedlo nás tak blbě navést, že jsme přes potok museli rovnou dvakrát. Jednalo se totiž o rozvětvenou říčku s dvěma rameny a já zvolila přechod přes ně. Holt i mistr tesař se někdy utne. Luboš rozumně chtěl na druhou stranu ještě v místech, kde byl potok tvořen jedním pramenem.
Jak Luboš začal bublat
Luboš začal bublat, chudák. To už tady dlouho nebylo. Proč? Z čeho? Z vody? Byla kontaminovaná bakteriemi či viry? Ačkoliv jsem se mu v tom snažila zabránit, omezil příjem tekutin. Měl bohužel pocit, že se mu jeho stav horší právě pitím.
Dorazili jsme k vodopádu s jezírkem, kde jeden člen výpravy musel s WC papírem dozadu do skal. Ne, tentokrát to nebyl Luboš, nýbrž já. Pauzu jsme nazvali kakací. Zatímco jsem 100 metrů daleko vykonávala, k čemu mě donutila má střeva, Luboš se libě natáhl na velký kámen a vyhříval se na sluníčku. Už mu konečně bylo trochu lépe. Mrkla jsem na mobil kvůli vzdálenosti, měli jsme za sebou 2,3 kilometru. Když jsem se chtěla k Lubošovi připojit a vyplesknout se na šutr taky, počal vanout tak mrazivý vítr, jako by pocházel přímo ze Sněžky - Snøhetta, takže nás vyhnal a donutil k dalšímu pochodu.
Následovalo několik potoků, které se daly překonat po kamenech v jejich korytu, a při přeskakování z jednoho šutru na druhý jsem skoro hodila tlamu, jak mi to na obrovské ploše podklouzlo. Svou roli patrně hrál i drobný písek na podrážce, sloužící jako valivý podklad.
Jak jsem měla na sobě kuklu, teplého kulicha i kapuci
U dalšího jezírka jsme po 3,2 km zakotvili, jelikož Luboš projevil touhu sežrat druhou půlku müsli tyčinky. Já se vytasila taky s müsli tyčinkou a zpráskala ji celou. Na den jsem měla přiděleny dvě a zatím se mi to povedlo dodržovat, což se konalo snadno díky tomu, že pouze tyto dvě tyčinky jsem nosila příručně. Při pauze, jak je naším zvykem, nám foukal silný vítr. Byl natolik studený, že jsem si nandala ještě kapuci, přičemž už jsem na kebuli měla kuklu a teplý kulich, a celkem jsem tak na hlavě dosáhla tří vrstev.
Po 3,5 km jsme se ocitli u něčeho, co vypadalo jako lovecká chata. Hned nás přemohlo nadšení. Co by se tady mohlo chytat jiného než pižmoni? Tak kde jsou? Ať jsme se rozhlíželi všude dokola, tak ani stopa po masoxech.
V 15 hodin Luboš zavelel, že do hodiny musíme mít postavený stan, jelikož začne pršet. Díval se starostlivě na oblohu, která mi připadala tak nějak furt stejná, tedy sem tam mrak, a dle mého názoru se nijak nelišila od nebe, které slibovalo pěkné počasí. Už jsem si ale v minulosti ověřila, že Luboš v tomto ohledu má dobrý cit pro změnu počasí, takže jsem mu to odkývala.
Tohle Lubošovi nikdy neodpustím!
Luboš dokonce odmítl společné foto s použitím stativu na hraně kopce s poukázáním na zbytečnou ztrátu času, kterou bychom tím strávili, a mě tím strašně naštval. Tohle mu nikdy neodpustím! A to vše kvůli takové blbosti, že bychom mohli zmoknout a mít následně mokrou výbavu.
„Tady se pižmoni pižmoní," snažil se Luboš zvednout mou náladu poukázáním na rozryté jakoby koleje v blátě na sestupu z kopce.
„Pižmoni se pižmoní?" nechápala jsem se a úplně jsem údivem zapomněla, že se na něj vlastně zlobím a to fakt hodně.
„No jako že se válí v hlíně," nadšeně vysvětloval.
Pohlédla jsem na stopy v půdě, vypadající jako od divočáků, a dala mu za pravdu.
Pižmoni!
Jak jsme stavěli stan s prvními kapkami deště
K řece, kde jsme se rozhodli založit tábor, jsme dorazili v 15,48 po 5,3 km. Dlouze jsme hledali místo natolik nízko, aby nám tam pokud možno co nejméně foukalo. Museli jsme sejít až skoro k břehu. Bohužel místo na kopci s výhledy do okolí jsme si ani jeden netroufali vybrat, dokonce i já jsem zaujala tohle rozumné stanovisko, tím spíše, že předpověď na večer a noc činila v nárazech až 50 km/hod. Vítr ostatně silně foukal již nyní, a to jsme byli skoro u řeky, proto jsme stan orientovali tak, aby co nejméně kladl odpor, a to bez ohledu na to, že bych alespoň trochu toužila mít rozhled do krajiny. Chtěla jsem něco namítnout, ale najednou zadul vítr a já zavřela pusu dříve, než jsem stihla něco říct. Už jsem tady zažila několikrát natolik intenzivní strach z větru, že jsem akceptovala, byť nerada, racionální rozhodnutí vybrat si bezpečné místo.
Stan jsme stavěli s prvními kapkami deště, takže jsme to přesně načasovali. Pršelo ovšem jen tak dlouho, dokud jsme ho vypínali, pak už vysvitlo sluníčko a u toho taky zůstalo. Mohli bychom stan zbourat a zase pokračovat, ale už se nám nechtělo. Však co, nejsme placeni za ušlé kilometry, navíc se rýsovala reálná možnost spatřit na vlastní oči pižmoně, kterých se tady dle neklamných stop muselo vyskytovat větší množství.
Takhle průzračnou vodu jsme tady ještě nepili
Vydali jsme se pro obligátních několik litrů vody. Jelikož jsme dnes ušlapali málo, celkem dost nám jí zbylo, takže jsme nabírali pouhých 8 litrů místo obvyklých 11. Oba jsme nechápavě zírali na čisťounkou tekutinu. Takhle průzračnou vodu jsme tady ještě nepili. Snad se to podepíše i na zlepšení Lubošova stavu, a i když už mu bylo mnohem lépe, tak úplně dobře se necítil.
Luboš si naměřil cukr 4,5, což korespondovalo s tím, že dnes skoro nic nejedl.
Pustila jsem se do přípravy večeře, a vařič se moc nevytáhl. Napadlo mě zkusit vyměnit bombu, takže jsem nasadila novou a kromě výrazně vyššího výkonu se objevilo specifické hučení. Znělo to, jakoby startoval Boeing. Honem jsem pokračovala, abych se co nejdříve mohla najíst. Vzdor dnešní krátké vzdálenosti jsem už měla celkem hlad, to už se asi o slovo hlásil ten trekařský a zuřivě klepal na žaludek. No a copak se dnes servírovalo? Pro mě pikantní kotlík s bulgurem a pro Luboše pikantní těstoviny s rajčatovo-česnekovou omáčkou.
Pižmonice s pižmoňátkem
V 18 hodin jsme už oba byli napapaní s vyčištěnými zuby, já pastou, Luboš fernetem, a leželi jsme ve spacácích. Zatímco Luboš si četl, já se místo poslechu uchoknihy věnovala dopisování restů v deníku, a jelikož jsem tak konala v klidu vleže, nikoliv v rychlosti vestoje, zápisky tomu i odpovídají. Místo nahrabání s nutností luštění jsou jakž takž čitelné. Luboš to zalomil, ještě než jsem měla hotovo, a hlasité chrápání se neslo daleko do kraje. Snad to neodradí a nevyděsí masoxy!
Pomalu jsem se ke spícímu Lubošovi přidala i já, a byla jsem v 21,08 probuzena jeho výkřiky zvenku, když šel močit. Okamžitě jsem byla vzhůru. Snad mou pusinku nejmilejší nenapadlo nějaké zvíře, vyděsila jsem se.
Situace byla mnohem prozaičtější. Luboš spatřil na obzoru dva pižmoně, pižmonici s pižmoňátkem. Tohle jeho upozornění mě rázem dostalo na nohy, honem jsem si na oči narvala optiku, bez brýlí bych viděla tak s bídou na svou ruku, popadla foťák, vystrčila svou hlavu i techniku ze stanu a nadšeně zírala na dvojici za potokem. Joooo, viděla jsem je taky, radovala jsem se. Bohužel snaha zachytit je na pixely paměťové karty nevyšla díky velké vzdálenosti a přílišnému šeru, či spíše skoro tmě. Ale jsou tady! To vědomí mi stačilo.
Odkaz na fotogalerii
Norsko 2024 - sileni-sobi - album na Rajčeti
Odkaz na cestopis, kde se mimo jiné dozvíte, jak vzniklo pojmenování „za tučňáky"
2024_cestopis_Norsko.pdf
Fotogalerie
Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin
Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou
Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle
Vyzkoušejte:
U Rokycan najdete cyklistický ráj
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 - 2. část
...s mírným zpožděním... Z Litvy do Lotyšska Tuto cestu jsem si poprvé ani nepsala žádný deníček, ani nic…
Norsko 2024 aneb za tučňáky a pižmoni
Dovrefjell Dovrefjell je pohoří v jižním Norsku v krajích Møre a Romsdal, Trøndelag, Innlandet. Na severu je…