NaKole.cz
Pobaltí 2023 - 2. část
...s mírným zpožděním...
Z Litvy do Lotyšska
Tuto cestu jsem si poprvé ani nepsala žádný deníček, ani nic nenamlouvala do diktafonu, takže vzpomínky teď trochu lovím v paměti. A ono to nějak jde. Ty cyklodovolené poskytnou vždycky tak silné zážitky, že si je dokážu vybavit i po letech. Jedenáct měsíců v roce mi dny splynou do jednoho, ale za ten měsíc strávený na cestách si dokážu vybavit každičký okamžik i po delší době. Často takto s mužem vzpomínáme - pamatuješ, jak jsme tehdy... zasníme se a je to zpátky. Dokážeme si vzpomenout na každý konkrétní nocleh. Stačí fotka, pohled do mapy a je to zpátky.
Na start, do jižní Litvy, jsme se dopravili autem. Původní plán sice byl přejet přes Polsko vlakem, ale když jsme jízdenky, jak je naším zvykem, sháněli na poslední chvíli, bylo už plno, respektive vlaky jezdící přes Polsko neměly volnou kapacitu na přepravu kol. Když jsme zkoušeli klikat na jiné termíny, zjistili jsme, že bychom se nechytali ani nákupem půl roku dopředu - potřebné dálkové vlaky totiž disponovaly přesně jen třemi háky pro přepravu kol, což nám jaksi nestačilo. A když můj muž začal vymýšlet různé šílenosti typu, že dojedeme vlakem 100 km od hranic a to už přece přejedeme na kole jako nic, řekla jsem rázně, že nepřichází v úvahu. Chtěla jsem jet do Pobaltí, ne do Polska. Kilometráž byla už tak našlapaná. Kdyby to bylo jenom na mně, klidně bych si dovolenou protáhla o pár dní, ne tak ale naše děti. Ty řekly tři týdny a dost. A tak se prostě jelo autem. Má to svoje výhody, člověk je tak nějak víc v klidu, když ho nestresuje pevný čas odjezdu. Navíc nepotřebuje při návratu za několik týdnů trefit dojezd na minutu přesně. Asi už stárnu :-) Vlak jsme měli v plánu využít někde cestou, abychom si trochu zkrátili tu docela našponovanou plánovanou trasu. Protože jsem už věděla dle zkušeností, že k tomu, co doma naklikám do map, musím přidat 10 %. Už takhle mi to vycházelo na stovku na den...
Cesta přes Polsko byla dlouhá a nudná, ale díky dálnicím (zdarma) utekla docela rychle. Auto jsme nechali před poštou v městečku Simnas, které jsme si vyhlédli jako start, ničím jiným významné nebylo.
Hned první den nás mile překvapila poměrně zvlněná krajina a málo aut. Kamarádce, které náš plán ujet denně stovku připadal šílený, jsem už u oběda byla nucena napsat zprávu: Tak jsme ujeli 20 km a už sedíme u oběda :-) Nevím nevím, jak to s tou stovkou bude :-) Ale měli tam studený boršč, který jsme jako vynikající záležitost objevili před lety v Bělorusku nebo na Ukrajině. Když jsem tehdy pátrala po receptu, všude psali, že jde o litevské jídlo, což jsem mezitím stačila zapomenout. A tak jsme si ho tady užívali skoro každý den, v restauracích jej podávali s vařenými nebo opečenými (tedy teplými) bramborami.
Na úplném jihu Litvy byl naším prvním cílem Grūtas Park. Nadšenci do něj po revoluci svezli všechny stržené komunistické sochy. Být v bývalé zemi SSSR a nevidět ani jednoho Lenina? Neexistuje. Děti se vždycky hádají, kdo zůstane venku a bude hlídat kola, tady z důvodu poměrně mastného vstupného hlídali oba. Sochy Leninů a artefakty komunistické doby jim nic neříkají, Lenina viděli „živého" v mauzoleu v Moskvě. Zde měli i malé muzeum, a v něm figurky, každý pár symbolizoval jednu z patnáctky bývalých svazových republik.
První den jsme to zapíchli po 90 km, u obce Puvočiai v něčem, co na mapě vypadalo jako kemp, ale v reálu to byl rozlehlý plácek zdarma přístupný. Uvařili jsme si pelmeně a připadali si jako v Rusku :-) Koukali jsme do map, že ta volná tábořiště se vyskytují po celé zemi a snili o tom, že by bylo fajn i další dny na nějaké narazit. 450 nastoupaných metrů nebyla sice žádná závratná hodnota, ale sloužila jako důkaz, že úplná rovinka to také nebyla.
Hned druhý den se nabízel první přesun vlakem z Marcynkonys do Trakaie, čímž bychom si ušetřili poměrně nezáživných 60 km. Když jsme zjistili, že vlak jede za hodinu a na nádraží je to 22 km, vypálili jsme jak o život. Další vlak jel až odpoledne, to už by nemělo žádný smysl na něj čekat. Takový sprint v té lehce zvlněné krajině už zažít nechci. Stihli jsme to dvě minuty před odjezdem, jen nám jaksi nedošlo, že minimálně 10 minut budeme potřebovat na nakládku, vlak totiž neměl žádné nízkopodlažní vagóny, ale dveře byly pořádně vysoko, holt abychom si to popovezení řádně zasloužili.
Vodní hrad Trakai, sídlo litevských knížat, je jedno z must see Litvy. Je velmi efektní, včetně efektního umístění na ostrůvku uprostřed jezera, ale jeho hodnotu trochu ho sráží to, že jej kompletně vystavěli znovu, obnova byla dokončena v devadesátých letech minulého století. Z Trakaie to není daleko do Vilniusu, litevského hlavního města. Měli jsme na něj jen odpoledne, ale stačilo to. Vilniusu je malý, ale docela roztomilý. Z Vilniusu jsem navrhla další přesun vlakem, jednak bychom si chytře ušetřili večerní výjezd z hlavního města, jednak se jednalo o dalších 80 km stejnou krajinou. Luděk trochu prskal, že už je těch vlakových přesunů na jeho vkus moc, ale měl to být na dlouhou dobu poslední, tak nakonec svolil a opět nakládal kola do vysokého vagónu. Utábořili jsme se za Švenčionėliai na břehu vodáky oblíbení řeky Žeimeny, tachometr na kole ukázal ujetých 74 km. Nějak se mi ten velkolepý plán denně 100 km začal hroutit hned druhý den :-) Ale trochu jsme si pomohli těmi vlaky, což ztrátu trochu zmenšovalo.
Když v Pobaltí začnou trochu kopce, udělají z toho hned národní park. NP Aukštaitijos se nevyznačuje nějak závratně krásnou krajinou, trochu jezera, lesíky a kopce, na kolo ale velice hezké a příjemné.
Díky vlakovým přesunům jsme se v podvečer třetího dne ocitli na hranici Litvy a Lotyšska. V poslední vesnici Turmantas jsme se pokusili vrátit všechny litevské PETky, jen nastal problém, že když je vrátíme všechny, do čeho pak nabereme vodu? Aneb kolenovrtství a život s vratnými PETkami v praxi :-( Holt jsme každý oželeli pár desítek centů, vodu jsme potřebovali. Následně jsme zjistili, že některé lahve koupené v Litvě vykoupí i v Lotyšsku. Hranici jsme plánovali překročit po polní cestě, díky Schengenu jsme nemuseli směřovat na frekventovanou hlavní. Domorodé babky nás dokonalou ruštinou poslaly nabrat si vodu ze studny a i spolu si tímto jazykem povídaly. „Vy jste Rusky?" zeptali jsme se, protože jsme byli zvědaví. Bělorusko bylo vzdušnou čarou ani ne deset kilometrů. „My jsme tu všechno dohromady, Rusové, Poláci, Litevci," smály se a dál klevetily a mně se na mysl vkradla otázka, proč tyhle babky, co je jim jedno, kdo je kdo a společnou řeč si dokážou najít se všemi bez rozdílu, nejdou do politiky místo těch chlapů, co vyvolávají konflikty a války.
Ten den jsme poprvé ujeli 100 km a večer se utábořili těsně na hranici, za rybníčkem už bylo Lotyšsko. To nás přivítalo roletou na silnici značené v mapě žlutou (tedy lepší kvality) a totálně opuštěnými vesničkami. Víťa nadával, v jaké že prdeli jsme se to zase ocitli, ale ta roleta brzy otrávila všechny, s vidinou, že po ní pojedeme celých dvacet kilometrů až do města Daugavpilis. Ono totiž ten podklad není pevný, štěrk, kamínky nebo makadám je volně nasypaný. Chvíli jet jde, pak najednou vjedeme do vrstvy 20 cm písku. A tak jsme střídali levé a pravé strany silnice, podle toho, kde se povrch zdál více uježděný.
Ve městě jsme potřebovali v cykloservisu koupit náhradní lanko k přehazovačce nebo brzdám, už si to nepamatuji přesně. Ani jedno cyklista v Pobaltí příliš neopotřebuje, ale vyměnit to chtělo.
Původní plán jet z Daugavpilsu po vedlejších (bílých) silničkách jsme po zkušenostech s roletou na žlutých (lepších!) cestách přehodnotili a vydali se po super hlavní, zelené. Těm jsme se chtěli vyhnout, ale nakonec byla jízda úplně v klidu, skoro nic po ní ve východním opuštěném Lotyšsku nejezdilo.
To odpoledne nás stíhala jedna bouřka za druhou. Většinou jsme je přečkali na benzínkách, vycházely přesně po 15-20 kilometrech. S bouřkami v Pobaltí máme nepříjemnou zkušenost, v tom roce 2003 nás jedna chytla a byl to celkem ošklivý zážitek. Od té doby mám z bouřek v nížinách respekt, větší než v horách. Posuďte sami (můj tehdejší zápis z deníčku):
Před námi se nakupily černé mraky a my jedeme přímo do nich. Menší přeháňka by neškodila. Je hrozné dusno a zplodiny aut a kamionů ho jenom zhoršují. Provoz je teda dost hustej. Mraky se blíží a dokonce spadlo pár kapek. Předjíždím Luďka. Upevňuje vlajku, která málem vypadla z flaškovníku. V jedné sekundě se spouští liják, jako kdyby na nás někdo vychrstl kýbl vody. A začalo hřmět. Zajela jsem ke kraji, hodila jsem přes sebe a kolo pláštěnku a čekám na Luďka. Ten za chvíli přijel a je též oblečen do pláštěnky. Už moc neprší a bouřka je podle hromů daleko; zkusíme tedy kousek popojet. Sjíždíme z mírného kopečka, prolítáváme zatáčku a vyjíždíme menší dokopec. Luděk jede první, já kousek za ním. Spatřila jsem záblesk a hrom jen pár sekund po tom - neklamné znamení, že se bouřka přeci jenom rychle blíží. Široko daleko není nic, kde bychom se mohli schovat. Začínám se bát. A opět blesk a rána v ten samý okamžik. Tak to už je na mě hodně! Seskakuji z kola a vidím, že Luděk přede mnou dělá to samé. Co se děje? Strach z bouřky mám přeci jenom já?
Nechali jsme kola stát na silnici a přikrčili se vedle cesty mezi nízkými stromy. Z Luďka ihned vylezlo, že dostal šlehu od toho blesku. Muselo udeřit někde hodně blízko, do projíždějícího kamionu nebo do drátů elektrického vedení, které jsou pár metrů od nás. Díky dešti a vodě na silnici to potom probilo. Prý to byla docela šlupka. Ve svalech ji cítí ještě teď. Dostal samozřejmě jen nějaký okrajový výboj, ale na dostatečné vyděšení to stačilo.
V protisměru stojí holka s kolem. Má na sobě jen tričko a kraťasy a je zelenější a vyděšenější mnohem víc než Luděk. Musela to dostat taky. Hystericky na nás cosi pokřikuje a mává přitom na projíždějící auta. Nerozumíme jí, ale voláme na ní, ať se jde raději schovat, protože jsme přeci jen na kopečku a držení čehokoli kovového, včetně kola, je teď opravdu o život. Ona ale bezmyšlenkovitě nasedá na kolo a pomalu se posunuje dál. Když jede auto, slézá a stopuje. Nikdo ale nestaví. Ani se nedivím, protože lidi v teple auta nechápou a neví, co se jí stalo a že se bojí pokračovat dál na kole. My se krčíme vedle silnice. Nad námi se utvořila velká díra v mracích. Všimli jsme si cedule benzínka 800 m. Strašně se bojím, ale jedeme se tam schovat, protože se blíží další vlna bouřky.
Teď šlo taky několik vln bouřek a každou jsme přečkali na benzínce. Bylo jasné, že ani tento den neujedeme stanovený limit, ale nedalo se nic dělat. Večer se počasí zklidnilo, bylo ale nutné najít nějaké místo pro stany. Všude kolem hustý a nevábný les plný vody a komárů. Luděk se zahleděl do mapy: „Asi jeden a půl kilometrů odsud je v lese hřbitov a kostelík." Souhlasila jsem. Hřbitůvek, tam by mohla být aspoň posekaná tráva, pomyslela jsem si, a tak jsme odbočili. Jenže jak jsme se nořili hlouběji do toho lesa, ten tmavnul a stával se ještě víc nevábný, až skoro odporný. Z kilometru a něco byly nakonec kilometry dva, cesta úzká a na mě padala deprese. Komáři útočili, kola se propadala hluboko do písku a z naklánějících se větví na nás kapala voda. Pak se objevil padlej strom přes cestu, to už jsem byla zoufalá. Ale za ním zatáčka, malej kopeček a tam! Zázrak! Dřevěný kostelík na maličké mýtince ale co víc, byl otevřený! Neváhali jsme ani minutu, nikde nikdo nebyl, usídlili jsme se uvnitř. A co ty postavené stany? Jednak jsme je potřebovali usušit, jednak komáři nalítali i do kostelíka. Byl to takový ten okamžik, kdy se z naprosté beznaděje vyloupne štěstí. Jak málo stačí na cestách, ale o to víc si ho člověk váží.
Čtvrtý den ujeto 84 kilometrů. Další ztráta narostla :-)
Fotogalerie
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část
Vyzkoušejte:
U Rokycan najdete cyklistický ráj
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 - 2. část
...s mírným zpožděním... Z Litvy do Lotyšska Tuto cestu jsem si poprvé ani nepsala žádný deníček, ani nic…
Norsko 2024 aneb za tučňáky a pižmoni
Dovrefjell Dovrefjell je pohoří v jižním Norsku v krajích Møre a Romsdal, Trøndelag, Innlandet. Na severu je…