Proč nejsem motoristou

1) Ohrožení okolí 2) Ekologické ohledy 3) Zábor veřejných prostranství 4) Zpětné působení na psychiku 5) Existence alternativ

Foto: Jitka Vrtalová

Další fotografie

Nemám to svědomí, abych kvůli přepravě své více než metrákové tělesné schránky uváděl do pohybu tunu jakéhosi šrotu. Hrozně bych tím totiž kvůli svému pohodlí omezoval své okolí, působil bych zbytečný hluk, znečišťoval bych ovzduší smradlavými a nebezpečnými zplodinami. A taky by mi bylo hloupé spotřebovávat takové zbytečné množství energie. Vždyť velká většina energetické spotřeby automobilu padne na pohyb samotného vozidla. Vlastní efekt přepravy mé osoby by se na spotřebě podílel méně než deseti procenty. Rovněž se odmítám pohybovat rychlostí, kterou bych při té tunové hmotnosti ohrožoval své okolí. Při té rychlosti a setrvačnosti nejsem schopen ani při maximálním soustředění a ohleduplnosti stoprocentně zaručit, že bych nezpůsobil nějaké neštěstí. Kdybych totiž měl jet opravdu jen tak rychle, abych si tím mohl sám být jist, nebyla by moje rychlost o nic vyšší, než kdybych jel na kole. A ještě něco: vždyť bych kvůli svému pohodlí musel nechat vyrobit tak složité a zbytečně veliké monstrum! Co všechno se musí zničit a spotřebovat, než jedno takové vozidlo vznikne! Ani si to neumím představit…

Mimoto by se kvůli mně a podobným pohodlným lidem musely pro provoz motorových vozidel vyhrazovat několik metrů široké pásy, kam by lidé jdoucí pěšky neměli běžně přístup, a aby se tito lidé pěšky vůbec někam dostali, musely by se vytvořit jakési ochranné rezervace – přechody, kudy by lidi přede mnou mohli prchat. A stejně by ani tam nebyli přede mnou ani před jinými auty zcela bezpeční. A možná by se pro chodce kvůli nebezpečným přechodům pak raději stavěly bezpečné koridory – lávky, podchody a všelijaké složité systémy křížení. To by pak ale člověk, místo aby popošel pár desítek metrů, složitě bloudil různými chodbami, nadchody, podchody a tunely, možná dokonce s plánkem v ruce, aby se dostal tam, kam chce. A pokud by nás motoristů bylo opravdu hodně, dovedu si představit, že by dokonce na některé silnice nesměli nejen pěší, kteří mají ve většině ulic alespoň své chodníky, ale ani cyklisté. Pro ně se žádné zvláštní chodníky v každé ulici stavět nebudou. A cyklistické stezky nikdy nebudou tvořit tak hustou síť jako komunikace pro motoristy, s cyklisty se přece nikdy nebude počítat skoro v každé ulici, tak jako s chodci. To se jako cyklista nechám radši dál diskriminovat. Za tohle omezení ostatních lidí – nemotoristů mi to domnělé pohodlí motorového vozidla nestojí.

Motoristou se stát skutečně nechci, protože si dokážu představit, že kdybych chtěl svého motorového vozidla plně využívat, stali by se pro mne chodci a cyklisté jenom nevítanou překážkou a já bych na ně byl zbytečně a úplně neprávem naštvaný a možná časem i hrubý. Byli by totiž oproti mně hrozně pomalí a neohrabaní a já bych měl neustále pocit, že mě zbytečně zdržují, že jsou navíc krajně neopatrní. Bylo by to ale ode mne vůči nim opravdu velmi nespravedlivé, protože naopak oni by mi mohli vyčítat, že jim smrdím pod nos, že je svou rychlostí a hmotností ohrožuji. A měli by pravdu. Proč oni by měli čuchat smrad z mého auta jen proto, že já jsem pohodlný jet taky na kole, jít pěšky nebo si aspoň zařídit život tak, abych to „smradlavé a nebezpečné monstrum“ nemusel používat?

Nechci se stát motoristou, protože si uvědomuji, že pokud motoristů bude většina, úplně vytlačí ostatní druhy přepravy z veřejného prostoru. A možná bych se pak také změnil. Když totiž člověk sedí ve svém bezpečném autě, velmi obtížně se vžívá do situace chodců a cyklistů. Bojím se, že bych měl pak jakýsi pocit nadřazenosti nad těmi, kdo tuto ochranu nemají. Možná, že bych pak také poukazoval na to, že by se chodci a cyklisté měli starat o svou bezpečnost sami a sami se tedy chránit přede mnou a mně podobnými. Abych mohl bezstarostně používat výhod motorového vozidla, nutil bych chodce a zvláště cyklisty, aby byli osvětleni, a to čím dál víc, silněji, ostřeji, jasněji a nápadněji, protože mě jako motoristu budou čím dál více rozptylovat další zdroje světel, nejvíc z různých reklam. Ne, já si moc dobře uvědomuji, že jako motorista bych to byl já, od kterého vychází to prvotní nebezpečí pro nemotoristy, a že je tedy mou povinností toto nebezpečí stoprocentně vyloučit, abych ani následkem opravdu smůlovaté a krajně nepravděpodobné souhry náhod nemohl nějakého chodce či cyklistu ohrozit. Přece bych nemohl těm, kteří nejsou tak pohodlní jako já a auto si nepořídili, vnutit svá motoristická pravidla a pak se po případné tragické nehodě hájit tím, že tato pravidla někdo nedodržel a tudíž zemřít musel, protože „jinak to nejde, to bychom ta auta vůbec nemuseli mít“ a „kdybychom měli počítat s každým neukázněným chodcem či cyklistou, to museli bychom jet po městě krokem a nikam bychom se nedostali“. Já bych totiž tím „krokem skutečně jel a opravdu bych se tím autem ve městě nikam včas nedostal.“ A právě proto nechci být motoristou. Přece nemám právo zabít na ulici stařenku jen proto, že se zapomene rozhlédnout. Natolik si vážím života (nejen svého, ale hlavně těch ostatních), že bych jim to prostě nemohl udělat, abych se stal motoristou a spoléhal na to, že se ta dvě procenta pravděpodobnosti, že jako motorista sebe či někoho jiného svým autem někdy zabiju, zrovna u mě nenaplní.

Nechci se stát motoristou také proto, že kdybych jel jen tak rychle a tak opatrně, abych nikoho ani v nejmenším neohrozil, brzdil bych provoz za sebou a ostatní, většinou velmi netrpěliví řidiči by vytvářeli ještě větší nebezpečí, než kterým jsem já svou opatrnou a ohleduplnou jízdou schopen zabránit. Tato jimi vytvořená nebezpečí by však samozřejmě připsali na vrub mé pomalé jízdě. Za to mi to pohodlí automobilu nestojí.

Nechci se stát motoristou, protože jsem si vědom, že by pro mne bylo obtížné zaručit se svému okolí, že budu vždy adekvátně a s rozvahou řešit krizové situace na silnici. Každý člověk někdy „přestřelí“, a když se to stane za volantem, tragédie je hotová. Ne že bych byl nějak nadprůměrně prchlivý, ale pokud člověk má v ruce tak nebezpečnou věc, jako je motorové vozidlo, pak i průměrná či dokonce podprůměrná prchlivost může způsobit tragédii. Za to riziko následků selhání mé sebekontroly (i když třeba velmi málo pravděpodobné) mi to pohodlí automobilu prostě nestojí.

Jaké mám tedy možnosti, pokud se nechci stát motoristou? Mohu používat městskou hromadnou dopravu, mohu se pohybovat pěšky a nebo si za svůj dopravní prostředek zvolit jízdní kolo. Pokud člověk není z nějakých důvodů nucen překonávat příliš velké vzdálenosti, pak je rozhodně nejlepší pěší chůze. Takto postupuji, pokud mě čeká překonání vzdálenosti tak do tří kilometrů, tedy do půl hodiny pěší chůze. Bohužel se město mění v tom smyslu, že se všechno (pracovní příležitosti, obchod, služby apod.) koncentruje do větších center, kterých je pak ale samozřejmě méně a jsou tedy dál od sebe a tím pádem samozřejmě také dál od lidí a jejich bydlišť. Pak tedy člověk, který se nechce stát městským motoristou, zauvažuje o výhodách a nevýhodách městské hromadné dopravy ve srovnání s možností používat k dopravě po městě své jízdní kolo.

Ryze technicky vzato cyklista ušetří spoustu času tím, že má své kolo okamžitě k dispozici, takže oproti uživateli MHD odpadá čas na pěší přibližování k zastávce a odpadá také doba čekání na příjezd vozidla MHD. Oproti uživatlům metra cyklista také nemusí pod zem. Zdaleka ne vždy dopraví prostředky MHD člověka přímo tam, kam se chce dostat, takže musí občas různě přestupovat, tj. čekat další dlouhé minuty na příjezd dalšího vozidla MHD. A ani tak cílová zastávka nebývá bezprostředně u místa, kam člověk míří, takže je nutno ještě počítat s dalším časem, který uživatel MHD stráví docházkou k samotnému cíli. Průměrná cestovní rychlost prostředků MHD se výrazně snižuje zastavováním v zastávkách, takže například vozy tramvaje, které jsou konstruovány na maximální rychlost 60 km/h, potřebují na překonání dvacetikilometrové vzdálenosti (což je zhruba délka jedné tramvajové linky) přibližně hodinu. Kromě toho je kolo k dispozici bez rozdílu denní či noční doby, kdežto na prostředky MHD se v nočních hodinách či o víkendech a svátcích musí čekat i desítky minut. U cyklisty všechny tyto nevýhody odpadají: Kolo je k dispozici okamžitě přímo v místě bydliště, nezastavuje na zastávkách, nemusí se na něj čekat, nemusí pod zem, odpadá nutnost přestupování a člověk dojede až tam, kam potřebuje. A navíc za to nemusí platit žádné jízdné. Takže aspoň u mě vyhrálo jízdní kolo.

Fotogalerie