Nikdo doopravdy nespočítá, kolik ostrovů mají Řekové. Nicméně mezi ty nejzajímavější z údajných 777 určitě patří ty z kykladského souostroví.
Kyklady patří mezi kraje u našinců méně známé. Ležíce v jihozápadní části Egejského moře, zůstávají ve stínu daleko slavnější a známější Kréty, jež je ohraničuje na jihu. Ze západu je omezuje poloostrov Peloponés a část severní pomyslné hranice tvoří Atický poloostrov. Na východ od Kyklad je relativně volné moře, za nímž se rozkládá u tureckého pobřeží další zajímavé souostroví Dodekanés.
Těžko lze použít nějaký společný popis pro všechny ostrovy a ostrůvky; každý je světem sám o sobě. I když je dnes propojuje síť trajektů i moderních rychlolodí, stále si uchovávají svoji osobitou tvář. Pro cyklistu mají i jiné kouzlo: obvykle stačí pro průzkum každého z nich zřídit základnu na jednom místě a během 2–3 dnů je ostrov „váš“. Ze zhruba patnácti pro cyklistiku „vhodných“ ostrovů jsme na ukázku vybrali:
Nejznámější (a nejjižnější) z ostrovů je proslulý svými úchvatnými přírodními tvary. Vulkanická katastrofa sice před více než 3000 lety ostrov ze dvou třetin zničila, ale to, co zbylo, stojí za návštěvu. Téměř 400 m vysoké černé stěny bývalého kráteru pocukrované bílými kubickými domečky tvoří impozantní kulisu a při jízdě po jejich hraně se cyklistovi nabízejí opravdu netušené pohledy.
Stejně nezapomenutelný je i výjezd na nejvyšší horu Profitis Ílias; rozhled z jejího 566 m vysokého vrcholu nám dá představu, jak Santorini vypadal kdysi. Vidíme odtud nejen celý „rohlík“ tohoto ostrova, ale zbytky obrysu bývalé západní strany, dnes samostatný ostrůvek Thirasia. Uprostřed se potom nachází malý černý kužel nového kráteru pocházející z posledních erupcí v 50. letech minulého století.
Santorini je nejen slavný a krásný, ale bohužel i rušný. Na horském biku však můžeme uniknout z poměrně frekventovaných silnic na klidnou obvodovou cestu východního pobřeží se skalami i plážemi.
A druhým tipem zde je již zmíněná Thirasia. Přepravíme se sem malým trajektem a pak už si jen můžeme užít klidu místních prašných cest, plážiček i tří vesniček, to vše doprovázené všudypřítomným majestátním panoramatem kráteru Santorini.
„Všechny cesty (na Kykladách) vedou na Paros!“ Opravdu, ještě před 20 lety nepříliš významný ostrůvek je dnes hlavním trajektovým uzlem. I přesto je hlavní městečko Parikia poměrně malebné a jeho priváty či kempy mohou posloužit jako základna.
Vděčným cílem je opět nejvyšší vrchol ostrova. Když po 18km kombinaci asfalt, špatný asfalt, štěrk a v závěru i beton vystoupáte na vysílači oježený nejvyšší vrchol Profitis Ílias (ano, opět, opravdu) – 725 m, nabídne vám pro změnu nádherný kruhový rozhled po celém souostroví. Cestou dolů je příjemné se zastavit v bělostném bývalém hlavním městě Lefkes a z terásky některé z taveren při ledovém frapé můžete názorně plánovat další trasu podél východního pobřeží.
Stojí za to: kromě spousty utajených plážiček tu najdete pěkný přístav Piso Livadi nebo ultramalebný labyrint uliček v městečku Naussa na severním výběžku.
Největší (přes 400 km2) ostrov Kyklad je také někdy přezdíván „malá Kréta“. Jako jediný z celého souostroví má stále tekoucí řeky a jeho nejvyšší kopec Zas, přístupný pouze pěšky, má přes tisíc metrů. Poježdění zde není pohodovým nedělním výletem, ale představuje spoustu stoupání mezi malebnými zelenými údolími. Při cestě k bývalému hlavnímu městu Apirathos (i toto bylo z obavy před piráty umístěno do vnitrozemí) vystoupáte až na hlavní hřeben ostrova, kde ve výšce kolem 700 m máte najednou moře na dohled po levé i pravé ruce.
Objezd ostrova severní trasou už „není, co býval“ – cestu pokrývá asfalt, bohatě dotovaný z evropských fondů. Přesto se jedná o nádhernou vyhlídkovou trasu, kdy se průběžně vznášíte 100–200 m nad pobřežím a můžete si vybrat, ke které z osamělých pláží se spustíte.
A pokud máte kopců dost, můžete se jet ztratit do rákosové džungle podél 12 km dlouhé pláže Maragas. Pozornosti nemůže ujít ani hlavní městečko Náxos s monumentálním hradem a tradičním labyrintem bílých uliček, jež je hlavní a jedinou branou ostrova.