Cyklistický průvodce Vídní

V rakouském hlavním městě lze nalézt celou řadu inspirativních řešení, z nichž některá jsou v ČR dosud jen zbožným přáním cyklistické veřejnosti. Na druhé straně se samozřejmě ani Vídeň nevyhnula chybám, ze kterých je třeba se poučit.

Oblíbenost jízdních kol nejlépe dokumentují stále naplněné stojany kdekoli v pěší zóně, náš obrázek je z vídeňských „Příkopů“ (Graben).

Foto: Olomoučtí kolaři

Další fotografie

Pěší zóna není jen pro chodce

Exkurze začíná v centru, které je samozřejmě pěší zónou. Jejímu zřízení předcházely protesty místních živnostníků, kteří se domnívali, že kvůli omezení přístupu motorizovaných zákazníků jejich obchody zkrachují. Nastal ale pravý opak – z oblasti se stalo tzv. „zlaté Účko“ (Goldene U) s nejvyššími nájmy (a tedy i tržbami) ve Vídni. Automobily mohou k pěší zóně zajíždět z jednosměrného vnitřního okruhu (Ringu) jen po tzv. smyčkách, tzn., že se přiblíží obvykle jednosměrnou příjezdovou komunikací k jednomu bodu na obvodu pěší zóny a od tohoto bodu jsou zase odvedeny zpět. Nemožnost průjezdu snižuje atraktivitu komunikací a tedy i objem dopravy na nich. Výhodným je v pěší zóně i zpomalující vliv fiakrů, které jsou navíc velmi žádány turisty. Na celém území od vnitřního okruhu do centra navíc platí plošné omezení rychlosti na 30 km/hod.

Kromě chodců a fiakrů se v pěší zóně mohou volně pohybovat také cyklisté, po některých trasách autobusy a v některých částech taxíky se zákazníkem. Zásobování a obyvatelé smějí vjíždět jen od 6:30 do 10:30 hod. Cyklisté se ve zklidněném centru smějí obvykle pohybovat oběma směry i v jednosměrkách, takže na okraji pěší zóny lze objevit rafinované dopravní značení, někdy už ovšem ve formě dosti komplikovaných hlavolamů. (viz fotogalerie k článku)

Oblíbenost kol pro dopravu do centra nejlépe dokumentují stále naplněné stojany kdekoli v pěší zóně. Stojany na sebe vydělávají reklamou, která není jinde v památkově chráněném centru příliš tolerována.

Pro auta jednosměrky, pro cyklisty „obousměrky“

Ve Vídni se podařilo v řadě jednosměrných ulic prosadit obousměrný provoz cyklistů. Zavádění obousměrného provozu v jednosměrkách je v kompetenci jednotlivých městských obvodů. Jsou jak městské obvody, kde se může jezdit v jednosměrkách skoro všude, tak i obvody, kde se to nesmí téměř nikde. I ve Vídni se propagátoři obousměrné jízdy stále potýkají s názorem, že střet cyklisty s protijedoucím autem je velmi nebezpečný. To je jistě pravda, ale ve většině jednosměrek se jezdí pomalu, takže nad nebezpečím sečtení rychlostí ve chvíli nárazu převažuje výhoda toho, že si cyklista s řidičem „vidí do očí“.

Jednosměrky byly ve Vídni pro cyklisty otevírány postupně a v poslední době výjimek (tj. povolení pro cyklisty) rychle přibývá také proto, že za posledních 20 let nebyla v tomto městě zaznamenána čelní srážka cyklisty s automobilem v jednosměrce (alespoň ne s vážnými následky, takže se neoctla v evidenci policie).

Cyklista, který se v jednosměrce pohybuje ve směru jízdy, jede v pruhu společně s auty, v protisměru je chráněn ve zvláštním pruhu. V některých místech je tento pruh zřízen v podobě mezistupně mezi vozovkou a chodníkem, od obou jej dělí jen velmi nízký obrubník. (viz fotogalerie).

Podle našeho názoru je důležité i to, že dodatkové tabulky, umožňující cyklistům výjimku z vjezdu do jednosměrky, jsou mnohem větší než u nás a navíc i mezinárodně srozumitelné. Jako příklad může sloužit provedení značky a dodatkové tabulky v poměru 1:1.

„Kočičí hlavy“ – nedobrovolná jízda zručnosti

Ani ve Vídni se cyklisté v centru nevyhnou „kočičím hlavám“, které jim pod kola důmyslně kladou v zájmu důkladné masáže těch nejintimnějších partií památkáři. Na obrázcích je kombinace pěší zóny s pruhem pro omezený průjezd automobilů na okraji centra. Chodci se volně pohybují po ploše náměstíčka, auta mohou projíždět jen jednosměrkou v dlážděném pruhu v nižší úrovni. Cyklisté jedou ve směru jednosměrky spolu s nimi (foto vpravo), v protisměru je pro ně vyhrazen pruh v úrovni chodníku (foto vlevo).

Toto řešení v podobě balancování na hraně vysokého obrubníku při jízdě na „kočičích hlavách“ se nezdá být nejšťastnější. Směr protisměrného pruhu navíc není jasně vyznačen, takže často dochází k nedorozuměním, kterým že směrem je vlastně možné ho použít.

Obousměrné cyklostezky – zdánlivé bezpečí

Klasickou cyklostezku s obousměrným provozem po jedné straně ulice v rámci chodníku už ve Vídni uvidíte málokdy a pokud ano, je poznat, že je staršího data. Přesto je ale asfaltová, u nás oblíbenou červenou zámkovou dlažbu byste hledali marně. Od chodníku bývá zřetelně oddělena nízkým obrubníkem.

Proč Vídeň ustupuje od obousměrných stezek? Je to kvůli vyšší pravděpodobnosti nehody v místech, kde se stezka kříží s vozovkou. Pokud totiž není provoz řízen světly, tak se z obousměrné stezky z pohledu řidičů objevují cyklisté nejen z obvyklého směru, ale nečekaně i ze směru opačného, což prokazatelně zvyšuje nehodovost. Proto pokud jsou novější stezky vedeny z nějakého důvodu odděleně od automobilů, tak je to jednosměrně v pruhu vpravo ve směru jízdy automobilů. Povrch nemusí být červený, ale značení je vždy výrazné a od chodníku dělí stezku nízký zkosený obrubník.

Na této fotografii je jeden z příkladů nebezpečného křížení obousměrné cyklostezky se silnicí. Jedná se o vyústění Löwelstrasse na „Ring“ (vedle Dvorního divadla). Auta odbočující doprava se dostávají do konfliktu s cyklisty, kteří jedou ve stejném i opačném směru. Cyklisté jsou vzhledem k tomu, že je zde stezka vyznačena, povinni ji používat v obou směrech. Přitom s nimi řidič fakticky nepočítá a nevidí je dobře. Další problém je, že auta vjíždějící na hlavní silnici z vedlejší vyčkávají na chvíli vhodnou k zařazení buď na tramvajových kolejích (což se stává méně často) anebo – častěji – stojí na přechodu a nutí tak chodce, aby je obcházeli velmi frekventovaným cyklistickým pruhem. Někdy také auta zastavují už na cyklistickém pruhu.

Podle názoru nevládní organizace Verkehrsclub Österreich je v takových případech hlavním problémem zákonná povinnost použít stezku v případě, že je vyznačena. Problém by byl zřejmě vyřešen, kdyby tato povinnost nebyla a rychlí cyklisté (kteří si důvěřují) se mohli pohybovat s proudem aut a pomalí cyklisté (na dovolené nebo opatrní) jezdili po stezce pro cyklisty.

Přednost na přejezdu, alkohol za řidítky

Zajímavé je, že při přejezdu po „cyklopřechodu“ mimo světelnou signalizaci jsou cyklisté na rozdíl od ČR postaveni na roveň chodcům – platí pravidlo, že cyklista se musí k přejezdu blížit rychlostí nižší než 10 km/hod. V takovém případě je pak řidič povinen zastavit a umožnit mu přejetí. Ani zastánci cyklistické dopravy z rakouského Verkehrsklubu ovšem nepovažují toto šalamounské řešení za ideální, i když určitě zvyšuje opatrnost řidičů.

Na druhé straně z hlediska požívání alkoholu před jízdou jsou cyklisté zase postaveni na roveň řidičům – pokud je u nich zjištěn alkohol, zaplatí stejnou pokutu jako řidič, tj. 720 Euro. Jedinou výhodu mají v tom, že mohou beztrestně dosáhnout hladiny 0,8 promile alkoholu v krvi, zatímco řidič je pokutován už při překročení 0,5 promile.

Víceúčelový pruh (Mehrzweckstreifen)

Zejména v poslední době se v dopravních opatřeních pro cyklisty začíná výrazně prosazovat tzv. víceúčelový pruh (Mehrzweckstre­ifen). Jde o pruh pro cyklisty po pravé straně vozovky, jehož minimální šířka musí být 150 cm v případě, že vede podél řady parkujících aut (kvůli vyčnívajícím zrcátkům a otevírajícím se dveřím), ale tam, kde je po pravé straně volný prostor (chodník, zelená plocha), stačí i 120 cm. Zřizuje se v úsecích, v nichž provoz nákladních aut a autobusů nepřesahuje definovanou mez. O této mezi se samozřejmě dále vedou diskuse, protože jsou cyklisté, kteří jsou ochotni jezdit i ve velmi hustém provozu nákladních vozidel, zatímco jiným to vadí. Pokud je definovaná mez překročena, pak cyklistický pruh musí být širší. Potom už se ovšem jedná o pruh pro cyklisty a nikoli o víceúčelový pruh, na který mohou vjíždět vozidla s šířkou větší, než je šířka vyznačeného pruhu pro auta.

Proč dělat cyklistický pruh ve vozovce místo cyklostezky? Protože řidiči vidí cyklistu jedoucího v cyklistickém pruhu mnohem lépe, než když se pohybuje po cyklostezce v prostoru chodníku. Cyklista má možná trochu menší pocit bezpečí, protože auta projíždějí přímo kolem něho, ale ve skutečnosti je toto uspořádání bezpečnější. Řidiči totiž na přítomnost cyklisty podvědomě reagují zpomalením a zvýšením ostražitosti. Zejména manévry v křižovatkách jsou díky tomu mnohem bezpečnější než v případě, kdy řidič má pocit, že je na silnici sám a v křižovatce se mu zpoza parkujících aut náhle objeví křižující nebo jinak manévrující cyklista, jehož opatrnost je z jízdy po cyklostezce také ukolébána.

Proč se pruhu říká víceúčelový? Je to proto, že rakouští zákonodárci umožnili v zájmu bezpečnosti cyklistů zřizování těchto pruhů i v historických centrech měst s úzkými ulicemi, ve kterých chybí prostor pro splnění norem. Víceúčelový pruh je tak možné vyznačit i tam, kde jde na úkor minimální šířky vozovky. Podmínkou je, že musí být zachována dostatečná šíře pruhu pro osobní auta. Nákladní auta a autobusy, které se do „autopruhu“ nevejdou, mohou jet jedním kolem po tomto „víceúčelovém“ pruhu. Je to prosté – autobusů a náklaďáků je málo, v beztak úzkých ulicích městských center se pohybují opatrně a jako profesionálové se s cyklisty vždy snesou. Cyklisté jsou přitom v 99% provozu účinně chráněni a zejména před křižovatkami si mohou podél řady páchnoucích automobilů najet až dopředu a neztrácet čas.

Zklidňující účinek tohoto uspořádání je navíc umocněn i tím, že nové úpravy jsou dělány tak, že řidič se pohybuje ve výškové úrovni chodníku, a to často z obou stran. To nejen usnadňuje pohyb chodců, kteří mohou přecházet z tramvajového ostrůvku bezbariérově kdekoli i mimo přechod, ale zejména psychologicky zpomaluje řidiče – ostatně jeli byste ve městě osmdesátkou po chodníku?

Kuriozity a lahůdky

Nyní pár zákusků. Prvním je zajímavé značení pruhů. 150 metrů před křižovatkou se pruhy dělí na průběžný a pravý odbočovací. Jde o ulici, ve které není místo ani na víceúčelový pruh pro cyklisty a v přímém směru vzniká často kolona dlouhá až oněch 150 metrů. Vpravo sice odbočuje málo aut, ale protože by zbytečně prodlužovaly při čekání na odbočení kolonu v přímém směru, byl pro ně zřízen odbočovací pruh. Cyklističtí fundamentalisté by řekli: „Opět projev automobilové arogance, pro auta místa dost, pro cyklisty ne“. Otrlí cyklističtí pragmatici by hbitě kolonu objeli pravým pruhem a vpředu se vecpali do křižovatky. Řidiči a dopravní odborníci by na ně nadávali – tedy u nás. Ve Vídni nastupuje rozumný kompromis.

Přímo jedoucí cyklisté mají výjimku, mohou se zařadit do pravého odbočovacího pruhu, na což jsou řidiči dostatečně upozorněni výrazným značením a v křižovatce se objevuje pro zařazení opět víceúčelový pruh, dle ústního podání našich vídeňských průvodců – nejkratší cyklistický pruh na světě. Myslíme si, že důvod k hrdosti je v tomto případě na místě nejen s ohledem na „rekordní krátkost“ pruhu. Konflikty nevznikají, pravý odbočovací pruh je málo frekventovaný a je v něm dost místa pro všechny. Závěrečný manévr lze včas signalizovat a řidiči jsou na něj výrazným dopravním značením s předstihem psychicky připraveni.

Dalším příkladem neortodoxního, funkčního a bezpečného řešení je vznik víceúčelového pruhu v místě, kde se vozovka dostatečně rozšiřuje. U nás by leckomu jistě vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, nicméně ve Vídni lze na vlastní oči vidět, že tohle řešení není vůbec nebezpečné a výborně funguje.

Pruh je vyznačen, řidiči ho respektují, cyklisti se do něj bez problémů řadí. Ke konfliktům nedochází, protože pruh vznikl v místě, kde se i auta teprve začínají rozřazovat a cyklista, řadící se do pruhu, prostě jen pokračuje rovně a není ohrožen.

V následující křižovatce se objevuje další lahůdka – pokud vám nevyhovuje jízda rovně a chcete odbočit vlevo, nemusíte se potýkat s otázkou, jak si udržet od těla proud rovněž doleva odbočujících aut.

Jedete na zelenou ve svém pruhu rovně a v křižovatce se zařadíte do „zálivu“ vpravo před auta, která čekají na kolmý přejezd křižovatky zprava. Mají samozřejmě červenou a vy jste se opět ocitli ve víceúčelovém pruhu pro přejezd křižovatky, můžete být v klidu a počkat si na zelenou. Řidiči, stojící za vámi, vás navíc vidí a vy před nimi máte náskok.

„Krtčí uši“ – konec parkování v křižovatkách

Proslulé „krtčí uši“ neboli vysazené chodníkové plochy, které se často uplatňují v kombinaci s přechodem pro chodce. Jednak zkracují vzdálenost, kterou musí chodec při přecházení vozovky překonat, a zároveň brání parkování v křižovatce. Řidič tak chodce chystajícího se přejít dobře vidí z dostatečné vzdálenosti – namísto toho, aby se mu nečekaně vynořil zpoza parkujícího auta.

Poznámka:
Text byl převzat od sdružení Olomoučtí kolaři, celá reportáž je k dispozici zde

Fotogalerie