V pondělí 13. října konečně vyrážíme na kolech. Jedeme na lehko, všechny věci cestují v doprovodném náklaďáku, s sebou jen sada na opravu kola, svačina, voda a něco na převlečení.
Ráno je ještě docela chladno, ale přes den stoupají teploty až ke 20°C. Rychle projíždíme centrem a za chvíli už jsme na předměstí. Cesta ven ze Lhasy přes průmyslová předměstí není vůbec pěkná ani příjemná. Asi půl hodiny se prodíráme mezi náklaďáky, kolem nekonečných skladů, montažních hal a prodejen stavebních strojů.
Jak se dostáváme dál od města, provoz pomalu slábne, až nakonec máme silnici sami pro sebe.
První – zahřívací – etapa měří 85 km ale prakticky bez převýšení. Jedeme rovinatou krajinou, míjíme skromné vesničky a usměvavé vesničany. Končíme ve stejné výšce jako Lhasa. Když dojíždíme do tábora, stany už stojí na pěkném místě v bývalém sadu. Dostáváme teplý čaj a k dispozici jsou dokonce i zděné toalety – zídka okolo díry do země.
Druhý den začíná stoupáním hned od tábora. Silnice se vine po úbočí svahu ve stálém stoupání okolo 5 %, vhodném pro náklaďáky. Je před námi 1100 m převýšení, které mi zabere necelé 3 hodiny soustavného šlapání a ke konci už i lapání po dechu. Vrchol sedla Khamba La je ve výšce 4 800 m n.m.
Když dorážím, doprovodné auto nikde. Vítá mne tu jen flegmaticky se tvářící veliký tibetský mastiff. Ačkoliv snad všude na světě jsem na kole narazil na zdivočelé smečky čoklů běsných po cyklistech, tibetští psi jsou zřejmě nějaké výjimečné budhistické plemeno. Uvidíme jich cestou ještě stovky, ale žádný z nich nejeví o cyklisty, zaplať pánbůh, žádný zájem!
V sedle není žádná možnost koupit něco teplého k pití, ani není kam se schovat. Oblékám na sebe všechno, co mám a spouštím se dolů na druhou stranu proti větru. Je děsná zima, silný protivítr, a tak zastavuji u nějaké boudy s výhledem na jezero, kde se čínští turisté fotí a místní Tibeťané jim prodávají suvenýry. Po 10 minutách je mi ještě větší zima, a tak jdu dál dolů. S klesající výškou slábne vítr, trochu se i otepluje, a než kopec úplně skončí, vidím náš doprovodný náklaďák s modrým kuchyňským stanem a prostřený stůl k obědu. Odpoledne po obědě už cesta pokračuje víceméně po rovině, objíždíme kolem jezera Yamdrok ve výšce 4 500 m. Chvíli se snažím pomoct trápící se Američance, beru jí její nesmyslně těžký batoh na nosič a rozrážím jí vítr, ale je to marné. Po dalších 10 km stejně končí v doprovodném autě. Tak rychle dojíždím hlavní skupinu a po dalších asi dvou hodinách proti větru vjíždíme společně do tábora na louce s výhledem na jezero a hory.
Za plotem pár metrů od stanů zoufale bučí kráva, tak si říkáme, kdo je asi ten její vyvolený, a že sprcha by zřejmě nebyla špatná věc. A v tom opravdu přichází nepálský průvodce s informací o sprše zřízené ve druhém malém modrém stanu (v prvním je toaleta).
Ráno vyrážíme na cestu a záhy projíždíme kolem novostaveb nějakých sklo-betonových budov. Zřejmě administrativní prostory, lehká výroba a sklady, postavené uprostřed pustiny. Za nimi ještě nové obytné bloky. Pravděpodobně čínská snaha o etablování v Tibetu importem čínských pracovních sil.
Po celkem krátkém stoupání překonáváme v poledne průsmyk Karo La a vychutnáváme výhledy na tibetskou posvátnou sedmitisícovku Nojin Kangtsang. Po celkem 3 hodinách jízdy končíme na oběd v táboře na náhorní plošině ve výšce přes 4 500 m. Vedle tábora je malá vesnice.
Právě pobíhá sklizeň obilí, a tak využívám volné odpoledne k okukování pilně pracujících vesničanů a také k návštěvě jediného místního obchůdku kombinovaného s nálevnou. Nalévá se tu prakticky výhradně tibetské pivo „Lhasa". Není špatné, zvláště když je dobře chlazené – s čímž ve zdejších podmínkách opravdu není problém. Ačkoliv láhve mají pro nás neobvyklý obsah 650 ml, pivo se tu nalévá do malinkých skleniček jako na panáka tvrdého alkoholu. Místní si s nimi neustále přiťukávají a u druhé lahve už mezi námi padají i jazykové bariéry mezi tibetštinou a angličtinou.
Ráno je vzhledem k nadmořské výšce a jasné obloze poměrně velká zima, kdo může, natahuje palčáky i návleky na boty. Míjíme kolonu traktorů s přívěsy plnými slámy a svištíme po velmi kvalitní asfaltce přes celkem nízké sedlo Simi La s nadmořskou výškou pouhých 4 300 m. Za dvě a půl hodiny a po necelých 50 km se ubytováváme v hotelu Yeti ve městě Gyantse, ve výšce 4 000 m.
Extrémně suchý a studený vzduch s množstvím prachu zřejmě způsobuje problémy se sliznicemi a třetí den už mi teče při smrkání krev z nosu. Odkládám tedy prohlídku města a hledám lékárnu. Anglicky vysvětluji své potíže nepálskému průvodci, ten je přeloží Tibeťanovi a ten zase čínskému doktorovi. Čínský doktor napíše recept a dávkování, což vysvětlí Tibeťanovi, ten Nepálci a ten opět mně. Že při tom může být něco ztraceno v překladu? Ale no tak, nebuďme malicherní: přípravky tradiční čínské medicíny působí přímo zázračně a třeba prostředek proti průjmu spolehlivě vyléčí angínu a naopak. Druhý den každopádně nos přestává krvácet.
Radostně tedy ještě ráno doháním prohlídku místního kláštera. Většina poutníků prochází kláštery se svazky drobných bankovek v rukou, aby ke každé sošce Budhy a k obrázkům dalajlámů vhodili nějaký ten peníz jako obětinu. Paradoxně jsou tak minulí dalajlámové uctíváni bankovkami s portrétem Mao Ce-tunga, tedy muže, jenž je symbolem režimu, kvůli kterému je současný dalajláma v exilu.
Dnešním cílem je 100 km vzdálené město Shigatse. Cesta vede celý den skoro idylicky po rovině, kolem právě sklízených políček. Nepříjemný je jen vytrvalý protivítr, proto se na čele střídáme a tím se nám daří udržovat cestovní rychlost ke 30 km/h. Město Shigatse ležící ve výšce 3 800 m n.m. je na dlouhou dobu nejnižším místem na naší cestě. Jsme ubytováni v poměrně luxusním a velkolepě vyhlížejícím hotelu.
Užíváme si svobody západních turistů a do recepce o rozměrech nádražní haly vjíždíme na kolech. Ovšem nezdá se, že by to kohokoliv z personálu nějak vzrušovalo. Drobné dívky zaměstnané k přenášení zavazadel hostů se ztrácejí pod našimi vaky, ale srdnatě odmítají pomoc a vyvlečou naše zavazadla až do pokojů v patře. Na rozdíl od nás se u toho ani nezadýchají.
Ráno následuje povinná prohlídka druhého největšího tibetského klášterního komplexu s uspávacím výkladem našeho tibetského průvodce a s výjimečnými veřejnými splachovacími toaletami. Ze Shigatse pokračujeme na kolech vesničkami k sedlu s legračním názvem Tra La a se stejně legrační výškou 4 000 m – tak směšně nízko přeci žádné pořádné sedlo ležet ani nemůže, že ano? Protože je to jedna z nejdelších etap (100 km), zastavujeme cestou v „kavárně" u silnice a užíváme místní pohostinnosti spočívající v plechovkové coca-cole a kulečníku. Ke konci etapy opět zesiluje protivítr a tak po necelých 6 hodinách s úlevou dorážíme do tábora postaveného na louce ve výšce 4 200 m.
Fotíme idylické momentky kol a pozadí šmolkově modré oblohy a netušíme, že z druhé strany Himaláje husté sněžení způsobuje tragédii na treku kolem Anapurny.
Sedmý den nás čeká sedlo Yulong La ve výšce 4 500 m. Cestou, za sice krásného, ale mrazivého počasí, potkáváme na nekonečně se táhnoucí silnici jen několik koňských povozů. Silnice začíná stoupat a zhruba po dvou hodinách se mohu kochat pohledy ze sedla.
Převlékám se do suchého trička a na sjezd beru další mikinu, goretexy a teplé rukavice. Silnice nejprve strmě klesá v několika příkrých serpentinách, ale pak se narovnává po náhorní plošině.
Ke konci etapy začíná cesta dokonce stoupat až na konečných asi 4 100 m n.m. To už goretexy jdou zase dolů a poslední část do tábora dojíždím opět nalehko s propoceným tričkem. Táboříme v malebném údolí vedle vesnice u říčky, nad kterou si místní natáhli šňůry s barevnými modlitebními praporky.
Během několika minut jsme my a naše kola hlavní atrakcí pro děti z vesnice. Protože se děti chtějí svézt, ale jsou tak malé, že nemají šanci dosáhnout na šlapky, provozuji na svém kole s nosičem asi půl hodiny cyklistické taxi kolem tábora. Nakonec ještě rozdáváme dětem nějaké sladkosti a s poměrně brzkým západem slunce – kvůli okolním horám – padá teplota o desítky stupňů a tím končí i dětské odpoledne.
(1.) – Příjezd do
Lhasy
(2.) – První
dny na střeše světa
(3.) – Stoupání
k Everestu a návrat do Nepálu