Cestování na kolech s malými dětmi je především příležitost, jak lépe poznat sám sebe a prověřit hloubku svých rezerv. Jakmile opustíte bezpečný přístav zaběhnutých rutinních postupů, začnou se dít zázraky.
Po měsíci putování po vlastech českých, moravských, slovenských, rakouských a německých jsme zase doma. Máme za sebou 1 300 km ve čtyřech státech, se dvěma dětmi a dvěma vozíky. Myslím, že to byla nesdělitelná zkušenost, ale přesto neodolám sepsat pár postřehů.
Jednoznačně nejobtížnější bylo balení. Trvalo asi tři dny, mezi
hromadami se potloukaly naše holčičky a různě schovávaly a přenášely
věci. Pro ně to bylo příjemné rozptýlení nudy a úžasná zábava, pro
nás zlý sen. Největším balíkem byla kuchyně – podle rad zkušených
jsme s sebou brali vařiče, kastroly, základní suroviny v PET lahvích od
mléka a hromadu koření v malých igelitových sáčcích se zipem.
Přesypávání a označování nálepkami nebralo konce.
Dalším velkým úkolem bylo seřízení našich kol, shromáždění
náhradních dílů a nástrojů na opravu. Chvílemi jsme podléhali pocitu,
že to snad nikdy neskončí a že se nám vůbec nepodaří vyjet.
Nejvíce lidí dnes reaguje obdivem nad počtem ujetých kilometrů.
Rozhodně ale nešlo o nějaký sportovní výkon. Denní dávka byla kolem
40 km, což představovalo asi 3–4 hodiny v sedlech kol. Zbytek času
zabralo především balení, sušení stanu a orosených pláštěnek,
vaření, koupání a hrátky s dětmi. Ranní balení trvalo pravidelně
zhruba tři hodiny, takže jen výjimečně jsme vyjížděli před desátou
hodinou.
Celou trasu Praha – Haná – Slovácko – Dolní a Horní Rakousko –
Bavorsko – Lipno – Orlík – Praha jsme, až na několik přívozů,
absolvovali čistě na kolech. Jenom na začátku jsme se nechali vyvézt metrem
na okraj Prahy. Po zbytek cesty jsme se snažili městům vyhýbat a vybírat si
co nejméně frekventované cesty.
V Rakousku a Německu vedla naše cesta především po cyklostezkách, na
které měly automobily zakázán vjezd. Podrobná mapa tu není ani
potřeba – značení páteřních tras EuroVelo či Podunajské stezky je
perfektní. Na každém rozcestí visela tabulka s ukazatelem a vzdáleností
do nejbližších větších obcí. V infocentrech byly k dispozici také mapy
s rozdělením cest na asfaltované a neasfaltované.
Pro cestování po Čechách a Moravě byla potřeba kvalitní mapa
s vrstevnicemi. S sebou jsme vezli Cykloatlas od Shocartu a velmi pečlivě
zvažovali převýšení, očekávanou kvalitu silnic a hustotu provozu. Pokud
jedete v Česku na těžko, není bohužel možné držet se značených
cyklotras. Neplatí tu totiž pravidlo, že páteřní cyklotrasy (tedy ty
označené jedno- nebo dvouciferným číslem) vedou po kvalitních cestách
s malým provozem. Do pasti jsme se dostali třeba kousek za Otrokovicemi, kudy
vede cyklotrasa č. 47 „Moravská stezka“. Asfaltová cesta tu končila na
úpatí kopce a dále se v prudkém srázu vinula úzká stezka, vhodná tak
pro kvalitní horská kola. S lítostí jsme se museli obrátit a několik
kilometrů šlapat k další vhodné odbočce. Přívěsné vozíky přece jen
chtějí své, proto jsme v tuzemsku cyklotrasy brali hlavně jako orientační
ukazatele, podobně jako řeky nebo železnice.
I u nás už ale existují krásné úseky – třeba Polabská trasa mezi
Poděbrady a Nymburkem si s tolik vychvalovanou Podunajskou stezkou v ničem
nezadá. Také zárodek Povltavské trasy mezi Českými Budějovicemi a
Hlubokou je nádherným zážitkem. Samostatnou kapitolou je jižní Morava, kde
se jezdí na kole pořád a všude. Moravské vinařské stezky nelze minout bez
povšimnutí, určitě se sem někdy vrátíme.
Dobrou zkušenost jsme udělali s vybavením, které nás v mnoha
situacích zachránilo. Po zkušenostech z loňských let jsme vsadili na
kvalitní stan a samonafukovací karimatky od firmy Jurek. Dvouplášťový stan
ATAK3 přestál všechny bouřky a poryvy větru a bezpečně nás ochránil.
Když se nám nalomila tyčka, firma bez potíží poslala náhradní
konstrukci, která vydržela do konce cesty.
Bunda a kalhoty O2 Rainwear od DoDeste.cz byly dobré nejenom proti dešti, ale také proti
komárům.
Vozíky Croozer zvládly
úctyhodný náklad a s občasným promazáním s námi dojely až do cíle.
Nezklamaly, koneckonců s nimi už jezdíme nějaký ten pátek za každého
počasí.
Ocenili jsme i brašny od firmy Testudo – bylo vidět, že jejich návrháři mají
zkušenosti s dlouhými cyklovýpravami a přesně vědí, co mají brašny
mít.
Snad jenom nosič od Exu Bicycle
Series to neustál a zkolaboval hned po výjezdu. Jeho konstrukce nebyla
stavěná na zátěž plných brašen. Raději jsme ho hned vyměnili za jiný,
starší model od Sport
Arsenalu.
Největší stopy nechala cesta na našich holčičkách. Vyspěly, naučily
se víc spolehnout samy na sebe, nést zodpovědnost. Na cestě to ani jinak
nešlo a děvčátka velmi rychle pochopila pravidlo když-pak.
Když budeme teď trpěliví a šlápneme na to, můžeme si brzy najít hezké
místo a dát si něco dobrého. Když si teď dáme zmrzlinu, možná zmokneme.
Když pomůžeme s balením stanu, bude to trvat kratší dobu.
Myslím, že všichni jsme se poučili o síle týmu – nejedu sám za sebe,
musíme si pomáhat. Společně zvládneme cokoli. Když půjdeme proti sobě,
nedostaneme se nikam.
A nakonec bych ráda poděkovala všem, kteří nám pomohli, poradili a drželi palce na naší velké cestě. Díky!
1. část – Přípravy
2. část – Trasa
3. část – Jak to
snášely děti
4. část – Jídlo a
vaření
5. část – Zdraví
6. část – Jak
jsme spali