O vodu se nesomruje. V dnešní době je to jednodušší stačí se podívat na mobil, kde je nejbližší obchod, pumpa restaurace. Loni v Estonsku ale ani navigace nepomohla. Prostě pustina :-)
Kvůli špatnému plánovaní řešil vodu kolega.
Prostě se zeptal kde je obchod a když nepochodil tak poprosil o vodu. Někdy přinesl i pivo. Má výhodu že kouří, tak může nabídnout cigarety. Peníze nikdo nechtěl myslím že i to pivo bylo gratis.
Ale bylo to dobrá zkušenost, poznali jsme místní lidi, viděli jsme hospodářství a kámoš si zopakoval nenáviděnou Ruštinu.
A věřil bys tomu, že my jsme kdysi na cestě na běžkách přes Hardangedviddu, vysomrovali i běžky?
Tehdy jednomu z nás omylem uplavala běžka potokem. A k těm běžkám jsme vysomrovali i boty, protože vázání nesedělo. Od jednoho norského studenta, co se v pustině připravoval na zkoušky.
Po týdnu, po dojezdu do civilizace, jsme vysomrované běžky a boty poslali zpátky tatínkovi toho studenta na uvedenou adresu. Ten mu je na sněžném skútru dovezl zpět do pustiny, aby se student mohl zúčastnit zkoušek.
Vzniklo z toho nádherné přátelství, nejen ze studentem, ale i s jeho tátou.
A trvá dodnes.
Ty jo - uplavaná běžka :-)
Párkrát jsem je házel přes potok a pak přeskočil. Naštěstí malý potoky, tam by se někde šprajcly.
Kamarádce ale vítr odnesl při pauze do sněhu zapíchlou sněžnici - to už bylo u život. Naštěstí jí po hodině hledání ve vánici našli.
Já si na pumpě vždycky koupím buď bagetu nebo alespoň nějakou tyčinku, abych tam jako nebyl zadarmo, ale vodu si chci natočit, přece nebudu kupovat další lahve. Stejně tak třeba u zákazníka nebo ve škole (když jsem studoval) si natočím vodovodu, nebudu platit za neekologický plastový odpad.
Ale bývají s tím problémy - někdy bývají dostupné jen baterie s napevno nastavenou teplou, a často jsou fyzicky nepoužitelně dole a u kraje umyvadla, takže pak různě přelévám z lahve do lahve jak blbec.
Jsme na tom podobně.
S pumpami je někdy docela sranda. Na jedné:
"Dobrý den. Prosím vás, teče vám tady z kohoutku pitná voda?"
"Samozřejmě. Přece si sem nebudeme tahat dvoje potrubí, ne?"
A na druhé:
"Dobrý den. Prosím vás, teče vám tady z kohoutku pitná voda?"
"Samozřejmě že ne. Přece si sem nebudeme tahat dvoje potrubí, ne?"
U pump s myčkou je pravděpodobnější druhá varianta, ale jinak fakt nevím, podle čeho mám typ vodovodu poznat.
Jednou jsme takhle nabírali vodu na veřejných záchodcích u parkoviště v Bardo Śląskie a paní mi rovnou nabídla hrnek a trychtýř, asi už měla zkušenosti s turisty a s tím, že pod baterii se petka nevejde.
Mimochodem, ten záchod byl zdarma, něco takového jsem pak zažil jen ve Žluticích na náměstí. Prý je to lepší než řešit obechcané rohy.
Kdysi jsme ve Švédsku koupili bidony se dvěma uzávěry - jeden klasický a druhý ze strany právě pro možnost natočit si vodu z nízkého kohoutku.
Přikládám fotku.
Super nápad, nevím, proč se toho neujali i jiní výrobci sportovních lahví. Nebo jsem to zatím nikde jinde neviděla.
Já mám takovou žízeň, že bych jedl, až bych u vás přespal.
Požádat o pomoc v nouzi není nic proti ničemu.
Nedůstojné člověka v létech z naší vlasti, je ze somrování si udělat cestovní strategii.
Vody jsem měl habaděj, stačilo roztáhnout kapuci a nachytat, ale nedávno jsem ne až v takové pustině, přesto dost daleko, aby to šlo pěšky, somroval o pumpičku.
Benzinky jsou často řešení, ale nikoliv ve Francii, tam tohle nefunguje. Benzinky jsou totiž většinou samoobslužné, na kartu, bez obchůdku, jak jsme zvyklí od jinud.
Bez vody,bez vzduchu.
Vody vezu vždy tolik, abych se nedostal do úzkých, i když to váží. Ale i tak se stane, vodou šetříš, rozpočítáno do cíle, a pak, blbě postavíš tu petku, převrhne se, a dvě třetiny nasyslených zásob rozleješ po chodníku.
Kdyby všechno šlo hladce, nebylo by na co vzpomínat
Vidíš, a kolega v práci se chlubí tím, jak "cestuje" přesně tímhle způsobem.
Jezdí stopem, somruje kde se dá a prakticky cokoliv...
Požádat o pomoc v nouzi je jedna věc, ale tohle...
Ale závidím tu všem pozitivní zkušenosti s cizími lidmi, já už se o pomoc raději na nikoho ani neobracím, ušetřím si trapná zklamání a zkažený zbytek dne...
Kvůli tomu se mi vůbec nelíbily cestopisy pana Vlasáka. Přečetla jsem jeden a druhý jsem ani nedočetla. Tak nějak mi z těch "cestopisů" hrozně trčelo nejvíc to, kde a jak se najedl/přespal zadara nebo co nejlevněji. Úplně se tím zastínily jakékoli zážitky z cest.
Moje dítě mělo na gymplu povinně "Do Vladivostoku", každý žák vyfásl nějaký cestopis a měl o něm referovat. Kvůli tomu somráctví byl problém to vůbec přečíst, historky o zkoušení jestli v petkách nalezených v pangejtu je zbytek pití nebo moč, to bylo moc.
Takhle, u mladých lidí, studentů, to chápu.
Může to být i jakýsi druh sportu, obejet Evropu za 20 euro.
U dospělých lidí mi to nesedí.
Jinak za těch 30 let na cestách, tedy více auty (občas taky problémovými) nemám pocit, že by se někde stavěli odmítavě, i když fakt taky rád spoléhám na jen na sebe. Ale vždycky to neklapne.
Smutno mi bylo nedávno, u nás.
Jel jsem na kole tam a zpátky, 17 km od domova jsem píchnul. Hezkých 170 za sebou, řekl jsem si, nebudu tu maskovat v příkopu s duší, dojel bych za tmy, zavolám Soňu a odvoz.
Protože se dělalo chladno, šel jsem dál, kolo vedl. Minulo mě 17 cyklistů a ani jeden se ani nezeptal "všechno v pořádku, nepotřebuješ pomoc?".
Protože doma v ČR toho moc nenajezdím, m3l jsem z toho depku. Ve Francii nebo Německu by se mě z těch 17ti nezeptal tak jeden, nebo dva.
Stačí jen, když u pangejtu dotahuješ šrouby u nosiče, a už u tebe zastavují a ptají se....
To si ještě nepotkal mě. Já se ptám vždy i když je to někdy ke vzteku.
Letos jsem někde před Litoměřicemi potkal nějakého cizince, mladý kluk s brašnami na gravelu. Už si ani nepamatuju co potřeboval opravit, jen, že se pokoušel matičku udržet zubama, takže mu moje kleště přišly vhod. Hrozně mě zdržel což by mě vadilo míň než, že neuměl poděkovat.
To je také smutný příběh....
Já nepotřeboval pomoc, jen prostě mě to přišlo divné, že nikdo z kolegů jen malinko nezpomalil, a nezeptal se, jistě bych mu za to pozeptání poděkoval.
Asi to znáš od tvých severních sousedů, montuješ něco na kole, míjí tě a jen prohodí "Alles dabei????", takhle se často ptají tedy Bavoři....
Patříme k těm, kdo vodu shánějí, každý večer před tábořením a hned několik litrů. Samozřejmě, nejlepší je nabrat si u tekoucího pramene (foto z letošní cesty po Srbsku a Bulharsku), ale to se zadaří výjimečně. Mnohem častěji je potřeba si o vodu někde říci. Ano, dá se nabrat v restauraci, na benzínce - ale také vždy nejsou na dohled v ten pravý čas. Pak nezbyde než požádat domorodce. Nejlepší je, když jsou venku na zahradě, zrovna zalévají zahrádku, nachomýtneme se, jestli je ta voda pitná.... a je to :-) Bohužel, od nás na směrem na západ nebývá zvykem, aby byli lidi venku, tak nezbyde, než někde zazvonit. Přiznám se, nedělám to moc ráda, ale kromě asi jednoho dvou případů naplnit lahev vodou NIKDO NIKDY neodmítl. To, že ve svých cestopisech zmiňuji, že někdo přihodil šťávu, někdo nabídl minerálku apod. nepíšu za účelem chlubení se, jak jsme to vychytali, a co vše jsme dostali ZDARMA. Píšu to hlavně proto, abych zdůraznila, že to velká část lidí nevnímá jako problém, naopak.
Asi takhle. Bohužel mám pocit, že se mezi lidmi vytrácí "lidskost", vzájemná potřeba sebe sama, snaha o kontakt se minimalizuje. Vodu koupit umí snad každej - proč si za to připadat hrdě. Pokusím se na to podívat z opačné strany. Bydlíme za vesnicí, na turistické stezce. Občas kolem jdou pěšáci nebo jedou cyklisté. Přes léto máme venku slunečník, občas se někdo zeptá, zda jsme hospoda? Nejsme, ale kafe nebo voda nebo lahváč není problém. Platit nechceme. Jsme rádi, že někomu pomůžeme. Jednou takhle odložil německý pár na parkovišti v autě babičku - šli na tvrz Bouda a stará paní by nedošla. Bylo horko, bylo nám jí líto. Pozvali jsme ji posedět do stínu, nabídli vodu. Byla doba oběda, babi jsem nakonec vnutila i polívku - a myslím, že měla zážitek :-)
Dneska každý umí být sobestačný. Na cestu se ptát je přece trapas, ne? - na co, když existují navigace. A přece jsem ráda, když se najde někdo, kdo o radu požádá.
- pokračuji dál -
To jsme takhle jednou stáhli domů na oběd nějakou slečnu, kdo ví jak se jmenovala, co sólo obcházela republiku a ptala se na hospodu.
Bylo to velmi příjemně strávené poledne, její vyprávění bylo víc než zajímavé.
Já měla dřív tendence s těmi lidmi (ať už s těmi, co u nás třeba náhodně přespali nebo my u nich) zůstávat nějak v kontaktu - ale pak jsem se naučila, že to je jenom záležitost jednorázového okamžiku, zkrátka "teď a tady" a život jde dál... bez nich. Někdy si vyměníme přátelství na fejsbuku, ale pak to většinou končí.
Na druhou stranu - proč kupovat vodu v lahvích? Není to nesmysl? Rozmar? Mluvit o hrdosti, že si umím koupit v obchodě vodu? Trochu málo na to připadat si jako frajer, že já nesomruji.
Kolik stojí litr vody z kohoutku? Já jsem ráda, když u nás někdo zazvoní, ať mu dám vodu. Klidně bych jim nabídla nocleh na zahradě, kdyby vypadali slušně. Věřím, že "páchat dobro" druhým chce většina lidí, ale nemají jak. Když u nich zazvoní někdo a chce vodu, rádi jim tu vodu dají. A mají třeba i radost.
Protože nemám pocit, že by si lidi vyloženě neuměli nebo nechtěli pomáhat. Pamatuji si, že v nějaké zemi - byl to západ, tuším Francie, před pár lety stačilo zastavit na křižovatce, koukat do mapy nebo třeba jen čekat na děti a hned se někdo přihrnul, jestli nepotřebujeme pomoci. Jako by jim to někdo nařídíl :-) Až nás to skoro otravovalo, bylo to opravdu hodně časté. Možná si lidi zvykli, že pomoc nepotřebujeme už nikdo, všichni jsme maximálně soběstační, máme vybavení, navigace, vodu si kupujeme, kdy přestane pršet víme z internetu, v případě nehody si zavoláme asistenci, tak proč pomoc druhým vlastně nabízet? Napadlo mě to v souvisloti, jak Jindra popisoval, že šel s kolem pěšky a míjející ho cyklisti ho možná jenom "neobtěžovali". (Ale nejspíš to bylo o tom, že jenom neměli čas... to je pravděpodobnější)
Ale takhle to podle mne dopadne, když se budeme snažit být co nejvíc hrdí, pomoc nikoho nepotřebovat, o vodu "nežebrat", na cestu se neptat.
Přesně. Ve Francii jsem měl hrůzu zastavit a jít se vycurat, aby zase nezastavilo auto a ptalo se zda nepotřebuji pomoc. Člověk musí umět přijímat a dávat. Prespal jsem v lese. Rano bouchani na stan, prisel majitel lesa. V ruce bandasku s čajem, vajíčka, chléb, rajcata. Snídaně! Hodinu jsme povykládali, já pak jel dál. Jemu jsem neplatil, urazil bych ho. Zaplatím jinemu potrebnemu. A jako bonus je radost.
Francie je země cyklistům extrémně nakloněná.
Cyklista ze země jako jsme my, je pak kuriozita, protože mnozí z nich si nejsou jistí, kde vlastně ČR leží, jen si myslí, že jsme hodně daleko na východě.
Když zůstaneš viset s autem někde u pangejtu, nevšimnou si tě, ale s kolem ano.
Další věcí je přátelské troubení popřípadě povzbuzování pokřikem "courage" - kuráž.
Ale jako všude, narazíš i na blbce.
Pravdou je, že já pomoc nabízím ze zcela zištných důvodů. Přál bych si totiž, aby mi někdy bylo oplaceno stejnou měrou.
Jednou se mi to už i stalo ve velkém stylu. Viz můj prastarý blog:
https://www.nakole.cz/blogy/petrp/49-konec...
(ono už je to 11 let, to by jeden nevěřil)
Ony dnes existují také Cestovní filtry čističe vody. Takže někteří cestovatelé by se mohli podělit o zkušenosti..
APP. V těch severskýcg krajinách se užívá i šungit na čištění...
Dnes? To už je na trhu iks roků.
Za bolševníka jsme na vojně (červený barety) měli pro přežití nějaký dezinfekční tablety, údajně zpitňovaly i vodu z fekálu. :-) Voda ta pak přetrumfla odporností i kádéčko.
Na čundru po Nepálu jsme používali Sanosil. Dá se koupit v lékarně. Pár kapek do PETky s vodou, Bez smradu, bez chuti... bez následků :). Je v tom koloidní stříbro. Pili jsme vodu z potoků a v Káthmandú i z vodovodu :D
Myslím, že ho používá i švýcarská armáda.
No nevím. Osobně bych asi věřil víc tomu přírodnímu šungitu než stříbru.
dezinfekční (resp baktericidní) účinky stříbra
jsou známy min. od středověku, potvrzeno na vědecké bázi tuším Kochem 18xx?
Jako zajímavost-> 1. válka, R-U důstojníci měli kalíšek na pití stříbrný, právě jako prevenci různých úplavic apod.
Ten šungit... to je něco jako aktivní uhlí?
Co se týká somrování jako stylu cestování je kniha Autostopem kolem světa (Jiří Svoboda). To už i na mne bylo příliš a pojmenovali jsme jej jako vyžírka. Pokud po někom něco žádám, musím mít ostatní lidi v úctě, být také ochoten se o něco rozdělit, pomoci, přiložit ruku k dílu a podobně. To třeba kniha od Pavla Knébla Cestování pro nic za nic, je vlastně taky cestování s tím že využívám pohostinnosti místních lidí, ale je to takové milejší, autor je ochoten i pomoci a u sebe doma míval taky dveře každému cestovateli otevřené. A taky je tou motivací cestovat s minimálními vlivy na naši planetu. Když jedu občas autem, koukám jestli někde neuvidím stopaře abych trochu kompenzoval další generaci stopařů ty desetitisíce kilometrů co jsem také najezdil stopem. Ale bohužel se dnes již nestopuje, protože vlaky a autobusy jsou pro studenty levné.
Nejen levnost hromadné dopravy. Jedním z mých posledních stopařů byl bezdomovec. Auto jsem odsmraďoval několik dní. Od té doby, jsem nikoho s igelitkou už nevzal. No a další smrtelnou ranou autostopu jsou dálnice a výpadovky, kde není jak zastavit, kde stát a mávat. Je to škoda, jezdil jsem tak moc rád a bylo to vždy zajímavé. Doba se změnila.
Souhlasím, pravý stopař se dneska nenajde. Když už, tak jsou to samá páchnoucí individua. A přitom lidi by stopaře brali - my občas ještě stopujeme, často i ve čtyřech, jako rodina s dětmi - a vždycky se tomu divím, ale berou nás!
(ne na dlouhé trasy, často jen na výletech, když nám třeba ujede vlak nebo se nám nechce šlapat kilometry po asfaltu), stopujeme i na Slovensku, v Polsku... pro radost :-)
A všichni říkají to samé, že klasického stopaře už dlouho neviděli.
Dálnice jsou blbé, to je fakt.
Hm, naposledy jsem stopoval někdy v roce 1990 v mých cca. 30 letech. Jel jsem sám z Prahy do Krkonoš za rodinou a chtěl jsem zjistit, jestli to ještě dokážu. Tehdy před 30 lety mi to ještě šlo. No a pak jsem jezdil už jen autem a na bližší vzdálenost na kole, případně kolo a vlak.
Je to pár let, co jsme vezli z Prahy až do Rybné nad Zdobnicí pána (stopoval na Černým Mostě na dálnici, blbé místo, proto jsme ho vzali, a v té rychlosti vypadal solidně). A přesně - při bližším ohledání typ s igelitkou :-))) Cestou nám líčil, jak jel do Prahy za přítelkyní a tu našel s jiným, tak mu prý rozbil hubu, došel si na pivo a jede domů. To fakt chceš slyšet :-)))
Naštěstí po pár desítkách km usnul a spal v podstatě až do té Rybné.
A nakonec nám věnoval kapesní nůž a řekl, že Pražandy jsou nejlepší ženský, ale musí být v Praze narozený, ne naplaveniny - tak to se mi z pochopitelných důvodů líbilo a tím si u mne vylepšil repeté :-))))) (ne, nevěděl, odkud jsem)
Stopaři zmizeli, nahradili je rumunští zloději.
Po cestě di Němec jsem jich kdysi svezl velkou řádku, vyprávění jednoho mě dost zaujalo:
https://www.nakole.cz/blogy/jindra8526/782...
Ale byli i jiní, vezl jsem kluka, takový snědý typ, český Řek. Říkal, hele, vyhoď mě před hranicí (tehdy byly ještě kontrolované hranice) a jestli můžeš, počkej na mě ve Waidhausu. Já mu povídám, proč jako? A on že to zná. Že protože je ten "snědý" že vždycky všechno pečlivě zkontrolují, a že by nás to strašně zdrželo, kdyby mě rozebírali kufry. Vzal si pinglík, na hranici šel rovnou na prohlídku, já přejel, počkal, a jeli jsme spolu až do Oberhausenu.
Byl to jinej svět, před 20ti lety.
To byl krásnej příběh... při čtení asi v půlce jsem si uvědomila, že už jsem ho četla.
Je už to pár let...
Přesto, i když kromě loňského roku ( a pravděpodobně i letošního) jsem vánoční trhy v Bochumi nevynechal, nikdy už jsem Vaška nepotkal.
Ani nikoho mu podobného.
Ty somrující muzikanty nějak vytlačují ošklivé baby, co se povalují na zemi s jedním až třemi děcky kolem, a s cedulkou na krku "Jsme syrská rodina a máme hlad".
Nejsem žádnej machr na typy lidí, ale řekl bych, že tyhle baby jsou spíš z cikánky Rumunska než ze Syrie.
Neznám přesně , co tě dovedlo k tomuto názoru(asi osobní a potvrzená zkušenost) a nebudu se ke konkrétní situaci vyjadřovat. Rumunsko mám projeto celkem dost(asi jako ty Francii) a tak myslím, že mohu porovnat zdejší cikány s našimi. Protože tam donedávna kočovali a spoléhali sami na sebe- v poslední době jich většina pracuje v zahraničí a dávají to najevo stavbou okázalých, často až nevkusných vil ve stylu menšího hotelu, ve kterých žije pár členů rodiny. Osady jsou od těch našich podobou na hony vzdálené, obyvatelé se snaží uživit jakoukoliv prací. Jednou jsem byl přinucen nocovat pod stanem v lese nedaleko cesty i vzdálenější osady, do které se vracela parta lesních dělníků na povoze- slušně pozdravili, poptali se odkud a kam a odjeli. Jaké ale bylo mé překvapení, když se po deváté hodině blížila parta osadníků pod vedením člena policie- ten mne legitimoval a ptal se co tu provádím. Po vysvětlení že jen jednu noc přespím a ráno pokračuji dál za krásami Rumunska, se omluvil za vyrušení- zavolali na policii místní osadníci, bojící se o své majetky a žádali o ochranu... :-)) Bylo to také poprvé a naposledy, co jsem měl v Rumunsku nějaký problém- jak s policií, tak s místními cikány.Jinak v sezoně se mládež i dospělí živí sběrem a prodejem hub a lesních plodin u cest- žebrajících jsem nepotkal, na rozdíl od ČR/SR žádného(a to jezdím hlavně po vedlejších cestách i přes osady bez problémů.
V západní Evropě je to tak, že v Německu se Rumuni (Rumunky) specializují na prostituci, ve Francii a zejména pak ve Španělsku, na krádeže.
Využívají toho, že jazyková příbuznost jim umožňuje se celkem rychle naučit pár vět, i toho, že jako snědší typy mezi domorodce zapadají.
Rumunské loupežníky jsem potkal na španělské dálnici 2x, poprvé mě dostali, podruhé už ne, a odtáhli s nepořízenou.
Poprvé ro bylo takhle:
https://www.nakole.cz/blog/zobraz/570-ladrones
a podruhé takto:
https://www.nakole.cz/diskuse/21090-spanelsko...
Z medii vím, že rumunští cikáni kočují francouzským jihem, ale nepotkal jsem je, neviděl, jen občas nějaké ty žebrající baby.
Zatim mam jen dobre zkusenosti s pomoci.na Damske ji potrebujeme skoro kazky rok.pri jednom pichnuti jsme zazvonily u chalupy,protoze jsme nemely cim kolo dofouknout.dostaly jsme vodu i kolace,dokonce nam byl nabidnut odvoz do cile,coz jsme odmitly.jsou to vzdycky zajimave zazitky
Tam nám nabídli i koláče?!? To jsem nějak v zápalu výměny duše ani nepostřehla.
A ten pán za námi pak ještě vezl ventilky, pamatuješ?!?
Ty ale stejně nebyly naše.
Když to tak vezmu - to byla Dámská, kdy si píchala ty. Já si to odpíchala letos :o)))
Tak teď je řada na Lence!
Byly jste víc než jedna a neměly čím nafouknout. To je opovážlivé spoléhání na pomoc okolí.
Je to jinak - mely jsme cim opravit i nafouknout, ale nez jsme se pustily samy do opravy (nejak tyhle cinnosti nemusime ani jedna a navic slo o zadni pneumatiku, coz je pri jizde na tezko zvlast vopruz), pozadaly jsme o pomoc.
To jsme jely Sazavu - HMS se uz dofukovala cestou do Kacova (take jsme pozadaly o dofouknuti u domku a pak u pumpy a vzdy se nasel kompresor) a v Kacovci jsme pak musely opravit definitive. Mistni panove vyzvu s radosti prijali - pry uz nevymenovali dusi drahne let :o)))
Nakonec jsme ji menili 2x, protoze pri prvni vymene jsme dusi skripli.
Letos jsem se dofukovala ja - to byl ten stripek v pneumaticce, ktery jsem odhalila az doma. A zpravidla to vyslo 1x dofuk pumpickou a 1x u pumpy.
Na cestach si umime poradit samy a mame vse potrbne pro drobne opravy, ale proc se do toho zbytecne hnat, kdyz je kolikrat rychlejsi a snazsi zeptat se pres plot, zda nemaji pumpicku/kleste/kapku oleje apod. Nakonec se vzdy najdou i sikovne ruce.
Jasně, trochu jako můj dávný kamarád na vojně, lékař, Jirka H.
Ten jezdil tenkrát na motorce snačky Simpson.
A nějak se stalo, že mu spadnul řetěz. Inu, doktor, postavil motorku ke kraji a jal se stopovat.
Po chvilce zastavil nějaký maník, řetěz mu nasadil, a Jiří mohl pokračovat. Ale protože slušně vychován mu poděkoval a dodal: "Podal bych vám i ruku, ale máte jí strašně špinavou".
Říkám mu: "Jirko, ty jsi ale kurva!"
A Jiří odvětil: "Já vím."
Říci si o vodu nepovažuji za somrování protože si nedokáži představit, že bych ji někomu nenatočil. Dokáži si představit destinace, kde tohle neplatí. Jak se cítí Nor v Africe, kde je voda drahá když v Norsku v každé hospodě dostane vodu zdarma?
Otázku je, zda tohle je již somrování nebo ještě není: loni, Slovenském Rudohoří pěšky natěžko, křižuji sedlo se silnicí. Odpočívám, než se vydám ke studánce (2km, MINUS 180 výškových metrů a pak zpět). Zkouším stopovat, během chvilky zastaví auto, ptám se zda nemají vodu NAVÍC. Paní otevírá kufr, v něm velký nákup z Lidlu a podává mi jednu z 6ti petek s colou. Říkám, že jí to zaplatím, odpovídá co blbnete, vždyť to stojí 40 centů (tak nějak).
Říci si o pomoc nemám problém, asi budeme mít každý jinde nastaveno kdy nabízet „zaplatím to“. Zásadnější je jak rozhodnout kdy ignorovat „to nechte být“.
Když mi místní cyklista řekl následuj mě a já za ním jel cca 5km aby mě vyvedl na správný směr z Angers, tak mě opravdu nenapadlo nabízet protislužbu.
Když jsem ještě v minulém režimu cestoval Afrikou, konkrétně Libyí, Věděli jsme, že když nemáme vodu a požádáme, musí požádaný vodu dát. To samé obráceně platilo i pro nás. Za zneužití, to je nechat si vodu zaplatit, byl trest smrti. Teď už nevím, jak to tam je, to bylo za Kaddáfího.. To neplatilo v obchodech, tam se voda prodávala.
Ve Španělsku na to mají zákon.
Vodu ti musí dát každý.
V restauraci u pláže, kde léta pracovala parta českých holek (než so povyvdávaly) běhali děti z pláže se napít běžně. Holky už byly na ně nachystané, měly karafy s ledem a smradum tam do té vody nakrájeli vždycky citron, roste a zraje to kolem všude.
Než jsoum loupnul své tři kousky, některá děcka měla v sobě pět sklenek vody :-)
V zemích, kde je o vodu nouze je to asi normální.
Tak ono to bylo a stále je normální i u nás. Jen někteří měšťáci na to úplně pozapomněli a myslí si, že si všechno mohou koupit. Došlo to tak daleko, že firemní spolupráci a lidskou pomoc pak musí budovat uměle pomocí teambuildingů. Lidé v venkova a skauti a křesťané jsou vychovaní si pomáhat.
Teambuilding je stejně jako Valentýn nebo Halloween importovanej z anglo-americké kultury.
My tradičně tvoříme "tým" v hospodách.
No on se ten teambuilding večer také mění v tu hospodu.
Jak často chodíš s vývojáři své firmy do hospody?
Tak 3x do roka, ani ne tak do hospody jako na firemní oběd, pořádnej stejk v Dock Housu.
Letos jsme vynechali, a zřejmě vynecháme.
Ale my jsme spolu přes 20 let všichni, teda kromě mladých, a s těma jsem sedával separátně.
Jsme malá parta, rodina, když na to přijde.
Jojo, já vím. Ale i ta rodina se potřebuje setkávat.
No, teď je to bezpředmětné řešit.
Požaduje se po nás všechno jiné, než je setkávání :-)
My jsme tomu vždycky říkali výjezdní zasedání nebo porada :-) Jednodenní z vlastní kapsy a vícedenní vícedenní z firemní.
Přesně tak. Rozdíl je v tom, že dřív se to nejmenovalo tak vzletně a obvykle u toho nebyl nějaký trapný organizovaný program typu paintball či rafting.
- Ani proti jedněmu z jmenovaných nic v zásadě nemám, jen si dokážu představit situace, kdy to někdo naplánuje a zaměstnanec se musí chca nechca zúčastnit.
Jo, je to tak.
Covid těmhle korporátním hrátkám trochu přistřihl křidélka.
Jinak u nás bylo zvykem, že před Vánoci vždycky přiletěl šéf vývoje, občas i šéf celé firmy, aby pozval celou naši partu na večeři. A vybíral opravdu z těch nejlepších podniků v Praze, večeře v desítkách tisíc, stejně jako hotel, letadlo, atd.
Vždycky se ten termín nehodil všem, ale byla to taková nepsaná povinnost. Kluci byli naštvaní, říkali, kdyby nám každému na Vánoce dal 10 tisíc, bylo by to lepší....
No, věděl jsem, že takhle to nechodí, že jsou to "jiné fondy". A hned po Vánocích začalo vyjednávání o rozpočtu na další rok, kde jsem se musel rvát o každou libru. Ale o vánočním večírku, tam libry tekly proudem...
Něco, co my malí prostě neděláme, výdělek rozdělujeme v maximální možné míře, ať si každý za ty prachy pořídí co chce, a ne že to společně někde prochrupneme.
Nejde jen o ty prachy prolítlé komínem. Co jsem potkal některé tyhle akce, děly se v mimopracovní době, takže dost lidí to vnímalo tak, že si majitel firmy dělá nárok na čas, který by mohli věnovat sami sobě, své rodině, svým přátelům.
Ano, i tak by to bylo možné vnímat.
Ale čas ani tak nehraje roli, u nás je svoboda o které se bradatým zakladatelům vědeckého socialismusu ani nesnilo, jednou za rok se to dalo přežít, ale radost to nikomu nepřinášelo, tedy kromě Honzíka.
Ten vždycky vyhecoval kluky, aby kašlali na pravou stranu jídelníčku, a vybíraly zásadně podle té levé - tedy ceny. Sám byl ochoten vychrupnout dvě sedmičky vína za 1700 Kč každou, jen aby udělal pořádný zásek, blboum přitom skoro vůbec nepije :-)
No, ve finále možná i na tohle budeme jednou vzpomínat, jako na krásné okamžiky svobody, kdy se mohlo do restaurace, ve skupince....
zase jsem přehodil levouz s pravou... jak píšu o Angličanech, hned přehazuji strany silnice :-)
Taky na "pracovní" kalby nechodím, tak nějak ze zásady. A ani mě to tak nějak neláká.. když jsem nabízel delší výlet po pivovarech (kolmo) s nějakou malou konzumací, tak to zas neláká kolegy.
My jsme v softwarové firmě jeli roku 1999 společně na kolech do centra zatmění slunce do Rakouska. Vzali jsme firemní dodávku na bagáž a jeli po kempech pod stan. Účastnili se toho dva ze čtyř majitelů firmy a bylo to naprosto skvělé. Někdo vzal s sebou družku či manželku. Já bral své dva kluky. Tomu mladšímu bylo tehdy 10 let. Byl to tehdy opravdu podařený teambuilding :)
To je u nás zhola nemožné.
Řekl bych, že jsme tým solitérů.
Nemá cenu se snažit něco měnit, když to skoro 30 let funguje.
A viděli jste zatmění? Mě se povedlo to úplné zatmění vidět. Byl jsem někde u Mnichova, dnes už nevím kde, u řeky Amper, na kopci byl nějaký vojenský objekt (radar?). Bylo zataženo a pět minut před začátkem zatmění se udělala díra v mracích, proběhlo zatmění a pak se zase zatáhlo. Vypadalo to jako zázrak.
Já měl tehdy dovolenou a zvažoval jsem kam jet, bylo dost mizerně a tak jsem se se synem na poslední chvíli rozhodli že se pojedeme podívat na zatmění někam na jih, přece nemůže být všude zataženo s deštěm. Naházeli jsme věci do Trabanta svižným tempem jsme a jeli a pořád lilo až jsme dojeli k Szegedu, tam konečně tam přestalo pršet, tak jsem zaparkovali na docela hezkém místě, protože dál do Rumunska už se nám nechtělo. Úplně se vyjasnilo a my si to patřičně vychutnali. Domů jsme se vraceli pomalu přes Šíravu :-)
Ano, těch možností zábavy bylo několik a každý si mohl vybrat co chtěl, různé sporty nebo třeba jít sám na procházku nebo si jen v klidu číst.
No - ono asi platí jak kde. V místech s tradičním suchem se taky může stát, že ji nedostaneš ani za zlato.Teda, dřív tomu tak bylo. Dnes je to s dopravou asi lepší, ale i tak má voda jinou cenu než u nás. Někde prostě teče místo vody třeba ropa, ale umejt se nemáš čím...