Zdravím a mám takovej blbej dotaz.
Letos se chci vydat na těžko do Francie, má to být moje první delší trasa na těžko se stanem atd, žádný velehory a tak, více méně rovina a menší kopce. 100 za den ujedu v klidu a jel bych i dál, ale moje ženská do mne pořád hučí že jsem magor a že se na tom i shodla její rodina atd... Mám za život najeto tak 5 tisíc km, z toho 2600 loni, takže žádná sláva, na těžko mám jen pár nocí v podkrkonoší. Jsem blázen? Základní věci si na kole opravím sám a když se něco posere tak sednu na vlak... Ale ona mne už vidí mrtvýho někde v příkopu. Chápu že se bojí, ale co je moc to je moc... Pochlubte se i s vašima zkušenostma když jste vyjeli prvně, kolik jste měli natrénováno a tak :-). Ať vím pro srovnání :-).
Klid, jsi uplne normalni. :-) Kdybys nahodou nemohl, tak holt pojedes kratsi trasu, jsi volny jak ptak a vsechno se nejak vyresi. :-) Ja byla poradne natezko jen s detma s vozikem se stanem a vecma pro 3 lidi, takze jsme jezdili kratsi trasy. Kdyz jedu sama, tak bych do ciziny nejela, to bych se bala, a po Cechach se se stanem zase nenamaham.
Buď v pohodě. Hlavní je, podle mě, mít napoprvé dostatečně flexibilní plán v počtu plánovaných kilometrů za den a jet na pohodu, ať uvidíš, jaké tempo Ti vyhovuje.
Kdysi dávno jsem jezdil pravidelně obden jen cca 30 km a pak nebyl problém dál zfleku opakovaně i 125 km.
Pak jsem jezdil s partou na těžko sice jen prodloužené víkendy, ale nebyl problém denně cca 80 - 110 km. Mezitím to byly nepravidelné vyjížďky 1 - 2x týdně cca 30-50 km.
Zato loni, když jsem na jaře po cca dvouleté pauze zajel 60 km, tak jsem pak byl další 3 dny KO. Belhal jsem se jak zdechlina.
Takže, podle mě, pokud před tím budeš pravidelně jezdit a třeba i krátké trasy, nebudeš mít problém. Ale myslím, že to plánuješ dobře, jako nouzovka je pojistka návratu vlakem dobrá záloha.
Jinak - jestli bys chtěl parťáka, dej mi vědět, jaký plánuješ termín. Třeba bych se mohl aspoň na část trasy přidat. S počtem najetých km, jsem na tom za poslední léta velmi podobně jako Ty a taky bych pro začátek rád zajel někam na západ.
No když se na tom shodla i její rodina, tak to už je vážné...
Nevím jestli u vás doma platí schvalovací povinnost nebo jen oznamovací. Jestli jsi rozhodnutý, není co řešit. Žádné rady od nás Ti to stejně nevyřeší. To je věc vás dvou.
Se svojí ženou jsme jezdili na vandry i s dětma. Později, když ji to přestalo bavit, jsem jezdil sám. Když jsem jí řekl, že chci jet do ciziny s kolem, řekla jenom ať na sebe dávám pozor a ozývám se, jestli jsem v pořádku. Zatím jsme všechny moje cesty přežili v duševním i fyzickém zdraví.
Pokaždé, když jsem odjel na Krétu, měl jsem najeto tak maximálně 1000 km. Je fakt, že jsem nemusel ale drásat denně stovku. Jel jsem tak jak se mi chtělo a být nucen k takovému dennímu výkonu by mě nebavilo.
Tak mne k tý stovce nic nenutí, budu mít na cca 1750km 40 dní.
To máš neuvěřitelně času.Ono kolikrát nevíš co s načatým dnem a tak jedeš a ani ti nepřijde,že máš 120km.Já jsem lempl na vstávání a před desátou jen tak nevyjedu,zato šlapu skoro do tmy i když s různým očumováním apod.Je lepší se rozkládat na noc,když už se lidi začínaji stahovat k domovům.Myslím,že tam dojedeš o dost dřív,než si plánuješ.Třetí den je taková všeobecná krize organismu,to se ti zdá,že blbě jíš,blbě piješ a proto to nejede!S takovou časovou rezervou budeš pánem svého času a ráno je moudřejší večera,tak až to budeš chtít zabalit,tak to nech na ráno a odpoledne ti dojde,cos to chtěl udělat za blbost.Já už otáčel!!!Kudy to máš naplánovaný?Pojedeš nakonec sám?
Koukám že seš na to stejně jako já, taky radši jedu dýl, ale spím kratší. A s tím třetím dnem to u mne sedí taky :-). Nakonec jedu sám, původně jsem to chtěl delší, ale člověk míní a plány mění, nakonec nemám ty 4 měsíce jak jsem očekával, takže jsem plán poupravil, ale těším se. A já si věřím, spíš mne jen zajímalo jestli jsem podle ostatních taky magor nebo ne, ale koukám že nejsem nic vyjímečnýho :-). Jezdím teď za týden tak 80-100km, vyjet chci za 10 dní, ale času je dost a nebojím se, jen ta žena mne dusí a dává mi ultimáta :-)
Neznám tvůj rodinný stav,ale někdy je docela dobrý,když by za tebou,třeba vlakem,někam přijela a strávili jste společně pár dní.Domácí politika to je jedna z nepříjemných věcí cestování.Tohle je na magora málo,pro mne jsou totální magoři lezci na volno,tam nevíš co se ti může vydrolit pod rukama,ale tady to je pohoda,jedeš do oblasti kterou si lidi přetvořili k snadnějšímu životu.
Tímhle jsem si prošel a ve vztahu k manželčině rodině pořád procházím také.
Základem je:
a) slušné pojištění, pozor na to, aby zahrnovalo cyklistiku
b) podávat pravidelné SMS informace o svém stavu, osvědčilo se posílat polohu, aby si manželka mohla zapichovat špendlíky do mapy.
c) jasně deklarovat, že máš dánu stranou dostatečnou, nedotknutelnou finanční rezervu na to, abys kdykoliv mohl sednout na vlak a vrátit se
Ty věci okolo denních dávek, oprav kola,... jsou v tom jen malý problém, který si řešíš jen se sebou, ta rodina je komplikovanější.
Ženský jsou někdy dosti podivná stvoření. A jejich rodiny taky... :-)
Rozhodně nejsi blázen, naopak - jdi za svým cílem! Uvidíš, že to nic není, jedeš do civilizované oblasti - úplně Ti závidím a přeji šťastnou cestu. A foť, ať sem po návratu napíšeš reportáž :-)
Já jako dítě a později jako mladistvý jsem měl metodu - zneužíval jsem jedno rčení matky (ta byla hlavně proti mému hraní na čajích, kde se dle ní kouří a pije). Když se dostala do ráže, debatu končila úslovím "když se Ti to nelíbí, vypadni z domu". Což já udělal i když následky byly pro mne dost drastické. Otázka pro ženaté - lze toto praktikovat i ve svazku?
Taky jsem párkrát takhle vypadnul z domu. Vždycky ale po týdnu či čtrnácti dnech matka vyměkla a přestala nechávat klíče v zámku zevnitř.
Nejde. To je trucování a k ničemu dobrému to nevede. Pokud je některý, nebo oba partneři, takhle nedospělí a sobečtí a nedokáží se rozumně domluvit, taková ultimáta jsou jen začátkem vzájemné nedůvěry, naštvání a trucakcí.
Nakonec Ty jsi ve svazku(nevím jestli manželském a kolikrát) žil, tak bys to měl vědět sám.
Ve svazcích jsem se dokázal vždy domluvit, ultimata jsme si nedávali, ale nevím, zda to tak funguje normálně.
Měl jsem tím na mysli normálně i v jiných domácnostech a tou normálností myslím to, že lidé si nemají otravovat život nějakými hádkami, půtkami a ultimaty.
Já Tě samozřejmě chápu, jen jsem chtěl rýpnout.
Kdysi po pádu komančů jsem chodil na lekce angličtiny k nějakému učiteli z Bostnu. Byl to starší pán, vzdělaný a chytrý a s učením měl zkušenosti. Při jedné debatě se nás ptal, proč je tu zvykem tak brzy se ženit a vdávat. Pamětníci si jistě vzpomenou že kdo nebyl v té době do pětadvaceti pod čepcem, byl nějaký divný.
No a my mu řekli - to je přece normální. A on se zeptal - chcete říct, že my v Americe, když se bereme až po třiceti a více jsme nenormální?
Normální hádka se normálnímu manželství nevyhne a ovzduší naopak vyčistí. Je-li konstruktivní a oba aktéři jsou inteligentní. Ale mělo by jich být jak šafránu. Je-li jich jak soli, je namístě změnit kuchaře-ku.
Tak blázen jsi jen v tom, jestli si myslíš, že Francie je víceměné rovina a menší kopce :o)))
No po cestě jsou kopce max. 600 metrů vysoké, není to opravdu nic hrozného, myslel jsem že tam nejsou velký kopce jako že nepojedu Alpy :-)
I Alpy tam můžeš jet :o)))
A asi jsi přehlédnul Vogézy, že?!? :o)))
Ty jejich kopečky jinak nejsou tak extrémně vysoké, to je fakt, ale jsou všude. Nevyhneš se jim, což mě osobně dalo trošku zabrat. Kopce mi nedělají dobře na záda a tady se to furt houpalo nahoru a dolu...
Teda aspoň to takhle bylo v té severní části, kde jsem byla.
Buď jseš blázen ty a i většina z nás, a nebo je to normální. To neřeš, jdi za svým snem.Nejnebezpečnější doprava na silnici je v Česku.V Německu nepotřebuješ ani mapu,cesty jsou perfektně značeny, cyklostezky mezi každou vesnicí s perfektní mapkou obvykle v kvalitě, o které by si naše silnice pro auta mohly zdát.Ve Francii značení cyklostezek končí, tam se mapa hodí,pokud nechceš při bloudění najet km navíc a jet podle slunka.Sám nebudeš, lidí je v Evropě hafo.Fyzická odolnost se ti sama cestou zvýší, psychickou posílíš svým rozhodnutím jet.Ta volnost a svoboda konání, tak tu ti na cestě závidím.Pozor, cestování je droga :-)
Tak zatím si neskromně myslím, že po této stránce nemám konkurenci. :-) (Teda ne v cyklistickém výkonu, ale v tom "kolik jste měli natrénováno a tak".)
Od dětství jsem na kole nejezdila a pár dospělých pokusů mě akorát přesvědčovalo o tom, že tohle opravdu není nic pro mě.
Pak se to jaksi semlelo (na což mělo vliv pár soukromých průserů, ale to by byla dlouhá historie a mimo téma), že jsem si po čtyřicítce koupila kolo a začala nejdřív opatrně po okolí (deset kilometrů jako obrovský výkon) vyjíždět... Natěžko poprvé o další dva roky později - 2008. "Důchodcovská" Dunajská stezka, která se mi zdála jako děsně riskantní a dobrodružný podnik. Ukecala jsem kamarádku a ještě navíc jsem sebou brala coby "ochranku" oba syny (tenkrát tuším 15 a 18 let) a k tomu to jistila známým, co jel víceméně souběžně s námi lodí.
No a předloni už jsem si domluvila cestu přímo tady s výsledkem, že jsem přijela do Rumburka a na náměstí čekala, kdo že si mě tam vyzvedne a jela pak k Baltu s PetremP a jeho synem.
A s tím, že se jednou někam vypravím úplně nezávisle sama, pořád v plánech počítám. Ale že si moje rodina o mně taky myslí, že jsem magor, to musím připustit. Myslí.
To je v poradku, ze si o Tobe mysli rodina, ze jsi magor. O mne si to mysli i vetsina znamych, a to nedelam zadne extravagance. Staci nekam prijet na kole v desti nebo mraze a je to hned. :-) Nebo jezdit ctyrkovy vody, kdyz clovek neumi eskymovat. Je to deset let zpatky a stale mam povest absence pudu sebezachovy. :-)
Nojo, jenže já mám pověst hypertrofovaného pudu sebezáchovy. Fóbie prakticky ze všeho, hlavně z výšek - přičemž s mým skoro metrem osmdesát pro mě pojem "výška" začíná už na vysokejch podpatcích. Ty začátky, kdy jsem se po milimetrech nutila sedlo kola posouvat nad úroveň, kdy opravdu nemůžu ze sedla stát na plných chodidlech, byly fakt dramatické.
No, nejsou prostě ti rodinní příslušníci ještě zvyklí, tím to je. :-D
Nechápu, jak můžeš mít strach z vejšek a při tom máš doktorát... :)
:-D
Teď jsem si vzpomněla, kdyby jen z vejšek... když jsem se tenkrát rozhodla, že teda jo, že budu jezdit na kole, tak jsem si to kolo doma vyvedla z garáže a po chodníku podél silnice dovedla nějakých 500 m k asfaltce se zákazem vjezdu (než ústí na další silnici, tak je to taky jen pár set metrů), tréninkově po ní dvakrát přejela tam a zpátky, z kola zase slezla a disciplinovaně je dovedla zpátky domů.
Tak mě napadá, že tenkrát mě za magora možná považovalo víc lidí, než teď. :-D
Fobie nemají s výškou inteligence vůbec nic společného.pouze se díky ní dá na problému postupně pracovat. a vypadá to, že Ifča na tom zamakala dost a zaslouží si jen hlubokou poklonu.
Ale připomíná mi to "blbý" vtípek: "Když ti učení tak jde, proč nejdeš na vysokou?"
"Blázníš?! Víš jak se bojím výšek?!"
Blazen nejsi. 100km za den se da natezko v pohode i s takovym treninkem, jaky naznacujes.
Ale rozhodne bych doporucil se k te davce nijak neupinat a hlavne si pri planovani trasy nechat poradnou rezervu - nepocitej s tim, ze bys jel 100 uplne kazdy den. Jednak budou chodit ruzne "vlny unavy", treba dva tri dny za sebou tu stovku das a ctvrty to proste nejak nepojede... nebo budou nektery den padat trakare, nebo bude neco s kolem, nebo se ti nekde tak strasne zalibi, ze se tam zaseknes na delsi dobu...
Asi nejlepsi rada, co pro takovou vypravu mam, je nemit moc presny a konkretni plan a nesnazit se ho drzet. Tim se clovek zbytecne stresuje a samo-prudi a zabije si jedno z hlavnich kouzel - to, ze ma domecek ssebou na nosici a muze spat temer kdekoliv. Pokud si ovsem z nejakeho duvodu rano neumane, ze spat bude v X. :)
90 km za den se dá (na těžko) dát i v terénu, např. hřebenovka Beskydy - Javorníky; nastoupat 2 km a kolo doslovat topit v bahně. Ale upřímně, není to až tak na pohodu a já osobně si to pro příště docela rád odpustím...
Delší trasy jsou spíše o hlavě, je potřeba jet na pohodu, nikam se neštvat, klidně si dát jednou čas den relaxaci (ideálně nějaké termály). A jak píšeš, mít spíše jen rámcový plán (já ho při výše popisovaném neměl, měl jsem pevné body, což psychice vůbec nepřidává, když se celý den probíjíš bahnem, jsi mokrý, špinavý, unavený, hladový a víš, že nestíháš, pak začně padat tma, jsi někde na hřebeni a do chaty je to ještě 5 km, což v těch sračkách je další hodina, ale víš, že to prostě už nedáš; takže nouzový bivak v lehkém spacáku, vítr, voda, a hlavně kosa)
Koukam, ze ta stovka na den neni plan, ale jen priklad, ze stovku zvladas. :) Pak uz neni vubec co resit.
Jeste k tomu "poprve"... pro me to bylo kdysi na gymplu, kdy jsme s kamaradama vyrazili na prazdniny na Sumavu. Predtim jsme jezdili "tak nejak normalne", jako kluci, a ten rok behem jara trochu vic - nekolikrat tydne vylety po okoli nalehko, pokud dobre pamatuju, tak malokdy pres 50, vetsinou spis min.
Prvni den vypravy jsme to pak nastrelili od nas az do Trebone, 125 km, v te dobe to znamenalo cerstve nastaveny zivotni rekord - v podstate pri prvni poradne jizde natezko. V hospode jsme si dali kazdy jednu dvanactku, ze ktere jsme po te trase a v tom nevinnem veku byli prakticky namol, takze cesta jeste asi 5km do kempu byla docela klikata. :)
Nasledne jsme jezdili podle chuti, prumerne kolem 70-ti denne, sem tam vic, sem tam min, kdyz to bylo nekde pres lesy po horsich cestach. Celkem asi tri tydny, celkove naramne v pohode. Pravda, taky jsme byli mladi, to clovek vydrzi leccos.
Tak jeste jiny priklad - par let zpatky jsem se zucastnil akce, kdy se objizdela republika kolem dokola, celkem 17dni, ja behem toho najel asi 1800km, nekdo vic, nekdo min (jednotlive denni trasy si lidi individualne upravovali, ja byl mezi temi, kteri si zasadne davali "vrcholove premie", jakoze "vyjedeme na Praded, a na Jested, a...", zatimco nekdo tyhle velke kopce radeji mijel). Povidam to hlavne proto, ze se tam sesla docela pestra skladba lidi - od cyklistu maniaku, kteri jezdi furt a hodne, po cyklisty svatecni, kteri jedou sem tam na vylet o vikendu. Ti prvni samozrejme nemeli co resit, ti druzi pochopitelne byli po par dnech dost unaveni, takovou tou unavou, co se z ni do rana nevyspis... takze ke konci si denni trasy zkracovali jak to slo a tesili se domu. :)
Nejzajimavejsi pro tebe ale je takova seda stredni skupina - lidi, kteri pred tou vypravou nejezdili nijak moc, spis vylety na lehko v radu par desitek km, ale celkem pravidelne, nekteri treba i do prace a podobne -
(Booze, pochopim, ze mi to moc dlouhe kecy useklo, ale kdyby to pritom aspon neco reklo?!)
Ach jo, pritom to mela byt pointa: tihle lidi, zvykli jezdit pravidelne, skoro kazdy den, i kdyz jen mensi trasy, byli unaveni klasicky tak ten treti ctvrty den, ale pak chytli "druhy dech" a postupem dni byli cim dal tim vic v pohode a cim dal tim vic si to uzivali.
Toz to melo byt hlavni "pouceni" - ze neni tak dulezite, kolik jednorazove ujedes, ale jestli jsi zvykly jezdit casto, nejlip (skoro) kazdy den, pricemz nevadi, kdyz jsou to jen mensi davky. To opakovani zateze je vec, se kterou se jinak organismus tezko srovna, zvyknout si na to, ze druhy den se jede zase, to zabere delsi dobu, takze se to neda stihnout v ramci vypravy. Naopak to, ze se jezdi kazdy den, ale misto par desitek km treba dvakrat trikrat vic, to uz je pro organismus relativne nepodstatna zmena, se kterou se srovna a naladi se na to behem nekolika malo dni.
Takze kdyz ted zacnes "trenovat" tak, ze se zameris na to, jezdit pokud mozno kazdy den, bez dlouhych mezer, i kdyby to melo byt jen 10km denne do prace, tak za ty dva tri mesice do leta budes podle me zkusenosti celkem v pohode pripraveny, v tom nejdulezitejsim ohledu - snaseni pravidelne opakovane zateze.
Asi zbytečná otázka - nechce jet s tebou? Třeba napoprvé jen na kratší dobu nějakou pohodovku. Možná se jí to zalíbí.
Nebo ji dej přečíst některý z blogů tady nakole - třeba nejnovější Blízký východ a Skandinávie a bude ráda, že míříš "jen" do Německa a Francie :-).
Taky mne ta otázka napadla a nemyslím, že je zbytečná. :-))
Jinak když ten druhý fakt nechce jet, tak se mi moc líbí jak to má Zden42. Jeden rok si jede sám do daleka a druhej je tady, a střídá to. Takový hezky zralý řešení, na který nelze nic namítat.
Já k tomu ještě přikládám své oblíbené Tři muže na toulkách, kdy Ethelberta, manželka Jeroma říká, že ani neví (tedy Jerome), jak by byla ráda, kdyby on někam odjel. Ona si mohla pozvat kamarádky které on nesnáší, uvařit jídla, která má ráda ona a děti, ale on ne, atd.
Určitě to bude v pohodě:-). Můj 18-letý syn měl najeto za rok snad 90 km a úplně v pohodě zvládl na těžko dojet k moři a kousek zpět (1100 km). Já mu nestačila a to jsem se snažila trochu předtím jezdit. Je pravda, že je na kole zvyklý jezdit od mala, ale ten rok měl extra "lenoru" a tak kromě pojíždění do vedlejší vesnice k babičce nejezdil nikde.
Nejhorší byl ten strach než jsme vyjeli, ten pocit, že nemám všechno pod kontrolou. A byla to nejkrásnější dovča v životě :-).
Paradoxně mi nejvíce vadily roviny na cyklostezkách kolem řeky v Rakousku. Z toho jsem měla největší ponorku.
Opravdu nemusíš být žádný namakaný cykloborec abys někam dojel. Přeju hodně štěstí.
Vůbec bych neřešila, kolik máš najeto nebo kolik denně trénuješ. Stačí, když máš chuť to ujet. My jezdíme natěžko bez trénování a jde to, první dva dny tě bolí predel, třetí nohy a čtvrtý den tělo pochopí, že to stejně musí ujet a přestane bolet. :). Nejdelší trasu bez absolutního tréningu jsme uleli ze Skotska domů (měsíc vkuse) a to jsem půl roku před tím žila v Anglii a přibrala 10kg. I s tímto nákladem jsem to zvládla :)))). Pro inspiraci mrkni: http://www.putovani.net/index.php?tab=2&...
Před třemi lety mi přítel řekl, že jezdí na cyklovandry, tak 60 denně, v pohodě... Poslala jsem ho někam, po 40 km jsem na kolo min. 2 dny nevlezla. Už po prvním swpolečném víkendu na těžko jsem zajela denně 80 a vyjela kopec, kterej jsem do té doby vždy tlačila.Teď si jen tak vyjedu a večer tachec ukazuje stovku.
Na těžko jezdíme všechny dovolené. Vyjedeme jen se základním plánem, co hlavně chceme vidět a dál nic neřešíme. Jede to? Jede. Nejede to? Nejede, tak zvolníme. Ráno nikdy nevíme kam dojedem.
Kamoška mi říkala, že na takové vandry to chce odvahu. Naopak. Odvahu bych potřebovala na jízdu podle itineráře. Nikdy nevím, co se stane, co uvidím a pak se nervovat termínem a místem... Jezdím abych vypla a odpočala. Tečka.
Ona asi nejezdí, viď... protože mě logicky napadlo proč nejede spolu... My byli vloni s přítelem poprvé na těžko. Podotýkám, že na moje výslovné přání a škemrání :) Vybrali jsme Podunajskou, protože je to pro začátečníky naprostá pohodička a protože já kromě kola, bruslí, plavání nejsem sportovec. Jeli jsme vlakem do Železné Rudy, tam přechrupli v penzionku a ráno se vydali už na kole do Pasova. Pak jsme každý den ujeli +- 80 - 100km až do Vídně. Osvědčilo se nám to, co tu už psalo spousta cyklistů (však jsme se sem chodili před cestou hojně inspirovat): 1) brzy ráno vstát (třeba v šest, přeci jen to byla dovča), zbourat stan, zapakovat a do sedmi vypadnout z kempu 2) cuknout se k nějakému supermarketu, tam si koupit něco k snídani, s tím se uklidit do chládku k řece a pojíst (ano, vezli jsme s sebou instantní ovesné kaše a jiné osvědčené potraviny pro cykloturisty, ale když on křupavej rohlík je křupavej rohlík :D. 3) 8:00 - 11:00/12:00 - ujet tak 40 - 50 km (na Dunaji i já holka líná ujela v pohodě 20km/hod) než začne ten největší pařák 4) 12:00 - 17:00 = pauza (oběd, osvěžení u vody, prohlídka města, hradu, zámku, odpolední kávička atd.) 5)17:00 - 20:00 = ujet dalších 40 - 50km. 6)cestou navštívit supermarket a koupit si něco k večeři 7)dorazit do kempu, postavit stan (vždy jsme přijížděli kolem půl deváté), sprcha, rychle něco pojíst a pak na pivečko do hospůdky a nebo se kousek projít nočním městem (třeba Melk byl osvětlený naprosto luxusní). Letos se tímto způsobem chystáme na Polabskou (z Cuxhavenu do Čech). Jen už nebudu až tak moc líná a místo pěnové karimatky si zapakuju nafukovací :D