NaKole.cz

Zelený bicykel (10 dní Slovensko - Polsko - Ukrajina)

Zelený bicykel – slovensko – polsko – ukrajina

Prvním nápadem byl výlet na slovensko s cyklistikou. Když jsem si prohlížel možné trasy – hlavně na mtb.sk – došel jsem skrz několik odkazů na stránky stezek greenways: http://zelenybicykel.do-fenix.sk/, z nichž jedna mě zaujala obzvláště – stezka přes poloniny: http://zelenybicykel.do-fenix.sk/zeleny-bicykel/

1. den… Humenné – Snina… 30 km
Koupili jsme tedy lístek na vlak – jeli jsme ve dvou, takže se vyplatilo koupit jízdenku pouze do čadci (na českém území tak platí skupinová sleva) a potom z čadci až na konečnou do humenného. K tomu místenku na lehátko a dvě kola, celkem to vyšlo z prahy jedna cesta cca na tisíc korun. Příjezd Humenné ráno. Po silnici do Sniny. Ve Snině by měla začínat trasa Zelený bicykel, přepokládali jsme tedy, že bude možné zakoupit mapu trasy či se dozvědět další informace. Bohužel, v kanceláři turistických informací měli pouze brožuru (z roku 2003, kterou už jsem měl stáhnutou z jejich stránek: http://zelenybicykel.do-fenix.sk/wp-content... jinak ani prd. Text v brožuře končí slovy „po vyznačení ukrajinskou skupinou cyklistů z Velkého Berezného a Lvova bude Zelený bicykel pokračovat…“ Nikde se mi ale nepodařilo zjistit, zda se tak skutečně stalo (nebudu napínat, nestalo). Zato jsme se dozvěděl, že v rámci projektu uspořádali konferenci na téma trávení volného času a že projekt byl zdárně evaluován. Ve Snině se dá přespat v autokempu u Sninských rybníků (zajímavě řešené hyperkoupaliště), chatička pro dva stála 12 euro a smrdělo to tam jen trošku.

2. den… Snina – Stakčín – Ruské sedlo – Cisna – Wolkowyja… 71 km
Vyrazili jsme do obce Stakčín (na náměstí stojí veliký tank), doplnili zásoby a začali pozvolna stoupat k přehradě Starina. Bohužel se nám nepodařilo narazit na značku Zeleného bicyklu, takže jsme objeli hráz zprava a museli přemlouvat hrázného Palyzu, aby nás pustil přes hráz (správně se má odbočit u stylizovaného panteonu místních velikánů - „ó vy hory moji, vy moji beskydi, po vás chodili, didi i pradidi“ - doleva na vesnici Jalová a po pár metrech odbočit doprava). Potom přes závoru s ostrahou a kolem přehrady. K vodě se nesmí, jest to vodní zdroj. Pak se jede dál proti proudu potoka (tam se dá koupat krásně) a pozvolna se stoupá kolem vesnic, které byly vybourány v souvislosti se stavbou přehrady na přelomu 70. a 80 let. Nezbylo z nich fakt nic. Tam někde jsem také poprvé spatřil značku zeleného bicyklu nastříkanou sprejem na stromě. Že by součástí projektu byly třeba informační panely (nějaké tam jsou, ale rozhodně ne v rámci „projektu“), to ani omylem. Na konci zaniklé vsi Ruské se odbočí vlevo a kolem hřbitova, který se dochoval, se stoupá k Ruskému sedlu, napřed zvolna, pak to začne. V serpentinách je moc pěkný výhled na hory, minete pomník ruským vojákům a zajedete do bukového lesa – je tam studánka s pitnou vodou – a ani se nenadějete a jste na přechodu do Polska. Odtud vede asfaltka sešupem dolů. Hned v první vesnici (Roztoki Górne) je možnost ubytování, jinak v celém Polsku (nebo aspon v této části) o nabídky není nouze, cedule „nocleh“ jsou naprosto všude. První městečko je Cisna. Můžete si tam koupit kvalitní mapu místních hor (Bieszcady) v každém krámě – lepší je ta červená, protože tam je i kousek Ukrajiny. Problém je s tím, že nechtějí brát eura a banka zavírá v 15.30, takže jediná možnost je vybrat si v bankomatu zloté. Bankomaty jsou celkem v každé větší vesnici, jsou vyznačené i na mapě. My jsme na nocleh dojeli do vesnice Wolkowyja kousek od přehrady, kde jsme spali v dřevěném bungalovu za 70 zlotých (zhruba krát šest, takže 420 Kč).

3. den… Wolkowyja – Solinské jezero – Lubozew Dolny – Ustrzyky Dolne…36 km
Tady jsme se rozhodli, že se vykašleme na zajížďku do města Lesko a jeho objíždění a místo toho si dáme poklidnou etapu kolem přehrady s koupáním. Je to tam jako na Mácháči. Jinak trasa Zeleného bicyklu (Zeleneho roweru) má v Polsku číslo R-61 a je značená dobře. Vede bohužel dost po hlavních silnicích, ale kolem té přehrady to asi jinak ani nejde. Když budete sjíždět k hrázi, tak zastavte v zatáčce, kde jsou stánky a tržiště s cetkami a tretkami a převeďte kolo na hráz – ušetříte si pár výškových metrů dolů s auty a z hráze je pěkný výhled, na druhé straně se zase napojíte na trasu. Pokračovali jsme potom dále do Lobozew Dolny a tam doleva do kopce směr na Ustjanowu Dolnu. Chtěli jsme si užít trochu terénu, tak jsme zabočili na červeně tečkovanou cestu po hřebeni, ale asi po kilometru jsme narazili na ceduli „pozor, medvěd“ a po dalším kilometru na stopu, která byla z 80% stopou medvěda (kdyby tam byla cedule „pozor koala“, byla by to asi ta mrcha koala). Radši jsme to ale otočili a sjeli na hlavní silnici na Ustrzyki Dolne, kde jsme přespali. Je tam u náměstí hnusný hotýlek za 87 zl, my jsme ale nakonec našli směrem od náměstí vlevo na konci ulici luxusní nově postavené ubytování „U Panoše“ (nebo tak nějak) za 80 zl. Provozovaly to tři mladé pěkné Polky a je tam i wi-fi, pomocí kterého jsme si zjistili, jak se chovat při setkání s medvědem (lehnout si a dělat mrtvého, prý na vás možná pak začne házet větvičky, aby si vás schoval napotom).

4. den
Ustrzyky Dolne – Kroscienko (kousek autem do Chyrivu) – Starij Sambir… cca 30 km
Teprve v tuto chvíli jsem se při hledání na internetu dozvěděl, že cyklistický okruh Zelený bicykel má jednu poměrně podstatnou překážku, a sice že přechod v Kroscienku je určen pouze pro auta, nikoliv pro kola. V Ustrzykách Dolnych mají navíc přímo na náměstí kancelář Zelený Rower Euro Greenways kdesi cosi, kde vám tuto informaci potvrdí. Navíc vám dají i pár map (které ovšem pro vás budou zbytečné, protože ukrajinská mapa neexistuje) a poradí vám, jak se dostat přes přechod. Je potřeba stopnout si dodávku, strčit do ní kola, sednou si do ní, přejet přes hranici a nechat se zase vyložit. Skutečně tomu tak bylo. Když jsme přijeli do Kroscienka k přechodu, uviděli jsme cyklistickou trasu „Po stopách dobrého vojáka švejka“ (Hašek se touto krajinou vracel zpátky z Ruska, na Švejka tam narazíte často) s šipkou směřující na ukrajinský Chyriv, nicméně v budce sedí neoblomný blbeček a nepustí vás ani za závoru na záchod. Strávili jsme tedy hodinu stopováním aut. Problém je v tom, že dodávky, které jedou na ukrajinu z polska, jsou naložené tovarem. Nakonec jsme ale měli štěstí – jezdí tam asi pravidelně jistý Štefan ze Sambiru, který když nás viděl, ani nepřestal telefonovat, otevřel dodávku a naložil nás. Na hranici je směnárna (má dobrý kurs a dá se tam koupit aspoň silniční mapa Ukrajiny). Odbočka – mapy: ukrajinská turistická mapa této části asi neexistuje. My jsme ještě v Praze v Mapisu na Smíchově koupili mapu „Užanský národní park“ od Aurisu – bohužel je to až tak na druhý, třetí den cesty. Budete si muset vystačit s automapou. Konec odbočky. Štefan nás nakonec odvezl až do Chyrivu. Na náměstí jsme si dali pivo Lvivskij 1715, je docela dobré a stojí tam 4,50 – tedy asi 10 korun, což je fajn. Dále jsme pokračovali po hlavní silnici směr Staryj Sambir. Že jste na Ukrajině se pozná hned za hranicemi podle stavu vozovky, teprve tady jsem si poprvé odemkl vidlici, protože ty díry jsou fakt hluboké a jsou všude. Provoz na silnicích není ani tak velký, ale auta jsou často dost stará a smradlavá, zvláště náklaďáky. Dále – na Ukrajině na rozdíl od Polska nevisí cedule nabízející ubytování. Asi se dá domluvit s místními, my jsme ale stydliví a zhýčkaní, takže jsme se neptali a snažili se najít hotely. Těsně před Starym Sambirem jsme takhle najednou narazili ve sjezdu z kopce po pravé straně na vysokým dřevěným plotem obehnaný komplex srubů v kanadsko-švýcarském stylu. Ubytování tam nabízejí za 150 hřiven pro dva, což je asi 180 korun na jednoho, dobře a levně tam vaří, je tam i bazén, prostě naprostý luxus za pár peněz. Na jinou možnost ubytování jsme nenarazili, nic asi není – i podle místních – v samotném Starém Sambiru.

5. den
Starij Sambir – Lavriv – Limna – Turka – motel Javora…. 80 km
Tohle byla naprostá perla zájezdu. Zastavili jsme ve Starém Sambiru pro jídlo (tržiště, nádraží, kostel – takhle jsem si vždy představoval Ukrajinu a skutečně) a jeli dále po silnici směrem na město Turka. Kousek za Sambirem (za židovským hřbitovem) je odbočka vpravo směr Lavriv. Příjemná cesta v podstatě po rovině vede přes vesničky do Lavrivu, kde je velký klášter a před ním krám s jídlem, pivem a s pánem s velmi chlupatými zády. Kolem krámu odbočte doleva a jeďte směrem do vesnice Babino. Podle naší automapy s velikým měřítkem to vypadalo, že tam vede stejná okreska jako do Lavrivu, nicméně tomu tak nebylo. Jedete pořád po cestě, která začne potom stoupat serpentinami a nakonec se ocitnete na vrcholku kopce, kde je ale rozcestí bez značek. Jedna cesta vede ostrou zatáčkou a ostrým stoupáním doleva na hřeben a po hřebeni dál (je tam krásný výhled na obě strany). Nicméně tuhle cestu ne. Kousek dál v lese je úzká cestička ostře nahoru do lesa. Tuhle taky ne. Vaše cesta je ta prostřední, která směřuje do lesa a dolů po úbočí hřebene. Než jsme na to přišli, strávili jsme tam tak hodinu a několikrát jsme se málem rozešli. Po pár kilometrech klesání přijedete do nějaké malé vesnice a po chvilce vyjedete na hlavní silnici ve vesnici Babino. Na vesnici Babino navazuje vesnice Golovecky. Tam se můžete rozhodnout – jet rovně a napojit se na hlavní silnici směr Turka a pokračovat dál, nebo odbočit doprava a dát si ještě trochu dobrodružství - tak jako my. I jak řekli, tak udělali a jeli směr vesnice Limna. Problém s touto cestou (ačkoliv vypadá na mapě jako silnice) je ten, že ačkoliv třikrát překonává říčku, není tam most. Čili je třeba se brodit. Ale také se můžete v říčce koupat, házet tam kamínky, máčet si hlavu, prostě si užívat různé radovánky, co se tak u vody dělají. Z Limny se pak jede po prašné cestě rovně vesnicemi, které na sebe asi tak 20 kilometrů plynule navazují (v jedné je i hospoda, po levé straně). Na konci vesnické aglomerace je překvapivý stoupák, na jehož vrcholku na vás ale čeká totální nádhera (a kousek odtud pramení Dněstr). Širý vůkol rozhled na kopce i kopečky zalité svitem zapadajícího slunce atd atd. Potom už jenom sjíždíte několik kilometrů do Turky a kocháte se. Problém v Turce je ten, že tam není opět žádné bydlení. Místní nás posílali do prý 3 km vzdáleného motelu (ve směru zpátky na St. Sambir, resp. na Lviv). Ve skutečnosti je to tak 7 km, pořád na Lvov, doleva serpentinami nahoru. Je to docela ošklivý motel, dvoulůžák za 200 hřiven, ale zapláťpámbu za něj.

6. den
Turka – Borynja – Užanský průsmyk – Užok – Kostrynja – Vyška… 72 km
Vyrazili jsme zpátky na Turku, stoupákem nahoru a potom asi třicet kilometrů docela náročnou silnicí (padesát výškových metrů nahoru a dolů, ale pořád…) k Užanskému průsmyku. Cestou ve vesnici Borynja (ta už je na té mapě od Aurisu) jsme viděli rozestavěnou budovu, která asi bude motel, měli ji skoro hotovou, takže možná napřesrok. V Užanském průsmyku je hranice mezi Lvovskou a Zakarpatskou oblastí, budou chtít ukázat pas. Na oplátku tam jsou ale lepší silnice, celá ta oblast je taková bohatší (a taky trochu dražší). Dále se pokračuje po silnici směr Užgorod. Měli jsme štěstí, že jsme se trefili do soboty a neděle, takže provoz tam nebyl vůbec žádný. Prý ale není ani přes týden, není to hlavní tah. Cesta je fakt krásná, výhledy impozantní. Cestou jsme potkali na odpočívadle ukrajinskou rodinku, která bydlí v Ústí nad Labem, poradili nám, ať zajedeme do vesnice Vyška (z Kostryny doleva), že tam jsou hotely. Z Kostryny je to asi osm km do mírného stoupání (Vyška je spodní stanice lanovek a vleků místního Harrachova – 400 až 1000 metrů nad mořem). Ubytovali jsme se v hoch nóbl srubovém dřevěném komplexu Zornyj Karpaty (dvoulůžák za 240 hřiven), byli jsme tam vlastně sami, obsluha milá (servírka je trochu pinda, místo kuřete přinesla prase a místo bramboráku brambory), ale tolik se nám tam líbilo, že jsme tam zůstali o den déle a 7. den strávili flákáním.

7. den… Flákání. 0 km.

8. den… Vyška - Užgorod ... 70 km

Ačkoliv sedmdesátikilometrová, přesto zcela nenáročná etapa. Cesta do Užgorodu vede pořád po stejné silnici mírně z kopce. V Užgorodu je jenom několik hotelů, my našli jeden dost drahý (Old Continent - myslím, že kolem čtyřset hřiven) na pravém břehu. Nakonec jsme se vykašlali na hledání a jeli rovnou hotelu Inturist – Zakarpatie na náměstí Cyrila a Metoděje, obludného komunistického paneláku, kde mají nicméně dvoulůžák za zhruba 170 hřiven. Ve městě toho zas tolik zajímavého k vidění není, ale má moc příjemnou klidnou atmosféru. Mají dobrou zmrzlinu, hospody se zahrádkami s grilovaným masem. Na ulici Ivana Olbrachta je „česká hospoda“, sice tam česky neumějí a ani tam třeba česky nevaří a nečepují, ale mají krásně vyzdobený interiér z pozůstatků po první republice, vypadá to skoro jako muzeum.

9. den... Užgorod – Mali Slemenci – Královský Chlm 60 km
Tento den jsme se potřebovali dostat na Slovensko. Protože přechod v Užgorodě je stejně jako polský Kroscienko jenom pro auta a nám se nechtělo zase přemlouvat řidiče, vyrazili jsme na jih na přechod pro pěší Mali Slimenci – Velké Slemence. Je potřeba nají ulici J. Gagarina (E58) a mastit to po ní pořád dál na jih, na kruháči potom odbočit doprava na E573 (M06) a po ní asi patnáct kilometrů, až narazíte na odbočku na hranice. Slemence je takový slovenský Berlín, když dělali hranici, vedli ji středem obce, jedna část je ukrajinská, druhá slovenská. Slovenští celníci se nám hrabali ve smradlavém prádle, jestli nevezeme nějaký tovar, nicméně jsme přešli v pohodě. Z Velkých Slemenců jsme jeli na vesnici Ptrukša a potom lesní cestou a kolem kanálu na silnici 555, po které jsme dojeli až do Královského Chlumce a do Pribeniku na vlak. V dojezdové vzdálenosti jsou dvě tratě – buď můžete jet jako my do Pribeniku (to je trať vedoucí z Čierne nad Tisou na Košice) nebo to stočíte na sever a jedete do Michalovců (to je dál). Ono je to vlastně celkem jedno, protože stejně potřebujete do Košic (na přestup jsme měli asi minutu, lístek jsme si koupili až ve vlaku, bez problémů i s koly) a přestoupit na rychlík, takže Pribenik je (asi) lepší varianta.
No a to je všechno. Byla to fakt krásná dovolená, projeli jsme přes tři státy (Slovensko, Polsko, Ukrajina), vyšlo nás to ve dvou asi na deset tisíc za oba včetně cesty. Měli jsme s sebou spacáky, byly docela užitečné, protože sem tam naše spacáky vzbuzovaly větší důvěru než lůžkoviny, ale dá se i bez nich – ubytování najdete nějak asi vždycky, ale jistota je jistota. Domluvíte se bez problémů, stačí používat mix češtiny, slovenštiny a toho, co si myslíte, že by mohla být polština nebo ruština.