Po trase Odra-Nisa s cyklopřívěsem a dětmi

Často se mě rodiče ptají, od jakého věku je možné jezdit s dětmi na kole. Také proto jsem měla radost z rozhovoru, který se podařilo před časem uskutečnit. Dostala jsem příležitost vyzpovídat dvojici rodičů, kteří se svými dětmi dojeli na kolech a s přívěsným vozíčkem z Čech až k Baltskému moři. Nejmladšímu členovi výpravy přitom nebylo ani 10 měsíců…

Tři týdny sdílely děti přívěsný vozík za kolo.

Foto: archiv M. Hroudová a L. Zigáček

Další fotografie

Markéta Hroudová a Luděk Zigáček se vlastně prostřednictvím jízdy na kole seznámili. Ještě před tím, než se jejich rodina rozrostla do současného počtu (během posledních čtyř let přibyl malý Víťa a později jeho sestřička Šárka), trávili na kole natěžko  každou dovolenou. Těžko říct, jestli to má na svědomí právě zkušenost ze společného cestování, ale v průběhu celého rozhovoru působili jako sehraný tým. Navzájem si „přihrávali“, doplňovali jeden druhého, takže nakonec bylo skoro nemožné odlišit, co říká jeden a co druhý.

Tak pěkně od začátku: odkdy se vlastně datují vaše zkušenosti s přívěsným vozíkem za kolo?
S cyklopřívěsem jezdíme už několik let.  Máme ho od doby, kdy Víťovi byly tři měsíce, tedy od května 2007.

A kdy se uskutečnila vaše cesta, o které si budeme dnes povídat, tedy cesta po cyklotrase Odra-Nisa?
To bylo v roce 2009. Víťovi byly dva roky a Šárce necelých 10 měsíců (byla tedy ještě „na mlíku“).

Obvykle bývá jeden z dvojice iniciátor. Kdo z vás tuhle cestu vymyslel?
Jezdíme na kole společně už léta, takže jsme to chtěli oba dva. Prakticky šlo jen o to, jakou trasu vybrat. Byli jsme zvyklí jezdit „natěžko“ do hor, nejraději do zemí jako je Ukrajina, na Balkán. S dětmi je to ale přece jen úplně jiná situace. Luděk si nebyl jistý, zda zvládne táhnout vozík a vézt náklad v kopcích a také jsme nevěděli, zda to po pár dnech nebudeme muset zabalit a vrátit se domů. Nechtěli jsme se s miminkem pouštět do nějakých šíleností.

Mapa cesty – pro zvětšení klikněte na obrázek

Nakonec jste to ale zvládli…
Hodně nás inspirovaly popisy vašich cest na webu NaKole.cz. Většina lidí ale vyrážela až staršími dětmi, tak od 1,5 roku. Šárce ale v té době nebylo ani 10 měsíců a s takhle malým dítětem zkušenosti příliš nebyly. Proto jsme zvolili trasu Odra-Nisa, to je taková pohodička.  Představovali jsme si, že od pramene, nedaleko Jablonce nad Nisou, pojedeme dolů z kopce až k moři.

Představovali jste si jízdu z kopce. Jaké to nakonec bylo?
(smích) Samozřejmě že to vypadalo jinak. Hned první úsek ještě v Čechách byl hodně kopcovitý.
Začínali jsme v Železném Brodu, kam nás dovezl vlak, pak už jsme pokračovali kolmo. Člověk musí vystoupat do 800 metrů k prameni Nisy a potom střídavě nahoru a dolů tak, jak to známe z českých hor. Rovinatá stezka začíná až teprve někde v Hrádku nad Nisou.
O nějaké jízdě z kopce nemůže být řeč. Tak třeba u soutoku Odry a Nisy nám ukázala GPS, že jsme pouhých 38 m nad hladinou moře. A to je stále ještě nějakých 238 km k moři. Celkově je ta cyklostezka ale hodně rovinatá. A právě na rovince hraje velkou roli vítr. Proto většina cykloturistů, které jsme potkávali, absolvovala trasu Odra-Nisa směrem od moře na jih. Je to právě kvůli větrům, které vanou převážně od moře.

A co byste řekli o trase Odra-Nisa celkově?
Na českém území je to v podstatě jen trasa vyznačená nalepeným logem, speciální úpravy pro cyklisty tu chybí. Zato na německém území je to paráda. Jízda po cyklostezce byla pro nás potěšení, protože vede pěknou přírodou nepříliš zastavěného území, kde je spousta míst pro volné přenocování. Nabízí i kus historie z doby, kdy na obou březích řeky Odry bylo Německo, a také řadu památek. Téměř celou cestu se jede po protipovodňovém valu, který byl vystavěný někdy začátkem 20. století, to je krásné dílo. To byl opravdový požitek pro cyklisty.
Mezi Německem a Polskem je ale obrovský rozdíl. V Německu jsme se „namlsali“, a to nejen kvalitou a vybavením stezky. I chování řidičů bylo o stupeň lepší. Pamatuji si, jak například auto jedoucí proti nám na nějaké vedlejší silnici zajelo téměř do příkopu, jen aby se nám bezpečně vyhnulo. V Polsku se řidiči chovali úplně jinak. Původně jsme chtěli jet po pobřeží až do Gdaňsku, ale nakonec nás ta poslední část cesty zklamala. Byl tam velký provoz a také vítr nebyl úplně příznivý.
Ale ani Polsko nebylo špatné. Sice jsme se ze začátku hodně natrápili jízdou po cestách z kamenů, ale celková atmosféra v Polsku je lepší. Cítili jsme se tam tak nějak svobodněji, není to tolik „sešněrovaná“ země a taky jsme tam zažili několik příjemných setkání s lidmi. To je ale hodně dáno jazykovou příbuzností.
Celkově pro nás byla trasa Odra-Nisa příjemným překvapením. Dálkovými trasami jsme dříve pohrdali, nejraději jsme si naplánovali cestu vždycky podle sebe.

Nakonec jste jeli docela velkou část cesty podle vlastního plánu…
První část cesty vedla po vyznačené trase Odra-Nisa, Rujana pak už byla v naší režii.

Na severu Polska jsme pak přijeli na jednu křižovatku a tam byly ukazatele na Štětín, Poznaň, Gdaňsk a jeden z nich také na Prahu, s údajem 610 km. Tak jsme si řekli: „Jen 610 km, to bychom mohli dojet.“ Ono samozřejmě zdání klame, to číslo vycházelo z trasy vedené po hlavních silnicích. Celkově byla potom cesta delší.

Co byste doporučili lidem, kteří by se chtěli vydat stejným směrem jako vy?
Nejkrásnější úsek vede od Žitavy až k soutoku s Odrou. Je tu krásná příroda a spousta odpočívek. Líbilo se nám i na Rujáně.

Kolik vážil vozík a náklad?
Po dovolené jsme to vážili, vozík včetně dětí a náklad (brašny na kole) měly dohromady 100 kg.

Co bylo pro vás na cestě největším překvapením?
Překvapilo nás, jak dobře děti zvládaly tu cestu. Náročné bylo, že Šárka ještě nechodila, takže jsme ji pořád museli přenášet. Pořád si něco dávala do pusy, takže jí vždy někdo musel hlídat. Z toho hlediska to bylo náročné, ale jinak děti všechno zvládaly. Takže nás vlastně nejvíc překvapilo, že ta cesta vůbec šla uskutečnit.

Podle mých zkušeností je jízda to jednodušší. Horší je s dětmi stavět stan, vybalovat, vařit…
My se naopak snažíme děti do dění kolem táboření zapojovat. Nebereme je jako přítěž, ale jako rovné partnery. Chceme, aby se jim cestování líbilo a aby si zvykly, že jsou na cestách a ne doma. Pravda ale je, že malá Šárka nebyla občas k uhlídání a tak, abychom měli večer dostatečný čas na přípravu večeře, postavili jsme vnitřní část stanu a děti do ní zavřeli. Víťa ji uvnitř hlídal. To byla nutnost, jinak bychom nepřipravili nocleh. I když to bylo náročné, s dětmi to zkrátka jde.

Markéta mi říkala, jak obdivovala Luďka, který táhl vozíček…
Neznamenalo to jen fyzický výkon, ale vyžadovalo to i velkou trpělivost. Každou chvíli na něj děti volaly, že chtějí napít, čůrat, musel jim nandavat sluneční clonu (plenu) atp. Občas Víťa Šárku vzadu zlobil, tak jsme museli výchovně zasáhnout. Jednou, když zlobil obzvlášť hodně, Luděk zastavil, vyndal Víťu ven a ujeli jsme mu kousek, asi 100 metrů. Samozřejmě to bylo na bezpečném úseku. Luděk se potom se pro něj vrátil a byl klid. Od té doby stačilo říct „kdo zlobí, ten si vystoupí“. To fungovalo.

U táty je dobře…
Foto: NaKole.cz

Hodně lidí se nás ptá, jestli se rodiče na cestách natěžko o své děti bojí. Jaké to bylo u vás?
Samozřejmě, že také. Byl to jeden z důvodů, proč jsme naplánovali cestu po cyklotrase Odra-Nisa, kterou považujeme za bezpečnou. Cestu zpět domů jsme jeli přes Polsko, nebylo to sice po cyklostezkách, ale ani ne po hlavních silnicích. A byli jsme domluvení s kamarády, že v případě potřeby pro nás přijedou autem.

Ohrozil vás nějaký řidič? Byla na vaší cestě chvíle, kdy byste se báli o své zdraví?
Vůbec ne.

Osobně mám pocit, že řidiči, kteří vidí vozík, si v průběhu předjíždění nechávají mnohem větší odstup...
Máme stejnou zkušenost. To se týká hlavně německých řidičů. V Německu nás auta objížděla velkým obloukem. V Polsku nejsou asi na vozíčky tolik zvyklí, často vůbec nevěděli, co vezeme. Ale celkově jsme si připadali, že děti jsou v bezpečí.

Měli jste nějaké speciální vybavení?
Máme na kolech elektroinstalaci, která zahrnuje světla, blikačky, houkačky a její součástí jsou i brzdová světla. Dnes už si také skoro neumíme představit jízdu bez vysílaček. Abychom si mohli za jízdy něco říci, nemusíme jet vedle sebe, což je na silnici takřka nemyslitelné a v ČR i zakázané. Stejně jako světla, vysílačky se ovládají tlačítkem umístěným na řídítkách, takže nic nedržíme v ruce a je to tedy maximálně bezpečné. Vše je napájeno bateriemi umístěnými na nosiči a dobíjenými malým solárním panelem. Vše má na starosti Luděk, jsou to tak trochu jeho hračky.

Dobíjíte za jízdy?
Jen když je to potřeba, hlavně na delších trasách. Baterie vydrží bez dobíjení jen týden až deset dní, podle provozu.

Můžeme něco doporučit lidem, kteří by se s vámi chtěli setkat osobně nebo se dozvědět více o vašich cestách?
Provozujeme ubytovací zařízení pod názvem Cykloturistická základna Lesovna v Těchoníně v Orlických horách, kde bydlíme. Na každého, kdo přijede, si určitě najdeme čas. Domlouváme také účast na podzimním (možná už zimním) festivalu Cyklofest, kde bychom měli promítat naší loňskou cestu po Rumunsku a Moldávii (taktéž s dětmi).

Možná bychom měli ještě dodat, že vaše zkušenosti z cesty po trase Odra-Nisa jste popsali v knížce s názvem Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem, která vyšla u nakladatelství Cykloknihy, a na pultech knihkupců se objevila zhruba před měsícem. 

Děkuji za rozhovor a přeji ještě hodně kilometrů na vašich kolech.

Základní údaje

• Délka cesty: 1784 km
• Trasa: Cyklotrasa Odra-Nisa , Rujána, Polskem zpět do ČR
• Účastníci: Markéta Hroudová, Luděk Zigáček, Víťa (2 roky a 4 měsíce), Šárka (10 měsíců)
• Průměrné denní dávky: 80 km

Fotogalerie