Díky kuponové privatizaci jsme si mohli koupit první horská kola s 21 rychlostmi (do té doby kola Eska - vzadu trojkolečko). Tudíž se dalo jezdit i do kopců.
Je pravda, že v kuponové privatizaci se "dalo vydělat" i na dražší vozidla.
8-)))
jako malej o bylo normální. všichni měli kolo, já vždycky nějaký taky. většinou nějaký starý po někom, protože nebyly prachy, ale jinak by se mezio vesnicema za kamarádama jezdilo blbě.
pak dlouho dlouho nic až bejvalá žena, která nechtěl acodit s emnou pěšky mrmlala, že je škoda, že nechci jezdit na kole. Tak jsme si pořídil lehokolo a o pár let později s ese mnou rozvedla, protože jsem prej furt byl někde na kole :-)
Můj táta. Ale tím, že rozhodl, že naše rodina bude bez auta, protože nechtěl pořád ležet v montážní jámě a spravovat. A já jako kluk jaksi mimochodem objevil, že kolo nemusí být jen na popojíždění po městě a frajerský postávání u zábradlí před kinem (v dresu), ale i cestovní nástroj, a bez dresu. Takže jsem dával z Rožnova i Ostravu, Zlín (tehdy se jmenoval nějak jinak), Olomouc, Žilinu, prostě kolo mi jako klukovi otevřelo mnohem vzdálenější svět než jsem došel pěšky. A zalíbilo se mi to. A mám to tak dodnes. :-)
V pěti letech jsem holt motorku nebo auto ještě řídit nemoh, tříkolka už byla moc pomalá, tak přišlo na mnoho let na řadu kolo. No a i přes ty motorky a auta tam někde zůstalo. Nejvíc mě ale přitáhlo teď na stará kolena (zvláště to levé). Ale za to může nejvíc kromě bráchy ňákej šimáno, sram a jiní strejcové, kteří po létech babrání s favorití hrůzou mi dovolili bezstarostně jezdit :-)
Pohodlnost. Jednoznačně. Nepočítám dětství, kdy jsem rejdil na nějakém noname kole, ani mládí, kdy jsem jeden čas dokonce zkoušel - s prachbídným výsledkem, jezdit závodně. Celou dobu jsem chodil pěšky na vandry s báglem. Někdy mezi 35 - 40 lety jsem si řekl: Proč bych měl furt smýkat bágl na zádech, když ho může smýkat kolo? Tak jsem si nejdříve koupil nějakou plečku za 4000. Tu mi naštěstí brzy ukradli a postavil jsem si už docela dobré zábradlí. No a po několika letech jsem si zase řekl: Proč bych si měl huntovat páteř, zápěstí a zadek, když si můžu lehnout? No a postavil jsem si ležáka. Takže se potvrdilo pravidlo, že lenost a pohodlí je hybnou silou evoluce.
Vlastně nevím. Víc lidí. Jako malí jsme samozřejmě skákali v nedalekém lesíku na starých skládačkách, ale to se nepočítá. Pak jsem někdy ve dvanácti jel s tátou na staré plečce z Jablonného na Ještěd a zpátky - a užasl jsem, že se na kole dá i někam dostat!
Pak už to šlo ráz naráz: přišel jsem ze školy, mrskl taškou do kouta a vyrazil na své oblíbené okruhy severně od Prahy. Nechápu, že mě naši pouštěli, ale buď o tom nevěděli, nebo byl tehdy opravdu malý provoz na silnicích (to byl).
Ve čtrnácti mě starší kamarád vzal na týdenní cyklovandr do jižních Čech - a bylo vymalováno. :-)
Mě ke kolu přived už v mládí tatík. v 6 letech jsem dostal BMX 20 a hned mě a bráchu ( na stejném stroji ) vytáhl z Ostravy do Kružberka za babičkou. 50km. Jeden den tam a druhý zpátky. Takových výletů bylo nepočítaně a pak jsem dostal favorita. Brácha dostal starší cyklokrosovou favoritku, tak byl na těch tereních galuskách větší king. Já jsem vždy jezdil pomalu, kochal jsem se. A kochám se dodnes. Mám sice za sebou i pár závodů, ale jezdím je jen tak, pro radost a dojíždím mezi posledníma.
Mne paradoxně úraz na kole a následné doporučení kola jako rehabilitačního prostředku(a jediného možného pro pohyb)otevřel svět dálek. Jinak jezdím od 15-ti let,ale jako "kochací" prostředek až od r.1994- teď jen lituju těch promarněných let...............