NaKole.cz

Nová STRIDA a Bochum

V pátek, přesně čtyři týdny poté, co jsem, bez svého vědomí a rozhodnutí, věnoval svoji Stridu někomu potřebnému v Perpignanu, jsem si v Praze Nuslích vyzvednul Stridu novou.
Vlastně je skoro úplně stejná, jen stříbrná, o dvě kila lehčí a o dva tisíce dražší.
Soňa říkala, že je škaredší než ta původní ukradená, ale to zřejmě jen proto, aby jitřila můj stesk a žal, protože je nádherná, skvostná.

No však ji poznáte…
Pak spousta práce a dlouhá cesta, až dneska, dneska poprvé jsem měl možnost zase na vymazlený trojúhelník nasednout.
Na neustále se zrychlující čas jsem si tu už jednou stěžoval a dneska mě zase doběhl.
Kdy já tady, v Bochumi, byl vlastně poprvé?
Bylo horké léto, jako teď, vidím to jako dneska, jak hledám místo na universitním parkovišti?
Bylo to v roce 1994? Ne, v roce 1995. Dvacettři let, skoro čtvrtstoletí.
A Bochum, ta ta se za tu dobu vůbec nezměnila.

Nebo ano?
Je to jako se zrcadlem. Protože se vidíme často, zdá se nám, že se vůbec neměníme, jsme vlastně pořád stejní. Jen stará fotka připomene, jak škaredě se mýlíme. Nebo když potkáme spolužáka z mládí.
„Je to možné, že si to ty? Ty jsi ale zestárnul“.
Městům je čas měřen jiným metrem, ale i tak, není možné, že by se také za dvě desítky let nezměnilo.
Jen, protože dílem štěstím, dílem údělem, který pokorně nesu, se s Bochumí vídám velmi často, její proměnu vůbec neregistruji.

Zbesilý úprk času nezastavím, ale dnešní technika mě umožňuje celkem snadno zaznamenat současný stav věcí. Udělal jsem tedy kolečko městem, abych projel Stridu a abych udělal pár ryze amatérských fotek, které nemají žádnou jinou ambici než být svědectvím, jak dnes, v neděli 18.8. 2018 Bochum vypadala.

A když už je mám, tak vás, co jste tu nikdy nebyli, a asi nikdy nebude mít důvod se sem jet podívat, centrem města trochu provedl. Vy, co to tu znáte, buďte prosím ke mně shovívaví.
pokr...

1. Dnešní trasa
2. Bochum z okna hotelu Mercure
3. Moje nová Strida