Na zpěváka Davida Krause jsem narazila na cyklistickém veletrhu, kde okukoval elektrokola. K mému překvapení se ani nebránil, když jsem ho požádala o rozhovor. Jak jsem se později dozvěděla, elektrokolo se pro zpěváka, skladatele a příležitostného herce stalo pravidelným společníkem na cestách pražskými ulicemi. V přestávce mezi zkouškami v pražském divadle Archa se potom rozpovídal o tom, jak se žije v Praze s elektrokolem...
Pražané Vás mohou potkat takřka bez výjimky na elektrokole. Kdy
jste vyměnil kolo za auto?
Ale já jsem nikdy neřídil.
Nikdy jste neměl auto?
Ne, v současné době nemám ani řidičák. Je to jednak proto, že
si pletu levou a pravou stranu a kromě toho jsem se už jako dítě vždycky
nějak bál motorů. U nás na venkově bylo hodně bouraček, už v dětství
si pamatuju, jak tam kluci jezdili na motorkách po poli.
Měla jsem za to, že jste vyrůstal v Praze…
Já jsem vyrůstal v Praze, ale vždy jen od pondělí do pátku.
A pak jsem pátek, sobota, neděle byl vždy na venkově. Moje dětství bylo
hodně spjaté s naší rodinnou chalupou, která je kousek od
Kutné Hory.
A jak jste se dostal ke kolu?
Tyhle stroje jsem miloval už od dětství. Tak jako ostatní kluci
měli auta, já jsem měl kola. Dokonce jsem měl období, kdy jsem kola
sbíral. Já si myslím, že každý kluk potřebuje nějaká vozítka.
Foto: Petr Vít, NaKole.cz
To jste na kole jezdil i v Praze?
Kdepak, já vlastně kolo používal jen na té chalupě. V Praze jsem
bydlel v blízkosti Letné, na Strossmayerově náměstí. Ráno mě budily
tramvaje a auta, to mě ani nenapadlo do toho provozu a smradu vyjet na kole. Ke
kolu mě vychovával můj otec. Ve Stromovce je takový obrovský kopec a dodnes
si pamatuju na to dětské odhodlání vyjet ho. Křižoval jsem svah z jedné
strany na druhou a táta na mě řval: „Ty to dáš!" „Ty to dáš!" Takhle
nějak jsem získal lásku k těm kolům. Teď je to jiné, kolo používám
prakticky všude.
Jak se město od té doby změnilo?
Myslím, že lidé méně jezdí na chaty a i ve městě chtějí
trávit čas v přírodě. Třeba právě teď jsem byl ve Stromovce a jsem
úplně nadšený z toho, kolik je tam lidí. Pamatuji si, že v dobách mého
dětství ve Stromovce nebylo ani živáčka. Přitom Stromovka, to je podle mě
jeden z nejhezčích parků v Evropě. Jsou tam nádherné stromy, zákoutí,
mám to tam opravdu probádané. Co jsem viděl dnes, mě překvapilo.
Trávníky byly plné lidí, všude kola, půjčují se tam in-line brusle.
Podle mě je to stejně tak důležité, zařídit do parků také nějakou
zábavu. Lidé potřebují, aby tam měli možnost koupit si kafe nebo pivo,
půjčit si brusle, aby tam měli stezky pro ty kola. To jsme tu dlouho
neměli.
A jak se žije v Praze bez auta?
Je to o problém míň. V Praze funguje dobře veřejná doprava, ale
já mám trošku problém se soukromím.
Problém se soukromím?
Když třeba jedete metrem nebo tramvají a vidíte, jak si o vás
lidé šeptají. Bylo mi to nepříjemné, že jsem někdy musel vystoupit. Na
kole mám helmu, v ní mě aspoň nikdo nepozná. Tedy kromě rodinných
příslušníků, kteří vědí, že jsem to já (smích).
Kolo má ještě jednu velkou výhodu, a tou je přirozený pohyb. Podle mě je
nedostatek pohybu dnes velký problém. Lidé ráno vstanou, usednou do auta,
pak sedí celý den u počítače. V podstatě jen přechází z jednoho
sedátka do druhého. I když mám kolo s baterkou, snažím se jí šetřit,
a tak ji zapínám jen v případech, když už nemůžu šlapat nebo
potřebuju být někde rychle.
Říkal jste, že tohle kolo (pozn. red. – skládací elektrokolo
4freetime) je zatím poslední z řady kol…
Přesně řečeno, je to asi patnácté kolo. Jednu dobu jsem uvažoval
i o koupi elektrického vozítka Segway. Vyzkoušel jsem to, ale na tom se
zase nehýbete. U elektrokola mně vyhovuje pohyb, přitom je designově
krásné.
Foto: Petr Vít, NaKole.cz
Vaše maminka je výtvarnice, máte pocit, že jste zdědil cit pro
hezké věci?
Pro mě je důležité, jak věci vypadají. Například v bytě jsem
obklopený mnoha hezkými věcmi, které nejsou funkční. Jenom se na ně
dívám a potřebuju je mít kolem sebe. U kola nechci raději žádné laky,
žádné nálepky, žádné popisky, protože pak se může poškrábat lak. To
mi hrozně vadí. Když si kolo poškrábu, musím ho vyměnit za nové. Jsem
tím tak trochu postižený. Tohle kolo je ale krásné a navíc má velkou
funkčnost. Je schopné mě někam přepravit. Navíc je to skládačka, a tak
mi vyhovuje, že si jí můžu složit a odvézt kamkoliv.
Mají podle Vás elektrokola budoucnost?
Rozhodně ano. Mě často zastavují lidé a ptají se, jak se mi
s tím jezdí, kolik se na tom dá ujet. Třeba když jedu na kopec Petřín
(pozn. red. - svah tu má sklon až 25 %). Nevím, jestli ho
někdo dá bez pomoci baterie, já tedy určitě ne. Když tam zastavíte, máte
pocit, že se snad překlopíte dozadu. Také se mě často ptají starší
lidé. Pro ně je to doslova revoluce. Umožňuje jim to jezdit, i když už
mají například slabší srdíčko nebo jiné potíže. Pokud jde o trh
elektrokol, samozřejmě nás čeká i revoluce ve značkách.
Jak to myslíte?
Člověk si bude moci víc a víc z čeho vybírat. Pamatuji si
ještě dobu, kdy elektrokola byla nedostupná pro běžného člověka,
protože stála šedesát tisíc. Dnes seženete dobré kolo pod třicet tisíc
a myslím, že ta cena bude klesat. Zároveň budou přibývat takové ty
hypermarketové značky. Kola z Číny za deset tisíc, to ale podle mě
není cesta.
Berete třeba si kolo s sebou, když jedete někam na turné?
To ani ne. Jezdím na kole do divadla, přitom se člověk zároveň
rozhýbe. Rozcvičení se před představením je důležité, aby se herec
dobře cítil, dobře chodil po pódiu. Nedávno jsem zkoušel takový muzikál,
kde bylo rozcvičení pomocí jógy. To není nic pro mě, já na to nemám
trpělivost ani nervy. Když jsem přijel na kole, byl jsem rozhýbaný, to byla
pro mě velká výhoda.
Foto: Petr Vít, NaKole.cz
Četla jsem o Vás, že jste nejenom jako skladatel, textař a
výtvarník, ale také tanečník.
Ne, to vůbec. Maximálně na svých koncertech, ale tanec se tomu
nedá podle mě říkat.
V muzikálu ale tančíte, ne?
Tam mám jedinou takovou choreografii. Oni to se mnou dělali velmi
jemně, hned ze začátku jsem totiž upozorňoval, že nemám dobrou orientaci
v prostoru a pohybovou paměť. Řeknete mi „doleva, doprava" a já to
dělám přesně opačně. Když je tam víc lidí se společnou choreografií,
jsem takový kazisvět. Takže já se vlastně hýbu takhle na kole, rád si
k tomu pustím muziku…
A když jedete třeba mimo Prahu?
Tohle kolo si beru s sebou, když mám volno a když jedu někam na
třídenní výlet. Přijde mi to zábavné, když jede člověk do nějakého
hezkého města na tři dny a projede si to na kole. Stejně tak je úžasné
vzít si takové kolo třeba k moři do Chorvatska. Vlastně si ho s sebou
můžete zabalit i do letadla.
A co třeba pěší turistika?
Já se nerad procházím, nebaví mě šlapat nějaké túry. To jsem
musel s prarodiči, vždycky si vzpomenu na ty boty a na ty chlebníky…
Chození po horách s batohem je pro mě moc pomalé. Ale na kole, to
mě baví.
Takže ta správná rychlost je něco mezi chůzí a motorkou?
Přesně tak. Já chci šlápnout a být tam za dvě minuty nebo chci
jet pomalu a v klidu se rozhlížet. Další hlavní výhodou je to ticho.
Měl jsem období, kdy jsem si pořídil motorku padesátku. Jezdil jsem na ní,
ale vadilo mi, jak se za mnou všichni otáčeli kvůli tomu řevu z motoru.
Když jedete na elektrokole, tak to vlastně jenom tak tiše pobzučívá. Já
říkám, že to je v podstatě motorka, se kterou se dá jezdit mezi lidi.
Nebo do přírody…
Foto: Petr Vít, NaKole.cz
Od dětství žijete v Praze. Dovedete si představit, že byste se
odstěhoval?
Moc se mi líbilo v Berlíně a Amsterodamu. I když musím říci,
že jsem tam nikdy nežil, ta města znám jenom jako návštěvník.
Speciálně na ten Berlín se připravuji, tam bych chtěl strávit
delší čas.
Když srovnáte Prahu třeba s Berlínem nebo Amsterodamem, v čem
jsou ta města jiná?
Nejsou tady stezky pro kola. Přestože je Praha celá propojená
parky, přes které by se mohl dostat z jednoho konce Prahy na druhý,
chybějí tu propojení mezi nimi. Na některé části Prahy musíte vzít kolo
do metra, to je, myslím, docela škoda. Jinak neříkám, že stezky tu nejsou,
jen bych uvítal více propojení.
nar. 1980
Český zpěvák, herec, textař a skladatel. Je známý ze svého působení v hudební skupině Laura a její tygři, a také z účinkování v televizním pořadu svého otce Jana Krause Uvolněte se, prosím.
Hrál v několika filmech, například v pohádce Královský slib (2001), Archa pro Vojtu (2002), Bolero (2004), Hezké chvilky bez záruky (2006) nebo v televizním seriálu Vyprávěj (2009).
Do povědomí diváků vstoupil také svojí filmovou hudbou, kterou složil například pro filmy Městečko nebo už zmíněné Hezké chvilky bez záruky. Dalším jeho hudebním počinem pro film je písnička „Nevinná“, kterou nazpíval pro snímek podle bestselleru Michala Viewegha Účastníci zájezdu.
Nejnověji ho můžeme vidět v muzikálu Obraz Doriana Graye, kde hraje a zpívá hlavní postavu. Mimo to také ilustroval otcovy knihy Tak to vidím já.
David Kraus vyrůstal s rodiči – moderátorem a hercem Janem Krausem a akademickou malířkou a herečkou Janou Krausovou – v Praze na Letné. V současné době žije na pražském Smíchově.
V Praze je podíl cyklistické dopravy 2–3 %, v Berlíně je to
pětkrát tolik a v Amsterodamu desetkrát více. Čím si myslíte, že to je
způsobené?
To je složité, tak třeba Amsterodam, vždyť tam mají jeden převod
na celé Holandsko. Praha je kopcovitá, a to je velký problém pro
rozšíření městských kol, takových těch kol s blatníky, které nemají
převody. V Berlíně nebo Amsterodamu také jezdí více lidí v dopravě a
používají kolo jako dopravní prostředek. A Berlín je totálně propojený
cestami pro cyklisty, jsou to takové velké Pardubice (smích).
Je pravda, že s členitostí Prahy toho mnoho udělat nejde,
v kopcích může pomoci veřejná doprava nebo elektrické motorky. Je také
pravda, že vybudování sítě cest pro cyklisty trvalo v Berlíně
posledních třicet let…
Ono by úplně stačilo v Praze vydat nějaký plánek, kudy se lze
bezpečně dostat z jednoho konce na druhý. Já bych třeba ocenil navigaci
pro kola v telefonu. V Praze mi také vadí, že nemáte kam kolo přivázat.
Chybějí stojany, to tady taky nikde není.
Proč si myslíte, že to tak je?
No, myslím si, že to nikoho nezajímá. Tady v Čechách se každý
stará akorát sám o sebe. Tohle téma by si zasloužilo větší podporu
v politice, je třeba mít na to rozpočet a udělat nějaký celkový plán.
Těm kolům se nikdo příliš nevěnuje, je to pro ně asi málo zajímavé. Za
dětské hřiště budete mít více vděku, než když postavíte stezku
pro kola.
V Amsterodamu nebo v Berlíně jezdí lidé na kolech často
v civilním oblečení, k vidění jsou i pánové v oblecích nebo dámy
kostýmkách. Všímáte si, v čem jezdí cyklisté v Praze?
Přijde mi, že většinu v Praze tvoří takzvaní „bikeři",
kteří jsou jakoby elastičtí, mají helmu, jsou úplně přisátí na to kolo
a projíždějí rychle mezi auty. Těch urbanistických bikerů tu
moc není…
Zdá se mi, že právě nefandíte funkčnímu oblečení…
Já tedy nepoužívám žádné ty elastické oblečky, to ne. Hodně
ale na kole používám doplňky. Mám rád různé pláštěnky a jezdím
samozřejmě s helmou. Taky používám rukavice. Když se nad tím zamyslím,
tak spíš oblékám to kolo než sebe (smích).
Do čeho?
Mám jednu tašku vepředu a teď si na to chci nechat udělat tašku
dozadu. Při jízdě není příjemné mít batoh.
Vaše rodina je pravidelně probíraná v médiích. Jak to
vnímáte Vy?
Přestože se těm médiím vyhýbáme, jsme pro ně potrava, která je
zajímá. Takže člověk si musí dávat opravdu pozor. I když nic
neuděláte, vymyslí si a napíší třeba, že jste něco ukradli. To se mi
v minulosti stalo. Můžete se soudit, ale tady vám nikdo nepomůže, není na
to zákon. Musíte si dávat pozor na to, abyste jim nedávala ten důvod.
Takže já si nemůžu dovolit být někde opilý, protože by to hned druhý
den bylo v novinách. Také proto plánuji pobýt někde jinde.
Třeba v Berlíně?
Například. Vždycky jsem to bral tak, že se jedu někam podívat za
známými a doma jsem měl práci. Už patnáct let mě živí zpívání,
kreslení a skládání muziky. Když se živíte jako umělec, jste rádi, že
vůbec nějakou práci máte a nechcete ztratit kontakty. Teď mám poslední
šanci zajet někam na delší dobu do zahraničí.
To by pro mě znamenalo větší svobodu. Když například nebudu mít práci
v Čechách a půjdu někam mýt nádobí, tak hned napíší do Blesku, že
Krausův syn je na tom špatně, protože myje nádobí. Když ho budu mýt
v Berlíně, tak se celkem nic nestane.
Děkuji Vám za rozhovor.