Nerespektování dopravních značek

Nebojte se, tohle nebude článek o hnusných bezohledných řidičích a ubohých cyklistech. Lidé jsou tací, jací jsou, neumějí být jiní a většinou se snaží být dobří. A to, ať už jedou na kolech nebo sedí v autě.

Ilustrační foto

Foto: Václav Vrtal

Další fotografie

Dnes ráno jsem se vracela ze školky. Naše holky vozíme v přívěsném vozíku. Ráno hodíme hromadu nezbytných věcí dovnitř, vysypeme holčiny u školky, vozík zamkneme, dáme si pusu na rozloučenou a hurá zpátky domů. Cestou ještě nakoupím a už jsem před domem.

Přímo před vyústěním chodníku do „obytné zóny“, tedy na zákazu stání, parkuje velké terénní auto. S osmdesáticen­timetrovým Croozerem nemám šanci se protáhnout. Naštěstí je u něj právě majitelka a prohrabuje věci uvnitř. Na zadním sedadle autosedačka, takže mají taky mimino, budou mít pochopení.
„Prosím, mohla byste kousek popojet? Já tady neprojedu,“ ptám se.
Zatváří se, jako kdybych po ní chtěla půjčit peníze.
„Tady ale není vyznačené parkovací místo, tady nemůžete stát,“ dodávám opatrně pro jistotu. Třeba je to jenom nedorozumění.
„Až budete mít auto a nebudete mít garáž, tak to taky uvidíte jako parkovací místo,“ uzemní mě odpověď. Všude kolem jsou prázdná parkovací stání, paní ale nacouvá zpátky co nejblíže vchodu do domu.

Kupujeme si iluze

Všechny reklamy zobrazují automobily orámované krásnou, volnou, otevřenou přírodou nebo prázdnými ulicemi ve městě. Také proto si je kupujeme. S automobilem získáme miniaturní kousek svobody, svůj prostor v přeplněném městě, maličký obývací pokoj. Potíž nastává tam venku, za kapotou. Tam začíná prostor někoho jiného – chodců a cyklistů.
„A co mám dělat, když nemám kde zastavit?“, ptají se mne řidiči, kteří parkují na přechodu.
Kam se mám, já nešťastný, se svým velkým autem vrtnout? Já mám přece právo na volný průjezd! A řidiči se zlobí na ostatní, že blokují silnice. Jsou nervózní, když se jim nepodaří projet na zelenou. Mnoho z nich se cítí jako oběti dopravní situace. A tak se parkuje na přechodech, na křižovatkách, na zákazech stání i zastavení, na chodnících. Překračuje se povolená rychlost. Jezdí se na červenou. Ale jsou opravdu řidiči jen obětí těch ostatních? Cožpak nemají jinou volbu?

„Mnozí motoristé, kteří vyžadují ,právo na mobilitu‘, si tento pojem
pletou s ,právem jezdit autem bez ohledu na podmínky‘.“
Margot Wallströmová, evropská komisařka pro životní prostředí
Cyklistika pro města, vydalo MŽP v roce 2002

Chytré české řešení

Nerespektovat značky a dopravní vyhlášku, to už nějak patří k naší národní povaze. Je to něco jako lidová slovesnost. Cyklisté jezdí na chodnících za tichého souhlasu policie. Automobily parkují na přechodech pro chodce. Chodci šlapou po trávnících a vbíhají do vozovky. Lidé prostě jsou už takoví.

Nedávno jsem viděla reportáž ve zpravodajství na Nově. Jednoho šikovného Čecha už přestalo bavit, jak se kolem jeho domu prohánějí automobily rychlostí vysoce přesahující povolenou čtyřicítku. Vyrobil jednoduchou maketu policejního radaru a ten postavil před svůj dům. A už to jelo. V reportáži svištěly pneumatiky, hvízdaly brzdy. Přibrzdil prakticky každý. Místní policie se už prý ptala, jestli by si „radar“ mohla vypůjčit. Efekt je totiž na rozdíl od dopravních značek okamžitý a značný. Pokud hledáte pro svoje podnikání dobrý záměr, dejte se do výroby. Falešné radary poletí, úspěch máte zaručený.

Kde není žalobce, není soudce

Zřejmé je, že zákazy a příkazy už nepomáhají. Policie nemůže být všude a kontrolovat jejich dodržování. Navíc jsem často svědkem toho, jak policie přechází tyhle „drobnosti“ bez povšimnutí. Jediným řešením je fyzické omezení – sloupky, závory a především důsledně oddělený prostor pro chodce, cyklisty a auta.

A tak na závěr něco málo o významu slova svoboda. Jsem přesvědčená, že svobodu volby má každý. Svobodu nejednat automaticky. Nebýt jenom součástí davu, ale být nádherně odlišný. Být svůj a individuální, i když to právě není „in“. Přemýšlet, proč věci dělám a co tím získám. A jestli taky, čirou náhodou, někoho jiného neomezuji v jeho svobodě.

Fotogalerie