Podunajská cyklostezka s vozíky a dětmi

Čtyři mámy, čtyři děti ve vozících Croozer a nejpohodovější evropská stezka. Týden na cestě mezi Lincem a Vídní jsme si užily spoustu legrace a kapku dobrodružství.

Tři mámy, tři vozíky Croozer a Podunajská stezka

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Rakouská část Donauradweg mezi Pasovem (Passau) a Vídní patří k nejkrásnějším. Během týdne jsme s vozíky Croozer projeli trasou dlouhou 228 km z Lince (Linz) do Vídně. Čtyři maminky – Katka, Jana, Jitka a Ola – jsme se sešly v kempu na břehu jezera Pleschinger See u města Linz. Byla to naše první společná akce, navíc pro některé z nás první akce na kolech vůbec, a tak jsme se maličko bály. Podunajská stezka je ale k dětem maximálně přátelská – v Rakousku vede prakticky neustále po asfaltovém povrchu a jen velmi zřídka se na ní můžeme setkat s automobily. Pro naše „náklaďáky“, které dávají zabrat nohám je hodně příjemné i prakticky nulové převýšení.

Protože dětem ve věku od sedmi měsíců do tří let není možné načasovat společné biologické hodiny, je jasné, že občas se budeme muset rozdělit. Na Donau Radweg ale není možné zabloudit. Stezka je v Horním Rakousku značená symbolem „R1“, v Dolním Rakousku se označení mění na Eurovelo 6 doplněný označením „Donauradweg“. Na informačních stojanech podél stezky a v infocentrech jsou zdarma k dispozici průvodce po rakouské části Donauradweg.

Hned za Linzem jsme narazili na historický skvost, středověké osídlení Mauthausen s hrádkem Pragstein a množstvím nádherně vyzdobených domovních fasád. Co ale tuhle rakouskou obec smutně proslavilo a co se vybaví každému, kdo tudy projíždí, to je jeden z největších evropských koncentračních táborů druhé světové války, známý pod názvem Mauthausen-Gusen. Ani jsme ho nenavštívili, muzeum koncentračního tábora leží severněji od Dunaje, směrem k obci Gusen. Strmé stoupání by nás dovedlo k lomu, ze kterého vynosili vězňové po příšerné cestě desetitisíce tun žulových kvádrů.

My jsme ale po krátké zastávce pokračovaly po severním břehu Dunaje až do Au an der Donau, kde jsme našly nocleh v kempu u stezky. V neděli mají všechny obchody v Rakousku ze zákona zavřeno, a tak jsme musely sáhnout do našich zásob. Vozíky vydaly dobroty – kávu, mlíčka, oříškovou pomazánku, sušenky. Vlastně už jsem se ani nedivila, že to holky mají tak těžké. Když se potkají čtyři ženské, povídání se obvykle protáhne, tenhle den až k půlnoci. Děti dávno funěly do svých spacáčků, když jsme se uložily ke spánku i my.

Druhý den jsme nikam nespěchaly. Týden je na výlet s vozíkem nepříliš dlouhá doba. Většina z nás si za tuhle dobu taktak zapamatovala, kde co v zavazadlech najde, a tak bylo každodenní balení nejméně tříhodinovou záležitostí. Další zastávku jsme měly v Mitterkirchen, kde je krásná zastávka s informačním centrem kousek od vjezdu do vodní elektrárny. Tohle byl zároveň poslední den, kdy jsme vařily během dne. Zkušenost ukázala, že vyložit všechny děti na deku a pak je zase naložit není akce na chvilku. Ale neodolaly jsme, abychom si aspoň na chvilku nevychutnaly dobrotu a zároveň specialitu místního kraje. Je jím místní specialita Most – mírně perlivý a mírně alkoholický nápoj obvykle z jablíček. Farmář nám ještě nabídl Apfelsaft – klasický jablečný mošt, jak ho známe i od nás – a Holundersaft, tedy totéž ale z černého bezu. I když dolnorakouský Mostviertel leží poněkud jižněji a my projíždíme jen po jeho okraji, ovocné sady a tabule s nápisy „Most“ či „Saft“ jsou tu velmi časté.

Cesta vedla dál po severním břehu Dunaje. Nebe se stále rozmýšlelo, jestli na nás pošle nějakou spršku. Nakonec nás vzalo na milost. Katka si z poslední návštěvy Podunajské cesty zapamatovala výbornou zmrzlinu v městečku Grein. Nakonec jsme se tu usídlili na dnešní noc v kempu na kraji městečka. Večerní hromadné vaření se protáhlo až do tmy.

Ráno jsme zjistily, že nebe se nakonec přece jen rozhodlo pro malý deštík a sušení věcí zabralo dalších několik hodin. Jedna z nás se také věnovala vždy hlídání dvouletého Olivera, který miloval auta a lidi a s oběma se neustále chtěl mazlit. Celé ráno se snažil navštěvovat karavany v našem okolí a družil se s okolo parkujícími Holanďany, Němci a Rakušany. Nakonec se nám podařilo jakýmsi způsobem se zabalit, najít Olivera v nedalekém holandském karavanu a kolem půl dvanácté jsme už seděly na přívozu, který nás dopravil i s naším nákladem na druhou stranu Dunaje.

Cesta odsud vede v klínu mezi řekou a svahem, kde je místo právě tak pro úzkou silničku. Postupně se tu údolí rozšiřuje, aby se od středověkého města Ybbs an der Donau rozevřelo do nádherné krajiny oblasti nazvané Nibelungengau. Tento překrásný úsek Dunaje mezi městy Ybbs a Melk přišel ke svému jménu podle Písně o Nibelunzích, která byla složena ve 13. století. 700 let staré fragmenty tohoto nejvýznamnějšího a nejrozsáhlejšího středověkého hrdinného eposu v německé řeči byly objeveny v klášterní knihovně v Melku a jsou zde také vystaveny.

Do Melku jsme směřovaly i my. Pro překonání 40 km jsme ale potřebovaly dva dny. Zastavování, přebalování, kojení, opravy kol a opětovné skládání věcí udělaly z téhle cesty to nejpohodovější, co jsem na posledních několik let zažila. Za zmínku stojí snad jenom skoro dobrodružný zážitek v kempu Klein Pőchlarn. Z očekávaného většího kempu se vyklubalo jednoduché tábořiště bez obsluhy. Když jsme se tu usídlily, přijelo černé auto s podivným chlapíkem, který se na úplně prázdné louce postavil těsně vedle nás. Jeho podivné otázky, kde na nás někdo čeká, jestli si vše vezeme s sebou a kde bydlíme, nás roztřásly nervozitou. Nakonec jsme vzbouřily správce kempu, vytáhly je z hospody v nedaleké vesnici a požádaly o pomoc. Všichni jsme nakonec strávili většinu noci vzhůru.

Cesta krajem Wachau.

Nádherné město Melk nás přivítalo klášterem, který shlížel do údolí Dunaje. Kus země sevřený mezi Dunaj a její přítok se stejným jménem, jako má město, je věnovaný rekreaci a turismu. V přístavu kotvily parníky, pás zeleně lákal lidi k procházkám, v době naší návštěvy tu běžel divadelní festival pod otevřeným nebem. Melk je v každém případě inspirativní město.

Cesta podél Dunaje mezi městy Melk a Krems patří podle mého názoru k nejkrásnějším pasážím podunajské cyklostezky. Tam, kde se na jižním břehu velkolepě zvedá barokní klášter Melk, začíná oblast Wachau, oblast vinohradů a zahrad a od roku 2000 součást světového dědictví UNESCO. Následujících 40 km nás čekaly překrásné výhledy na kláštery a hrady, stejně jako středověké vesničky s nabídkou místních vinařů. Objevily jsme tu i automat na mléko. Ale nejkrásnější bylo vidět nejrůznější typy cyklistů – stylových, elegantních i sportovních.

Ke skvostům na cestě určitě patří i stará část města Krems se svými středověkými uličkami a historickými stavbami. Vinaři, působící tady v údolí Kremstal, tady na hornatých a sprašových půdách šlechtí již po staletí vinnou révu, především Grüner Veltliner.

V Mautern svahy končí a krajina se zase rozestoupí do široké roviny. Přejely jsme znovu na jižní břeh. Cesta vedla po náspu přímo vedle řeky a dalších několik kilometrů nás v rozjímání prakticky nic nerušilo. Stíny se prodlužovaly, únava sílila. Nepřidalo nám ani píchlé kolo u jednoho s Croozerů. Ještě že kolem jezdily takové zástupy cyklistů, tři slovenští džentlmeni neváhali pomoct. Prvním větším městem byl po dlouhé době Zwentendorf, kde jsme strávily poslední noc před Vídní.

Do Vídně nás čekalo ještě nějakých 60 km, když jsem se od holek oddělila. Čekala mě cesta od Dunaje na sever až do Čech a ještě týž den jsem se chtěla dostat velký kus za Vídeň. Zkušenost mi ukázala, že velké kempy a hustě zalidněná území mohou být pro osamělou cyklistku nebezpečné. Raději jsem se proto trochu víc opřela do pedálů. Kouzelný Tulln jsem proto projela jen velmi zběžně a pokračovala na předměstí Vídně.

Na hranici Vídně mě překvapilo množství značených rekreačních tras, které vycházely od Dunaje a mířily do zelených kopců okolo Dunaje. Jakmile jsem opustila značení Eurovelo 6, ztratila jsem se. Když už jsem zvažovala, že se půjdu zeptat do nejbližšího stavení, zastavil u mě starší sportovec na silničním kole. „Potřebujete pomoct?“ zeptal se spíš ze zdvořilosti – musel mě vidět, jak nejmíň pět minut bezradně točím mapou. Nakonec jel asi pět kilometrů přede mnou a vyvedl mě na samý okraj Vídně na předměstí Stammersdorf. „Mockrát děkuju, to bylo od vás laskavé,“ vykoktala jsem svojí špatnou němčinou. Obřadně mi políbil ruku. „To je samozřejmé, madam. Jste v Rakousku.“

Pár slov o Donau-Radweg

Podunajská stezka (označovaná také jako Donau-Radweg či Donauradweg, R1 nebo Euro-Velo 6) je nejpopulárnější evropskou cyklotrasou. Patří do sítě evropských cyklotras Euro Velo a je jí přiřazeno pořadové číslo 6. Trasa EuroVelo 6 se také nazývá „Říční trasa“. Vede z francouzského Nantes, kde ústí Loira do Atlantského oceánu, podél řeky ve Francii. Dále pokračuje do Švýcarska k Bodamskému jezeru a napojuje se na Dunaj, který sleduje skrze Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a Rumunsko až k ústí Dunaje na břehu Černého moře v rumunském městě Constanta. Její celková délka je 4 448 km.

Užitečné odkazy:

www.donauradweg­.at
www.donau.com
Popis Dunajské stezky na serveru cyklistikakrnov­.com

Fotogalerie