S českými hasiči k Baltskému moři

Další z vyprávění hasičského velitele Petra Bízy nás zavede na sever do polských přístavu Štětín a Gdaňsk. Poláci jsou družní, a pro hasiče to platí dvojnásob…

Foto: Petr Bíza

Další fotografie

Nápad jet do Polska byl vyvolán dvěma důvody:

1. Loni jsme byli na jihu, letos pojedeme na sever (tento nápad vznikl již před rokem cestou z Benátek)
2. Moji hasičskou stanici navštívilo několik polských hasičů a naše styky se vyvinuly do osobního přátelství.

K naší cestě na sever se postupně přidalo devět lidí.

Tentokrát jsem tuto akci začal připravovat daleko důkladněji, než putování předešlé. Od začátku jsem spolupracoval s Komendou Glawnou Zachodoprimorskoj oblasti (v češtině hlavním ředitelstvím západní přímořské oblasti) ve Štětíně. Byla domluvena cílová města jednotlivých etap a kontakty na hasiče, kteří nám v těchto místech měli být nápomocni. Opět jsme zavrhli jízdu z Prahy a jako výchozí bod našeho putování jsme zvolili rekreační středisko pražských hasičů v Bedřichově v Jizerských horách. Tedy, abych byl přesný, všichni začínali v Bedřichově, kromě Michala, který jel už z Prahy, což se mu vymstilo, neboť cestou parádně zmoknul. Večer jsme ještě probrali některé „důležitosti“ v horské chatě Hubert, trochu jsme si „zabékali“ za Sašova kytarového doprovodu a vroucím přáním na zlepšení počasí jsme se odebrali do říše snů.
A ráno nás uvítalo modrou oblohou, řevem ptactva a sluníčkem. Uložili jsme bagáž do přívěsu, udělali dokumentační foto a vyrazili přes hřeben Jizerských hor do Hejnice. Po alpských přejezdech to byla příjemná rovinka s krásným lesním sjezdem a ještě krásnějšími pohledy do údolí, které cesta lemuje.

Po příjezdu do Hejnic jsme nejdříve spravili jednu píchlou duši a také jsme vyrazili „dobít duševno“ – prohlédnout si hejnický chrám, který je zajímavý především svým oltářem, namalovaným na stěně tak přesvědčivě, že při vstupu nevěříte, že není skutečný. Další zastávkou byl motorest u Frýdlantu, kde jsme se rozhodli poobědvat. Toto rozhodnutí nám ale narušilo celý časový plán této etapy. Výroba čtyř řízků a tří gulášů zabrala kuchaři takřka dvě a půl hodiny, takže jsme hospodu opouštěli v době, kdy jsme již pomalu měli dojíždět do cíle etapy v polské Leknici. Takže hurá do sedel a přes Frýdlant do Polska, pak hned do Německa a podél hranic do Leknice, kde jsme se vrátili zpět do Polska.
Tady na hraničním přechodu na nás dle domluvy měli čekat lekničtí dobrovolní hasiči, kteří nám měli zajistit místo na postavení stanů. Ale jelikož jsme místo okolo třetí dojeli před šestou večer, nečekal nás, alespoň na první pohled, nikdo. Vydali jsme se tedy do centra tohoto malebného městečka najít hasičárnu. Tu jsme našli, ale nikde nikdo. A za chvíli se začaly dít věci. Když se nás nemohli hasiči dočkat, zanechali na přechodu zvěda, který náš příjezd měl ohlásit. Najednou přijelo jedno hasičské auto a za chvíli druhé. Po zběžném přivítání nás hasiči odvedli do parku místního zámečku, kde jsme postavili stany a došlo na oficiální uvítání.

Uvítací výbor se skládal z předsedy a velitele místních hasičů, kteří předtím absolvovali náročnou účast na hasičské soutěži. Stáli jsme v kroužku, padaly obvyklé fráze a kolovala (v Polsku nezbytná) láhev vodky, kterou následovala Sašova puškvorcová. Velitel místních hasičů, který už měl naváto ze soutěže, se okamžitě zamiloval do Květy (kdo by se mu také divil, že?), což vyjadřoval pokřikem „Oj, taká bardzo ladná seňorita!“ a neustálou snahou o dotekovou komunikaci a tanec. Jelikož si předseda sboru všiml, že jeho zájem není ze strany Květy opětován, naklonil se k němu a cosi mu pošeptal. A stala se nevídaná změna: z bujného chlapíka se stal mžiknutím oka starý shrbený stařík, který se rozloučil a odšoural se pryč. Teprve později jsme zjistili, že mu šeptem byla připomenuta existence jeho manželky, přezdívané „lokomotiva“. Po náročném dni jsme už neměli chuť nějak moc popařit, tak jsme v tichosti zalezli do spacáků a stanů (Pavel Motyčka dokonce dal do stanu spinkat nejdříve svoje kolo a teprve potom sebe), pozabíjeli asi tak tunu komárů a spali a spali…

Ráno nás vzbudil řev ptactva, chrápání Honzů a dupot mravenců. Samozřejmě nastal ranní stereotyp: zívání, hekání, zkoumání kloubů, kostí a svalstva, vaření kávy a klohnění něčeho k snědku, balení spacáků, stanů a ostatních předmětů, panák „na červa“, kontrola kol a to vše završené všeobecným konstatováním, že „Ty rána by měly nebejt!“. Kam jedeme víme, kudy pojedeme, to se uvidí, takže dohoda s řidičem Pepou Holinkou, kde na nás počká a vzhůru na kola!

Opět jsme volili cestu střídavě po německém a polském území. Rozdíl mezi oběma stranami hranice se rovnal příslovečnému rčení o nebi a dudách. V Německu cyklostezky s velice slušným povrchem, na polské straně se dalo jet jen po hlavních tazích. Jakmile jsme uhnuli mezi vesničky od hlavní silnice vzdálené jen pár kilometrů, rázem jsme se ocitli o pár desítek let zpátky. Ale bylo na co koukat. Polsko vzhledem ke své geologické minulosti nemá a nemělo mnoho stavebního kamene, a tak většina staveb ve vesnicích a městech je zhotovena z cihel. Dalším důvodem polské specifické architektury je poválečná obnova země. Polská města byla totiž z devadesáti procent zničena a jejich obnova byla velice složitá. Také se zde promítl styl „socialistické architektury“.

Čím více se blížíme k pobřeží Baltu, tím častěji dřeme proti větru a využíváme každé příležitosti k zastavení. Protože Polsko, to je lautr rovina (ne Hercegovina, jak se zpívá v jedné staré písničce). A když se přidá věčný protivítr…

Jedna ze zastávek tedy byla „na svačinku“ u benzínky kousek za Olzsynou. Dali jsme výbornou gulášovku, Saša si k ní natrhal akátový květ a z téhož květu Pavla Motyčku sklátila alergická rýma.

Při jednom z přejezdů na německou stranu, jsme zcela náhodou objevili nové využití staré hasičské techniky – ze starého Magirusu si zdejší hasiči vyrobili vymazlenou pojízdnou hospodu se vším, co k hospodě patří. Byla v něm pípa, sudy, chlazení, barový pult, místo na uskladnění lavic, stolů a slunečníků, prostě paráda. Potom jedno občerstvení při kterém na nás kompletně padla spavá nemoc. A zase sluníčko, protivítr a protivná rovina. A tak to bylo až do dalšího cílového města Slubice. Tam hasiči, kteří nám zajistili ubytování (zdarma) v místním kempu, který sice vypadal slušně ale jen do té doby, než jsme vešli do sociálek. Pravda, bylo před sezónou, ale co je moc, to je moc. Ale věrni rčení „darovanému koni na chrup nehleď“ jsme to přežili. Někdo postavil stan, někdo zabivakoval jen tak pod širákem a bylo. Obrana proti všudypřítomným komárům byla individuální. Někdo repelent, někdo cigárko, někdo obal od spacáku…

Ve dni dalším bylo naplánováno dojet do Pyrzyce. Vzhledem k množství komárů, kteří si na nás předešlý večer zasedli, bylo velmi obtížné se ráno mezi sebou poznat. Ranní obličeje účastníků (i za normálního stavu špatně rozeznatelné) změnily díky komárům nejen svůj vzhled, ale i tvar. Náhodně potkané děti se zoufalým pláčem prchaly ke svým matkám, které následně ostřížím pohledem sledovaly každý náš pohyb, připraveny okamžitě zasáhnout.

Tato etapa byla kratší, vedla trochu více do vnitrozemí, projížděli jsme typickými smíšenými lesy, po rovince, prostě pohoda. I tady bylo ale znát, že čím více se vzdalujete od hlavního tahu na Štětín, tím horší je stav cest, silnic a vlastně všeho. Pohodovou atmosféru cesty narušily pouze dvě události. Honza B. přehlédl nízkou zlomenou větev a napíchl se na ni hlavou a při zastávce v městečku Kostrzyn (u německých hranic) byl Michal při snaze koupit si nějaké občerstvení z bufetu vykázán obsluhou se slovy „Němcům nesloužím“. Zřejmě Michalovy světlé vlasy s ostře řezanými rysy obličeje přispěly k určení jeho národnosti. Nicméně jakmile obsluhující zjistil, že jsme „Stražaki z Pragi“, vše napravil a s omluvami obsloužil i Michala. Hned jak dozněly naše záchvaty smíchu, vyvolané touto příhodou (trvaly cca hodinu), tak jsme osedlali naše kola a vyrazili přes Mysliborz do Pyrzyce.

Tady pojali naši návštěvu opět s polskou pohostinností. Nejdříve nás nechali vysprchovat a převléknout, potom nás uvedli do ložnice a nakonec nás přijal velitel, který nám ukázal stanici a techniku. Příjemný den byl završen posezením s hasiči, včetně výborného pohoštění. Spánek na postelích už to jenom korunoval. To jsme ale netušili, že si budou večery a setkání s hasiči stále podobnější a že úroveň jejich starostlivosti a spolupráce se bude neustále zvyšovat.

A následovala etapa historicky nejkratší – do Štětína – cca 35 kilometrů. Nejkratší ze dvou důvodů – jednak čtvrtý den na cestě bývá obvykle nejrizikovější. Těla jsou znavená a začínají fungovat trochu jinak, než obvykle. Už si zvykla na odlišný způsob pohybu a přestávají dávat pozor. Druhým důvodem byla návštěva na Komendě Glownej. Vyjeli jsme tedy relativně brzy s tím, že se nasnídáme někde cestou – lépe řečeno před Štětínem, kde na nás Pepa čekal s doprovodným autem. Po zkušenostech z Čech jsme totiž nemínili riskovat jízdu v městské dopravní džungli, když jsme navíc ještě neměli ani zdání, kde se nalézá hasičská stanice číslo 3, kde jsme byli očekáváni.

Zde se musím zmínit o jedné příhodě z doby přípravy cesty. Z polské strany byla ustanovena „styčnou důstojnicí“ slečna Agneška Biežka. Mladá, milá hasička, která svoje úkoly při zajišťování naší cesty zvládala opravdu na jedničku.
Ale… Když se domlouvaly termíny našich dojezdů do jednotlivých měst, psal jsem dopisy a maily jednou polsky, jednou česky, podle toho, komu byla písemnost určena. A protože polština je češtině velmi podobná, používal jsem data našich příjezdů ve tvaru den – červen – rok. A zase ale… V polštině je měsíc květen pojmenován cierwiec. To zmátlo naši milou Agnešku natolik, že veškeré naše aktivity na polském území sice byly připraveny poctivě, ale bohužel už měsíc před naším příjezdem. A tak jednoho krásného květnového podvečera mi zazvonil telefon a polsko-anglicko-česko-ruštinou se ozvala Agneška a prý: “Co stalo sa panam, čto oni v Polske neprzichodili? My čekajem v Leknici a pražskich stražakow nět.“Trošku mi zatrnulo, že jsem něco zkonil a hned jsem se hnal k počítači, podívat se do mailů. Ale tam bylo vše v pořádku – „Přijedeme v sobotu, 3. června 2004 odpoledne“. Teprve po delším vysvětlování jsme se dobrali k jádru pudla. Agneška přečetla „červen“, automaticky si ho přeložila jako „květen“ a na problém bylo zaděláno. Vzali jsme to jako cvičení připravenosti a později jsme tuto příhodu dávali k dobrému.

Setkali jsme se tedy s Pepou asi pět kilometrů před Štětínem, posnídali, naložili kola do vleku, převlékli se z cyklistického do normálního, nasedli do auta a vyjeli hledat štětínské hasiče. A tady jsme zase museli uznat, že naši kolegové při zajišťování místa pro naše ubytování mysleli hlavami. Vybrali pro nás totiž hasičárnu, která stála cca dva kilometry za začátkem města a opravdu, ale opravdu se nedala přehlédnout. Zavedli nás na dvůr, ukázali, kde si můžeme postavit stany, kde jsou sprchy a záchody. Přivítala nás šarmantní dáma zvící velikosti stěhovacího vozu a sdělila nám, že velitel nény a že pro nás za chvíli prijéchají stražaki z Komendy Glownej.

Než jsme se stačili přivítat se staničním psem, který sice byl přátelský, ale měl panickou hrůzu z fotoaparátu, už tam byli. Nasedli jsme do našeho auta a následovali je na centrální stanici. Tam došlo k toužebně očekávanému setkání s Agneškou, prohlídce stanice a předání dárků. Potom jsme dostali k dispozici dva hasiče, kteří nám měli ukázat Štětín. Jako správní hasiči okamžitě usoudili, že asi nebudeme mít moc chuti courat po městě. Koukli na sebe, kývli a odvezli nás do štětínského nákladního přístavu. Tam s námi vešli do skladového sila, pozdravili se se zaměstnanci a výtahem nás odvezli na střechu asi tak 50 metrů nad zemí. A viděli jsme rázem celé město.
Historické centrum, novou výstavbu a i tovární čtvrti včetně loděnic. Pak nás ještě vzali na prohlídku hasičské námořní lodi, která stála opodál. Sice byla na suchu, protože právě probíhala její generální oprava, ale i tak to bylo velmi zajímavé. Pak už jsme jen kolegy požádali, aby nás odvedli někam poblíž centra, kde se může parkovat, poděkovali jim za ochotu a vyrazili do víru velkoměsta.

Stavili jsme se na jednu plzeň v restauraci „U žraloka“ a jelikož si Pepa dát nemohl (trpký úděl řidiče), vrátili jsme se do místa našeho ubytování. Tam se zapálilo v krbu, Saša odněkud vyhrabal nějaké prapodivně vyhlížející ryby, které se jal péci (do čehož jsme mu všichni svorně krafali). Dlužno podotknout, že byly vynikající. Nakonec se od nás nechal vyfotit i pes. Spánek jsme pojali tradičně po svém – někdo ve stanu, někdo pod širákem. Za zmínku stojí nocování našeho Jardy, který nejprve udatně prohlásil, že bude spát také venku (jinak totiž spal ve vleku, ale tam tentokrát spinkala naše kola). Oblékl na sebe vše, co měl s sebou – trika, svetr, tepláky. Na hlavu narazil futrál od spacáku, pod sebe dal karimatku a několik dek, zalezl do pytle a usnul. Asi za dvě hodiny nás vzbudil prapodivný šramot – Jarda potmě vykládal kola z přívěsu se slovy – „To tak. Kola se budou válet pod plachtou a na mém obličeji si budou komáři pořádat mejdan. Tůdle!“ Vyházel kola ven, zalezl a za chvíli už funěl spánkem spravedlivých. my ostatní jsme toho sice moc nenaspali, ale zase jsme měli pořádný důvod k posměškům v následujících dnech.

Další krásný den našeho putování se odvíjel ve znamení sluníčka a věčného protivětru. A také ve společnosti větrných mlýnů a houfů větrných elektráren. Jejich přítomnost v tomto teritoriu vyvolala opět jednu ze „zásadních“ otázek. A to: Jak vysoká asi tak může taková elektrárna být? Padaly různé odhady, zvyšovaly se hlasy. Nebýt informační tabule, došlo by možná i k mírným fyzickým výpadům.
Informační tabule nám pomocí okótovaného výkresu sdělila, že výška tubusu je 78 metrů a délka jednoho listu vrtule je 40 metrů. Celková maximální výška věže je tedy okolo 118 m.

Pak už následoval stejný scénář – rovina, písečně travnatá krajina a občasné pohledy na pobřeží Baltu. Jediná změna – vítr, který předešlé dny foukal urputně ze severu tak, aby větroval pořád proti nám, začal foukat z východu. Bohužel právě v době, kdy jsme se na východ otočili i my. Takže se vlastně nezměnilo lautr nic.

Ovšem přivítání v Medziodzie překonalo všechny naše dosavadní zkušenosti. Ubytování nám domluvila Agneška v rekreačním zařízení Štětínského magistrátu, které zároveň sloužilo jako praktické výukové pracoviště hotelové školy. Takže po našem příjezdu a ohlášení jsme byli (podotýkám, že opět správně zaprášení, upocení, zarostlí a náležitě „vonící“ potem) uvedeni do restaurace. Tady se nás ujal doslova regiment číšníků a servírek, který se pod bedlivým dohledem své nadřízené snažil zapomenout na náš vzhled, posadil nás ke sněhobíle prostřeným stolům a s grácií číšníků od Maxima servíroval tradiční polské jídlo – klobásu se zelím a výborný domácí chleba. Ubytování si nezadalo s obsluhou – příjemné dvou- až třílůžkové pokojíky s vlastním sociálním zařízením završovaly naše dojmy. Po očistě našich tělesných schránek jsme vyšli do ulic městečka na procházku.

Další den pokračoval poklidnou cestou po pobřežních městečkách a rybářských vesničkách. Samozřejmě poznávání těchto míst bylo spojeno s ochutnáváním místních specialit a s dohady, která ryba je lepší. Nakonec jsem rozhodl, že nejlepší je „důže wysmažóny halibut“, což je velký smažený kus ryby, zvané platýs. Na výsluní se dostal proto, že byl velký, smažený, levný a bez kostí. V jednom z těch městeček – Gubinu – jsme měli od místních hasičů zamluvené a připravené chatky v místním kempu. Po nezbytném odpočinku spojeném se sprchou a krátkým „zavřením oka“ jsme se porůznu vydali na obhlídku městečka a na pobřeží.

Michal po prvních deseti metrech šlápl do malinkatého dolíku, luplo mu v kotníku a už jsme mysleli, že pojedeme vyhledat lékařské ošetření. Ale jelikož je Michal sportovec, o kterých se říká, že výron mají častěji, než rýmu, ošetřil si to sám a druhý den byl opět fit.
Další nezapomenutelnou událostí bylo zatčení Honzy Krutského. Místní policii byla Honzova postava, potulující se v šeru městečka, podezřelá. A když se k tomu připočetl fakt, že Honza po svých kapsách nenalezl svoje doklady, skončil na policejní stanici. Tam se mu podařilo pas najít, vše vysvětlit a nakonec se strážníky skamarádil a ti ho dovezli zpět do kempu.
Protože se na nás všech už začínala projevovat únava z uplynulých dnů, předposlední noc našeho putování jsme zalehli a spali a spali a spali…

A dospali jsme se do dne poslední etapy, která končila v Ustce, nedaleko přístavního města Gdaňsk. Původně jsme měli v plánu dojet až do Gdaňsku. Po zralé úvaze jsme vyměnili rušné velkoměsto s hustým provozem za ospalý poklid malého provinčního městečka s krásnou a pohodlnou hasičskou ubytovnou na místní hasičské stanici.
Už při našem příjezdu nás rozveselil jeden místní hasič, na kterém bylo vidět, že opravdu není líný se najíst. A tato hora masa se nedůvěřivě zadívala na Sašu a hlesla „Ha, kolo s břuchom!“, což nás všechny naprosto odrovnalo.
Pomalu přicházel večer, obloha se zatáhla a začalo drobně poprchávat. Na nábřeží jsme objevili malé bistro, kde v nabídce nechyběl oblíbený halibut, všichni účastníci (včetně Pepy Holinky) dostali medaili za účast a pak se už jen povídalo a povídalo.

Ráno jsme naložili kola, udělali poslední společné foto, rozloučili se s hasiči a autem jsme se vydali na prohlídku Gdaňsku. V přístavu jsme měli štěstí, že tam právě kotvila americká výletní loď „Grand Princes“. Po atentátu v New Yorku ji doprovázely dvě vojenské lodě amerických námořních sil. Ta loď byla tak velká, že se nám nikomu nevešla na jednu fotku.

Procházka po historické části města byla také velmi zajímavá. Místy byly vidět ještě pozůstatky druhé světové války, kdy byl Gdaňsk takřka srovnán se zemí. Většinou bylo historické centrum opravené do podoby všech přístavních měst. Spousty hospůdek a vinárniček, spousty stánků a obchůdků se suvenýry, ve valné většině zhotovených z jantaru a obsahujícich obrázek nějakého svatého nebo papeže Jana Pavla II. No a pak už jen auto a silnice, pár přestávek a pozdě večer příjezd do Prahy.

Fotogalerie