Na kole za severní polární kruh

Minulý týden se z Nordkappu vrátil do rodné Ostravy Pavel Matějka. Trasu na nejsevernější výběžek Evropy a zpět absolvoval celou na kole. Za více než tři měsíce tak ušlapal osm a půl tisíce kilometrů. V rozhovoru vypráví o svých zážitcích z Polska, Německa, Švédska, Norska, Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy.

Na cestě na Nordkapp

Foto: Pavel Matějka

Další fotografie

Od kolika jezdíš na kole?
Kdy jsem se učil jezdit si nepamatuji, jako předškolák už jsem kolem baráku určitě jezdil a rozbíjel si kolena… Ale to, že se dá na kole dokonce někam dojet jsem zjistil až někdy ve čtvrťáku na střední škole a začal podnikat první výlety do okolí Ostravy.

Jaké dálkové cesty jsi od té doby zatím na kole podniknul?
Nenazýval bych to dálkovými cestami, ale spíše cyklovandry. Na první vícedenní výpravu na kole jsem vyrazil asi v 19 letech. Bylo to tehdy s bráchou Lukášem, kamarádkou Dankou a kamarádem Davidem do okolí Ostravy. Za ten týden jsme tenkrát ujeli asi jen 200 km. To byl zlomový okamžik mého života. Kromě dalších vandrů po naší republice jsem později jel Dunajskou stezku, kolem rakouských řek do Alp a minulý rok do Lichtenštejnska.

Pavel Matějka se svým kolem

Kdy tě napadla cesta za severní polární kruh na kole?
Kdy mě to napadlo úplně poprvé nevím, ale výrazným impulsem byla mapa Skandinávie jako dárek od tatínka. Zajímaly mě dálkové cesty na kole, četl jsem několik knih a říkal jsem si, že bych rád někdy něco takového zkusil. A o severním směru rozhodlo také to, že jsem mnohokrát na sever od České republiky nebyl – a také, že kamarádka Zdeňka byla na rok v severním Německu a slíbil jsem ji návštěvu „až pojedu kolem“.

Trénoval jsi před cestou nějak?
Nijak speciálně jsem netrénoval – na takové cestě se člověk natrénuje až až… Asi týden před odjezdem jsem na kolo nesedl, ale jinak jsem jezdil každodenně do práce, což dělá asi 100 km týdně a občas se podařil i nějaký výlet k dobru.

Kolik kilometrů denně jsi jezdil a jak dlouhá byla cesta z Ostravy na Nordkapp a zpět celkově?
Jezdil jsem okolo sto kilometrů denně, mé maximum bylo 150 v Polsku při zpáteční cestě. Pokud jsem nenavštěvoval památky, muzea nebo nebyl na pěším výletě na horách, tak jsem jel šest dnů v týdnu a v sobotu jsem si dával odpočinek. Celkově trasa měřila okolo 8500 kilometrů (asi s 10% statistickou odchylkou podle napumpování kol, zapnutého tachometru apod.). Celkem rychle jsem jel Polskem a Německem, Švédsko a Norsko jsem více poznával a při zpáteční cestě jsem jel opět rychleji (ale ne vždy se úsilí projevilo na ujetých kilometrech).

Bolely tě při cestě nohy?
Z jízdy na kole ani ne… Vlastně jen první den při 90 kilometrové cestě do Osoblahy… Daleko těžší to je občas na kole usedět než ušlapat. Někdy taky bolelo za krkem nebo zápěstí.

Jel jsi jen na kole nebo jsi používal i jiné dopravní prostředky?
Když jsem narazil na vodu, využil jsem vodní dopravy… V Polsku to byl přívoz přes řeku Odru – ten byl bezmotorový, ostatní už byly motorové… Přeplavil jsem se trajektem z Německa do Švédska (asi 3 hodiny cesty) a poté jsem využil kratší trajekty přes ostrovy a fjordy v Norsku. Při zpáteční cestě jsem jel trajektem z Finska do Estonska. Po několikadenním pochodu přes švédské hory jsem při návratu ke kolu využil stop – asi 150 kilometrů.

Měnila se nějak v průběhu cesty předem naplánovaná trasa?
Trasa se vyvíjela v podstatě až během cesty. Vlastně jsem na začátku ani nevěděl, kam až dojedu. Měl jsem v hlavě jen několik scénářů cesty, ale záleželo na tom, kolik vydrží kolo, kolik vydržím já, a taky nebylo jasné kolik budu mít času… Na mapě se Skandinávie ani nezdá tak velká, ale ve chvíli, kdy jsem se podíval na kilometry a zjistil, že z polárního kruhu je to na Nordkapp ještě tak daleko jako do Něměcka, tak mě to v plánování přibrzdilo a říkal jsem si že by bylo fajn objet alespoň jižní Švédsko a Norsko, trochu se tam potoulat po horách a dojet zpátky… Dalo by se říct, že bych byl spokojen i s cestou k Baltu a zpět, protože jsem k moři na kole ještě nikdy nedojel. Další meta byl polární kruh o objet Baltské moře přes pobaltské republiky. Nejméně pravděpodobná varianta byla cesta až na Nordkapp. Počítal jsem také s tím (vzhledem k stáří a stavu kola), že když se něco pokazí, budu se zpět vracet jinými dopravními prostředky.

A kdy tedy přišlo to rozhodnutí dojet až na Nordkapp?
Hodně pozdě… Asi když jsem byl na polárním kruhu tak jsem si tu možnost začal připouštět.

Říkáš „jestli vydrží kolo… Na jakém kole jsi jel?
No, to kolo jsem dostal asi před 12 lety, patřilo tenkrát k těm levnějším horským kolům… Před cestou mělo jistě víc než deset tisíc kilometrů odkrouceno. Ale před cestou jsem do oprav kola investoval přes 2000 korun. Mělo nové zadní kolo s dvojitým ráfkem, zapouzdřený střed, kliky a talíře, šestikolečko a řetěz.

Kolik tě cesta stála a kolik plášťů jsi spotřeboval?
Náklady nemám moc spočítané, záleží co vše se počítá, jestli i vybavení používané jindy nebo jen peníze, které jsem utratil při cestě… Švédsko i Norsko patří sice k nejdražším státům v Evropě, ale mě moc cesta nestála, protože základní potraviny jsem si byl schopen opatřit výměnou za vratné PET lahve posbírané v příkopech kolem cest. Starý plášť, na kterém jsem vyjel, jsem měnil už po deseti kilometrech na druhém konci Ostravy. Na dalším plášti jsem dojel až do severního Švédska (asi 4000 km). Tam jsem si koupil nový plášť na zadní kolo, na kterém jsem dojel až domů. Za cestu jsem asi pětkrát píchnul, měnil jsem řetěz, brzdové špalíky a brzdová lanka. Takže kolo sloužilo dobře.

A jaké byly základní potraviny v tvém jídelníčku?
Základem mé stravy byly ovesné vločky, rýže a špagety. Můj jídelníček se velmi zpestřil o jogurty, téměř čerstvý chleba, zeleninu a ovoce, které jsem našel občas vyhozené za supermarketem.

To nebylo zkažené?
Ne. Některé zboží mělo záruku dokonce ještě několik dní – dostali novou zásilku a věděli, že už by staré neprodali. Když jsem takhle náhodou objevil v kontejneru dva kartóny čokolád, musel jsem se hodně krotit abych kolo nepřetížil, přece jen kapacita brašen je omezená.

Kde jsi spával?
Většinu nocí jsem spal ve stanu, pár jich bylo pod širákem. Někdy jsem spal u lidí na zahradě, v zahradní chatce, v rodinném domě, v templu Hare Kršna, který byl v helsinském bytě, pod širákem na pláži, jednu noc jsem dokonce strávil na korbě nákladního auta.

Který zážitek z cesty na Nordkapp je pro tebe nejsilnější?
Tak to je těžké… Zážitek není cyklistický, ale turistický. Pohled na nekonečné skandinávské hory při výšlapu na nejvyšší horu Švédska Kebnekajce. Úžasné bylo také půlnoční nezapadající slunce nad mořem (díky slunci svítícímu i v noci jsem někdy ani pořádně nemohl spát) nebo noční duha… Krásné byly noclehy a ohně na březích švédských jezer… Velkým zážitkem byl také průjezd sedmikilometrovým tunelem, který vede 200 metrů pod mořem. Zajímává byla setkání s dálkovými cyklisty a turisty z jiných zemí. Dost mě překvapila vysoká úroveň informačních center v Estonsku a Lotyšsku (internet zdarma, mnoho materiálů, příjemní lidé) a na druhé straně chudé vesnice Polska a Litvy, kde se ještě dnes běžně tahá voda ze studny rumpálem.

Měl jsi i nějaké nepříjemné zážitky?
Nepříjemných bylo pár kilometrů po hlavní cestě v Litvě k hranicím, pár úseků v Polsku se silným provozem a také při výjezdu z Kaunasu v Litvě mě řidička přehlídla při odbočování doleva, ale naštěstí jsme to oba v poslední chvilce ubrzdili.

Co ti „dovolená na kole“ přináší?
Na kole se mi líbí jeho ekologičnost, mohu se dostat tam kam se nedostanu autem, mám pohyb, svobodu… Kolo je pro mě zábava i doprava.

Co ti na cestě nejvíce chybělo?
Lidé. Především v jižním Švédsku jsem měl několikrát krizi. Fakt mi lidé chyběli a kdyby to nebylo tak daleko, hned bych to obrátil a jel domů. Potom začaly prázdniny, přibylo turistů a začal jsem se s nimi více bavit.

Máš v plánu nějakou další cestu?
Zatím ne. Myslím, že na tak dlouhou cestu se už v životě nebudu mít možnost vydat, ale na nějaké kratší (několikatýdenní) vandry na kole jistě vyrazím.

Rozhovor byl publikován na serveru www.casdostra­vazabreh.net.

Fotogalerie