Do Švýcarska jsem se letos podíval už potřetí. Dřív jsem se tudy projížděl na domorodé „plečce“, tentokrát jsem si s sebou vzal poprvé vlastní kolo.
Ve Švýcarsku má cyklistická doprava velkou podporu a perfektní infrastrukturu. Všude ve městech jsou na vozovkách oddělené cyklopruhy a spousty různých typů stojanů, nebo jen vodorovným značením vyhrazená stání pro kola (stejně tak pro mopedy, které mohou používat vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy). Ve městech potkáte hodně cyklistů na všech možných strojích, od perfektních biků, po letitá rezavé kola s jediným převodem.
Mimo města na rovinách kolem řek a jezer jsou snad podél všech hlavních silnic oddělené „dopravní“ asfaltové cyklostezky a „výletní“, většinou štěrkové, někdy i úzké cesty. Značení je precizní, červenými cedulkami a směrovkami, stejně jako značení náročnějších cykloturistických tras odlišených obrázkem bikera ve stoupání. Mimo město jsem potkával hodně rychlých silničářů na švihu a dokonce dva lehokolisty. Během pár dní v Davosu jsem při pěších výletech potkával i „opravdové“ bikery na těžkých kamenitých trasách ve výškách okolo 2500–3000 mnm.
Specialita Švýcarska je nutnost mít „povinné ručení“ na kolo, tedy zakoupenou a na rámu nalepenou nálepku „Fahrrad Vignette“ pro daný rok (k dostání za 5 CHF na každé poště). Nevšiml jsem si ale, že by to někdo kontroloval. Policisty jsem za tři pobyty a naježděné tisíce km od Ženevy po Davos viděl jen jednou u drobné nehody.
Fotografie k tomuto článku pocházejí z několika výletů z mojí základny v městě Luzern. Používal jsem část hlavní trasy č.9, která vede mezi Luzern a Interlaken a mimo to dvě náročnější cyklotrasy (schwere bikeroute). Obtížnost spočívala ve velkém převýšení, jinak vedly skoro celé po asfaltu. Ze Sarnenu na sedlo Langis jsem vystoupal zhruba 1000 m převýšení a na Tannalp okolo 1500 m.
(Další fotky z vyjížďky na Tannalp)