Kola, armády, války

Stává se vám někdy že narazíte na knihu o historii, nad jejímž obsahem jen nevěřícně kroutíte hlavou, užasle s otevřenou pusou zíráte na fotografie a nechápete jak to, že tahle část historie vám dosud unikala? Tak přesně tohle se nad knihou „Kola – armády – války“ stalo mně.

Kola, armády, války

Foto: Cykloknihy

Tuhle knihu napsal člověk (mně již z dřívějška dobře známý z článků v časopise Cykloturistika), který se asi třicet let zabývá historií jízdních kol. V úvodu férově uznává, že není vojenský historik, a tudíž je tato jeho práce o jízdních kolech, nikoli o válečné historii. Nicméně v textu jsem já žádnou do očí bijící historickou chybu nenašel.

Dovedete si představit, že první, kdo zřejmě použil jakéhosi předchůdce jízdního kola – draisiny – byli britští koloniální vojáci bojující proti maorskému povstání na Novém Zélandu už v polovině 19. století? Že cyklistické kurýry (tentokrát již na šlapacích kolech značky Michaux) využívala francouzská armáda už ve válce s Pruskem v letech 1870–1871? Že v Itálii se poprvé ukázali cyklisté v uniformách roku 1875? Že první oficiální cyklistické oddíly založili Britové již roku 1885, Francouzi roku 1886 nebo Belgičané roku 1887? Ono to vlastně nemusí být tak překvapující. Jízdní kolo pro individuální dopravu jednotlivce jasně prokazovalo své výhody vůči koním (pravda, mimo dopravu těžkých zbraní :-), mohlo výrazně zvýšit mobilnost armád bez závislosti na krmivu pro koně a podobně. Pozadu pak nezůstaly ani ostatní armády té doby: německá, rakouská, ruská, holandská, americká nebo japonská.

Samozřejmě, jako každá novinka, měly cyklistické oddíly své zaryté odpůrce. Tito zpátečníci pocházeli nejčastěji z řad jízdních a ostatních hypomobilních jednotek, protože se touto novinkou cítili pochopitelně ohroženi ve svém dosavadním významu. Ale při několika příležitostech (například dálkové jízdy Vídeň – Berlín, nebo závody na okruzích) cyklisté dokázali své přednosti. Když pak ještě navíc došlo k výraznému technickému zlepšení vojenských kol (velmi důležitá je zejména idea a uplatnění skládacího kola), měla armádní cyklistika vyhráno.

Poprvé se kolo ve skutečném boji ocitlo při búrské válce na jihu Afriky. Přednosti jízdních kol využily obě válčící strany. Nejen pro přepravu jednotlivých vojáků, k průzkumu nebo jako spojovacího prostředku, ale například i pro dopravu kulometů nebo munice. Z té doby také pochází dochovaný unikátní vojenský cyklistický dopravní prostředek – osmimístný šlapací stroj pro pohyb na kolejích i normálních silnicích (na kolejích prý dosahoval rychlosti až 48 km/h!) vystavený v Klapperkopu (JAR).

O významu kol v tehdejších armádách svědčí i to, že většina velkých zbrojovek na počátku 20. století vyráběla bicykly! Stačí jmenovat firmy jako Husquarna, FN, Steyr nebo BSA (její technické standardy se ostatně v cyklistice používají dodnes)!

Každopádně když vypukla 1. světová válka, stálo na obou stranách fronty nejméně 250 000 vojenských cyklistů. Nejproslulejší jednotkou se zřejmě stal elitní belgický prapor „Les Diables Noir“ šířící zkázu a zmatek v Němci obsazené části Belgie.

Značná část knihy je dále věnována službě a organizaci cyklistických jednotek v předválečném Československu. V roce 1938 bylo v čs. armádě v sestavách rychlých divizí celkem pět cyklistických praporů, ale rychle probíhala další reorganizace. Další podobné oddíly byly součástí ostatních divizí, hraničářských jednotek a četnictva. Dodavatelé jízdních kol pro čs. armádu byly firmy ČZ Strakonice (v knize je nádherná fotografie jejího kola coby nosiče těžkého kulometu), Tripol Rokycany, Stadion Rakovník (právě její kola jak se zdá kvalitou právě neoplývala) nebo brněnská Zbrojovka. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že čs. armáda měla během mnichovské krize ve stavu téměř 12 000 jízdních kol! Část z těchto jednotek pak pokračovala v činnosti v rámci armády Slovenského štátu.

Z meziválečného období je v knize řada fotografií, například rakouský vojenský cyklista s nasazenou plynovou maskou působí opravdu kuriózně, ale najdete zde i fotografie cyklistické pěchoty Wehrmachtu při obsazování Porýní, italské bersagliéry v albánské vesnici, či mimořádně přitažlivou fotografii rumunských policistů se služebními psy na zádech při jízdě na kole! Dost odporně pak působí fotografie z přehlídky cyklistů Wehrmachtu na Václavském náměstí v Praze v březnu 1939.

Následující kapitoly pak vyvracejí mýtus o rozsáhlé motorizaci Wehrmachtu během blitzkriegu. Němci nasadili s úspěchem své cyklistické jednotky proti Polsku, Belgii, Holandsku a Francii. Jak se zdá, byly to zřejmě právě jednotky cyklistické pěchoty, které dokázaly zacelit mezery mezi čelními motorizovanými jednotkami a pěšími divizemi druhého sledu. Rovněž spojenečtí vojáci na západě užívali ve velké míře bicyklů. Zatím pohříchu k potupnému ústupu. Zmíněna je rovněž strategie švýcarské armády, která při plánování obrany alpské země velmi spoléhala na mobilitu svých cyklistických jednotek.

Rovněž nacistické tažení na Východ se neobešlo bez jízdních kol. A to nejen během horkého léta 1941, ale fotografie dokládají výskyt jízdních kol i u jednotek útočících v zimě na Moskvu! Ani jednotky SS nepohrdly jízdními koly. Doložen je cyklistický prapor 7. divize „Princ Eugen“, nebo cyklistický prapor 13. horské divize SS „Handschar“. Správně propagandisticky působí snímek vzorku pláště pneumatiky německého armádního kola. Vzorek má tvar – správně, neuhádli jste – hákového kříže!

Ale ani druhá strana se používání bicyklů nevyhnula. Nejen britská domobrana, ale i Commandos, parašutisté nebo invazní jednotky během dne D používaly jízdní kola. Ta hrála 6. června 1944 svou historickou úlohu při obsazování Ouisterhamu, přístavu Bessin, navazování kontaktu s jednotkami vyloděnými na křídlech. Anebo první vylodění vojáci, kteří měli posílit obranu výsadkářů u obsazených mostů přes Orne a Caenský kanál – byli to příslušníci brigády speciálních služeb lorda Lovata – dorazili ke svým cílům na kolech! Dokonce útok na Caen měly provést jednotky vybavené jízdními koly. I američtí výsadkáři používali speciální kola. Ve stavech amerických výsadkových divizí bylo podle tabulek z roku 1944 po 81 jízdním kole.

Použití armádních jízdních kol při další velké spojenecké útočné operaci – Market Garden – je sporné. Jisté ovšem je, že v těchto končinách velmi dobře posloužila jako spojovací prostředek holandským odbojářům při jejich podpoře spojeneckého postupu. Krátká zmínka je dále o vybavení jednotek protektorátního vládního vojska působících v Itálii, kde u každého z jedenácti praporů byly tři cyklistické čety a nebo o existenci cyklistické roty u 2. čs. paradesantní brigády v SSSR.

Zpátky do Německa! Koncem války s nástupem zoufalství vyjádřeného vznikem Volkssturmu se kola ukázala být vhodnou platformou pro muže s panzerfausty. Vznikly i další velké (tentokrát záložní) jednotky, cyklistická brigáda údajně nazvaná „Norsko“ a 10. cyklistická divize. Poměrně úspěšnou bojovou činnost i díky svým bicyklům asi vedla bojová skupina „Porsch“ (DORA II), která se specializovala na boj s tanky. Její příslušníci pocházející od trestních jednotek bojovali na Odře a prošli ústupem k Berlínu. Podobnou činnost měly vyvíjet i jednotky členů Hitlerjugend.

Na samém konci války při bojích v Praze používaly jízdní kola jak německé oddíly (pluk von Flotowa, bojová skupina Kröner), tak i povstalci. Rovněž i vlasovci měli cyklistické oddíly. Například už 5. května provedla cyklistická hlídka ROA průzkum pražského bojiště. Následuje krátký přehled toho, jak jízdní kola posloužila odbojářům v Protektorátu (atentát na Heydricha je jen jedním z příkladů), obsazeném Polsku (kola posloužila zejména při sbírání fragmentů raket V-2 polskými odbojáři), ve Francii (smrt udavače Pieriho, špionáž v Normandii) nebo v Holandsku.

Neméně zajímavou historii má použití jízdních kol japonskou armádou při útoku na jih. Saigon, Indočína, Malajsko, dobytí Singapuru, boje v Barmě, tam všude Japonci nasadili s úspěchem své cyklistické jednotky. Tragickou epizodou se pak na konci války mělo stát plánované nasazení „protitankových“ kamikaze na jízdních kolech při obraně japonských ostrovů před spojeneckou invazí.

Ani po druhé světové válce v dalších menších konfliktech nezůstalo jízdní kolo stranou. Na použití jízdních kol Vieth-Minhem k zásobování jednotek doplatili Francouzi u Dien-Bien-Phu a nakonec i Američané při své „angažovanosti“ ve Vietnamu. Neskutečným se nám může jevit údaj o tom, kolik materiálu vlastně jízdní kolo může uvést. Střízlivé odhady uvádějí, že vietnamští nosiči dokázali vodit jízdní kola naložená až 250 kg zásob!

Jízdní kola vydržela do dnešních dnů ve výzbroji patrně jen jediné armády. Švýcarští armádní cyklisté jsou nejelitnější složkou své armády a jejich výcvik připomíná trénink Lance Armstronga před Tour de France či Miguela Martineze před mistrovstvím světa v cross-country. Jejich speciálně vyráběná kola pocházejí od firmy Condor a mají garantovanou nosnost do 250 kg. Na důmyslné nosiče lze upevnit veškeré pěchotní zbraně, od kulometů přes minomety až k protitankovým raketám. Tito muži ovládají svá jízdní kola mistrovsky a za jejich nejlepší kousek lze považovat rychlý přechod z jízdy do krytí vleže přeskokem řidítek. Samozřejmě v plné polní s automatickou puškou na zádech.

Patrně ani v budoucnosti kola z výzbroje nezmizí. V USA existuje program vývoje jízdního kola pro potřeby výsadkových jednotek a rovněž ve Spolkové republice Německo probíhají zkoušky jízdního kola označovaného jako „Military 2000“.

Na konci knihy pak najdeme několikajazyčné shrnutí, což je jev v naší literatuře téměř ojedinělý.

Co napsat závěrem? Exotický námět (patrně vůbec první kniha na toto téma na světě), velmi dobrá odborná úroveň a zejména velmi slušná jazyková úroveň doplněná mnoha ilustracemi dělá z knihy pana Hrubíška něco, co stojí za to číst. Tímto skládám autorovi svou nejhlubší poklonu a známkuji za jedna.